Motto stranických sjezdů: Ano, šéfe

Avatar
Původní autoři

Marek Řezanka
19.3. 2015 Altpress

Dvě ze tří vládních stran již mají sjezd za sebou, jednu tato „sláva“ teprve čeká.
V posledních dnech jsme si mohli přečíst řadu zamyšlení, jež se shodovala na závěru, že ČSSD přece jenom funguje jako demokratická strana, kdežto v hnutí ANO srazí sto procent členů špičky i paty k sobě a salutuje před jediným nezpochybnitelným leaderem. Od hesla „Ano, bude líp“, se tak snadno dostáváme k „Ano, šéfe“. A vůbec se nejedná o kulinářský zážitek.

Ne snad, že by nám toho politické strany málo navařily. Když zrovna nepracují na předvolebních guláších či koblihách, které je mají posunout k vytouženému vrcholu, pečou strategie, jak se udržet u moci co nejdéle.
Osobně se domnívám, že se stranické sjezdy obou našich největších politických stran až zase tolik nelišily. V obou případech neměli stávající předsedové protikandidáta – a v obou případech jim bylo umožněno sestavit si tým, o nějž si řekli. Kde jsou nějaké dramatické ideové střety? Kde jsou různé politické koncepce, které by spolu sváděly líté boje? Pokud již někdo vystrčí růžky, pak spíše, že by také rád ochutnal polívčičku.
Strana, jako je sociální demokracie – už vzhledem ke své historii, ovšem nemůže být spokojena, že má v podstatě jednotně deklarovaný postoj k ratifikaci TTIP, k fiskálnímu paktu, k možné revizi církevních restitucí či ke krizi na Ukrajině. Její voliči by ji měli být schopni odlišit minimálně od TOP 09, s níž často od pádu Nečasova kabinetu až dojemně souzní.

Tu sociální demokraté, ondy lidovci sice nějakou tu námitku proti oligarchizaci společnosti vznesou – ale má to jeden problém: Jsou její součástí.

Již jsme mohli slyšet, že jednota je velmi důležitou hodnotou i pro lidovce.

„Jestliže má dnes KDU-ČSL oproti ostatním politickým stranám velkou exkluzivitu, spočívá v tom, že vedení je jednotné. Myslím, že byť každý můžeme mít nějaké výhrady vůči sobě či vůči okolí – nikdo nejsme dokonalý – tak nemám tak zásadní výhrady, abych přinesl nějaký úplně jiný způsob směřování KDU-ČSL.„, vzkázal nám Jurečka. Takže zažijeme do třetice všeho dobrého sjezd, který ukáže dalšího předsedu vládní strany v plné zbroji?

Nevím, jak ostatní, ale mě celá tato situace děsí. Již proto, že opozice je na tom podobně jako vládní strany. Duo Kalousek-Schwarzenberg tu zřejmě bude na věčné časy – a ODS je ráda za každou květinu na zahrádce, která ještě jakž takž rozkvete. Těžko tyto strany mohou plnit svou opoziční funkci, když v podstatě jakákoli kritika stávající koalice působí z jejich úst pokrytecky? Jakou váhu mohou mít slova někoho, kdo podporoval sKarty exministra Drábka (a jeho věrného Šišky) či kdo se podílel na zákoně o tzv. církevních restitucích, kde se dodnes ve vzduchu vznáší stín podezření na korumpování několika poslanců? Nebo někoho jiného, kdo tak horlivě a zapáleně mluvil o odpovědnosti, až jedna strana dlužila na sociálním a zdravotním pojištění svých zaměstnanců miliony (aby pak její členové pro její záchranu sáhli hluboko do svých kapes)? Možná proto tak paní Němcová nechce hradit cestu naší hlavy státu na výročí vítězství nad nacismem, a to do země, kde právě v rozhodujících bitvách padlo nespočet vojáků i civilistů. Třeba tajně doufá, že lidé raději uspořádají za uspořené prostředky nějakou tu charitativní sbírku na zachování ODS při životě. Neboť něco takového hned tak někde neuvidí.

Místo politické soutěže jsme svědky politické exhibice. Média, jež se dříve předháněla, kterou kauzu zveřejní, teď spíše cudně klopí oči. Jeden ze současných ministrů šéfoval svého času pobočce stavební společnosti, jiný ministr zase stál v čele zemědělského a potravinářského (nejenom) koncernu). Nějaké to médium navíc vlastní a vliv jeho hnutí je patrný i na resortu spravedlnosti.

Není té kumulace až příliš? Píši záměrně o hnutí, a ne o straně, neboť vidíme uskupení s výjimečnou pozicí šéfa, jemuž nikdo neodporuje. Nějaké ideologické frakce uvnitř tohoto subjektu jsou nečitelné (na pravici a levici si přece nehraje, jen když dojde na lámání chleba, tak se přihlásí pravicovosti). Hlavním heslem by pak mohlo být: „Disciplína musí být“.

V jiném svém článku jsem užasl, že nám patrně nevadí paušalizace, tím spíše, když se jí dopouštějí lidé, kteří jednou mohou mít ambice aspirovat na pozici hlavy státu či premiéra republiky: „Ministr financí Babiš se velice svérázně snažil obhájit, že se živnostníci nemají chystaného systému evidence tržeb co obávat: „Žádných živnostníků se to vlastně netýká. Proč mluvíte o živnostnících? Jedná se o restaurace a maloobchod. Mimochodem o kamenné obchody. Také o Vietnamce, kteří, jak známo, neplatí daně.“

To se nenajde nikdo, kdo by panu ministrovi vysvětlil, že je na něm, aby si řádný výběr daní pohlídal, že ale plošné škatulkování je nepřípustné, zvláště když ho nemůže doložit? Neurazil tím vlastně každého z nás? Nebo jsme si již na paušalizaci zvykli jako na normu? V tom případě tím hůře pro nás.

Jaký poprask na laguně by asi zavládl, kdyby Babiš prohlásil, že daně neplatí boháči? Nebyl by médii trhán na kousky, že je nepřejícím komunistou a závistivcem?“

Nová Babišova mediální posila, Jan Macháček, zase do éteru vypustila: ***„Rus lže běžně ve všední den i v neděli, když to potřebuje, i jen tak pro potěšení či zábavu.“ *** (Více viz: Marek Řezanka, Ti, kdo (ne)zaplatí, 18. 3. 2015, disidenti.org).

Bylo by to možná i humorné, kdybychom nebyli obklopeni mnohem závažnějšími a současně tragičtějšími tématy: Děním na Ukrajině, vyhrocením situace v rozložených státech (Libyi, Iráku) či právě skončenými volbami v Izraeli, jež rozhodně nedávají tušit zklidnění situace na Blízkém východě.

Uvědomíme si ale možná aspoň jedno. Kam kráčí „naše česká demokracie“ – a to ruku v ruce s „demokracií západní“ – a že tento proces je společný jak „obráncům západních hodnot“, tak „jejich nepřátelům“. A že by se v příštích volbách mohlo ušetřit za billboardy a letáky, neboť všechny kandidující strany by mohly mít všeobjímající, všeříkající – a naprosto jednotné – motto: Ano, šéfe.