Uražení, ponížení a běsní

Avatar
Původní autoři

Martin Hekrdla
10. 2. 2015  A2larm

Vývoj v jižní Evropě otevírá dveře nadějím, ale může je také nadlouho zmařit. Nejde o problém generálů bez vojska, ale spíš vojsk bez generála.
 

„Za co byste šel bojovat se zbraní v ruce?“ zeptal se v květnu 1967 jeden čtenář „podvratného“ časopisu MY spisovatele Jana Procházky (1929–1971), který měl v tomto – dávno zaniklém – měsíčníku svoji pravidelnou, velmi sledovanou a neméně ožehavou „odpovědnu“. Tenkrát se ještě takové otázky v české kotlině a moravských úvalech kladly. 


To až později jsme přešli na neustálé a zcela osobní či rodinné kalkulace zisků a ztrát, přičemž ani s výhledem na opravdu velký zisk žádná ztráta neměla být pro nás ztrátou absolutní. Poměr cena–výkon si umíme ověřit (a už při manipulaci se zbraněmi, natož v boji s nepřítelem se holt i umírá). Ale Jan Procházka tehdy odpověděl slovy jednoho studenta (českého!), jenž reagoval na stejnou otázku takto: Šel by bojovat se zbraní v ruce, abychom se necítili uraženi. „To je nádherně řečeno!“ dodal (český!) spisovatel. „Vnitřní ztráty nebo duševní příkoří jsou pro civilizovaného člověka mnohem nesnesitelnější než všechno ostatní.“

To je hodně dávno, kdy se u nás někdy zvažovala i případná ztráta života, neřku-li pohodlí. Všechno nasvědčuje, že optikou kalkulu, kterou máme dnes namontovánu do všech čidel, ba i do noktovizorů (přístrojů pro noční vidění), posuzujeme aktuální pocity Řeků. Pocity národa, jehož čerstvě zvolené levicové vládě dala Evropská centrální banka (ECB) – tedy neoliberální Evropa finančníků, škrtů, vyrovnaných rozpočtů a kladných obchodních i platebních bilancí pro vyvolené – ostře nabroušený nůž na krk. Kalkulátoři kapitálu chtějí, aby i „radikální levice“ podle jména i programu zneplatnila tento svůj program i jméno. Ano, tak jednoduše, jako se zbavujeme bláta na botě. Jinak Řecko zbankrotuje, z vytápěné eurozóny bude vyhnáno na mráz a kdejaký Řek s Řekyní a malými Řečaty se půjdou pást. Předtím ovšem vezmou útokem banky. A hned potom vládu Alexise Tsiprase, za níž k otevřenému bankrotu a všem jeho průvodním jevům dojde. Neunesou stav, v němž nebude už ani, čím by člověk psa vyvábil z boudy, natož občana z popelnice.

Důstojnost, nebo život?

Nemohu se zbavit dojmu, že tahle „empatie“ sahá jen na špičky českých nosů, nasávajících vítr zisků a ztrát a posuzujících na každém „zboží“ (i na dějinné křižovatce) poměr cena–výkon. A že je to tedy možná jen ryze příběh Čechů o Češích v případné dramatické materiální – a vůbec existenciální – situaci. Tuhle marnost nad marnost ale mimochodem Řekové nedobrovolně trénují už řadu let, takže náčelníci štábů by o nich jako o „armádě“ museli oprávněně říci: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“ V Praze si pořád neumíme představit, co se odehrálo nejen v Aténách, ale aspiruje na ještě mohutnější dění i v Madridu. Španělská profesorka filosofie a levicová aktivistka Marina Garcésová nedávno vyhodnotila vítězství Syrizy (a nárůst podpory pro španělské hnutí Podemos) jako stav, kdy Evropa „dospěla k volbě důstojnosti. Evropa pohrdaná, Evropa jižní, Evropa periferní, zkorumpovaná a nekontrolovatelná překonala strach a vyslala jasné poselství: Tento vládnoucí systém založený na kořistění a devastaci má své meze a tyto meze jsou v rukách lidí, kteří už v nic nedoufali“. Tahle „volba důstojnosti“ představuje podle Garcésové v první řadě akt, který přerušil „logiku otroctví a nadvlády, podřizovaní a degradace“ (Libération 3. února). Je tedy vůbec možné toto přerušení znovu sletovat a vrátit miliony urážených a ponižovaných lidí k další beznaději, zpět na startovní čáru bezvýchodnosti, jak se o to právě pokouší evropská „strana pořádku“?

Tak jednoznačné to není. I Češi jsou skutečné bytosti a dějinami se jen neprošvejkovali, ale i reálně prokalkulovali. Kdyby zde počtářského nadání nebylo, už jako svébytná komunita neexistujeme. Obavy, že se lidská existence zřítí do škarpy pouhého obstarávání základních životních potřeb, je vlastní všem lidským společnostem, i těm nejdůstojnějším. Vždyť i v tom „vytrénovaném“ a příkladně hrdém Řecku zafungoval zcela přízemní strach z bankrotu a následných dramatických událostí ještě ve volbách 2012, které umožnily velkou koalici Nové demokracie (ND) a Panhelénského socialistického hnutí (PASOK). A představitelé těchto stran jistě doufali a takříkajíc po česku se spoléhali, že občané jejich politiku nahlédnou jako fatální nutnost. A že je přece jen nevymažou z politického života a z dějin vůbec. Návrat k bezprostřední sociální úzkosti není zcela vyloučen ani v Řecku těchto dnů, v nichž nadějím a lidské důstojnosti hrozí, že dostanou zabrat dosud nevyzkoušeným způsobem.

Beránci pro radost

Je zde i další problém. I když se umí shluknout do mnohohlavých zástupů, lidská důstojnost je slabá a atomizovaná, pokud nemá dostačující politické krytí. „Sociální patriotismus“ Koalice radikální levice Syriza a až příliš řízně národoveckých Nezávislých Řeků takovou jistotu nedává, jakkoli je tento „protievropský“ tandem silnější, než by byl v podobě spojení Syrizy se socialisty (nebo i s komunisty, kteří s „buržoazním reformismem“ Tsiprasovy strany nechtějí mít nic společného). Nelze také zapomenout, že Syriza se zrodila ze třinácti levicových subjektů, že má své umírněné, radikály i „neutrály“, svoji pravici, levici a střed (a že sám Tsipras je řazen k „umírněným“). Uvnitř této strany – teprve nedávno o chlup více zcentralizované – existují jakési historické švy, které se pod tlakem evropského establishmentu zvnějšku a „voličů důstojnosti“ zdola budou znovu a znovu aktualizovat a mohou stranu nakonec i roztrhat na cáry. Španělská strana Podemos je programově ještě méně určitá – velmi rychle utvořená – struktura, jejíž diskurs shora pečlivě vypracovávají mladí lidé z univerzit. I výše citovaná filosofka Marina Garcésová si povzdechla, jak na to jdou: „Říkají: ‚My nejsme vlevo ani vpravo. My jsme ti dole proti těm nahoře, devadesát devět procent proti jednomu procentu‘, nebo – v tradičnějším vyjádření – ‚lid proti oligarchii‘. Na podporu tohoto posunu se jazyk depolitizuje a zápas moralizuje: Podemos chce vést boj ‚slušných lidí‘ proti zkorumpovaným. Už víme, že ‚slušní lidé‘ nejsou zvyklí být vlevo a že jediné, co chtějí, je vrátit se k ‚normálnímu životu‘.“ Potud Garcésová o úderné rojnici velké transformace…

Garcésová dokonce ve své úvaze dospěla k tomu, že „volby důstojnosti“, které letos probíhají v jižní Evropě, mohou být také dveřmi, které uzavřou průchod k jakékoli možnosti skutečně zásadního přelomu. Neboť „neexistuje žádná možnost kultivace našich životů bez zahájení skutečného procesu rozchodu s kapitalismem“. Nahlédli to Varoufakis s Tsiprasem, Iglesias s Mélenchonem? Hodili o tom řeč u večeře alespoň mezi sebou, jestliže ne s Wolfgangem Schäublem? Dostojevskij napsal své Uražené a ponížené poněkud sentimentálně, ale podařilo se mu v tomto klasickém románu zdůraznit své časté téma: nutnost zastat se chudých a bezmocných proti nelítostným mocipánům. Zda by šli sami uražení bojovat se zbraní v ruce, aby se uraženi už necítili, velký ruský spisovatel v tomto díle nezvažoval. A z toho, co bezmocní nejvíc potřebují – velitele, disciplínu a jasnou strategii –, pak jinde udělal totéž, co líčí evropští jednoprocentní mocní a jejich stoprocentní (protože všudypřítomná) média: Běsy. Straší nás běsi pořád, a tak si i naši potenciální generálové k potěšení panstva hrají na beránky. A někteří jimi – a to je skutečně běsné – doopravdy jsou.


Autor je politický komentátor.