Nikolaj Starikov: Němcov a režie „sakrálních obětí“

Avatar
Původní autoři

2. 3. 2015   Střípky ze světa
Motivy i indicie míří opačně, než se to světu sugeruje
V politice se pro nic za nic neděje nic. Z každé kauzy tu vždy i někdo profituje, napsal Nikolaj Starikov pár hodin po vražděBorise Němcova. Tím víc to podle něj chce dvojí: drobnohled na čerstvé detaily – i podobné kauzy v minulosti.
Pokud jde o indicie posledního atentátu, zapadnout nesmí hlavně následující: 

– „Němcov byl zavražděn v předvečer opoziční demonstrace, které byl jedním z organizátorů“;
– Zahynul „hned vedle Kremlu, přesněji rovnou proti němu“;
– Přímo „před svědkyní, aniž by došlo byť k pokusu likvidovat i ji“;
– „Svědkyní je žena původem z Ukrajiny“;
– „Na opačném konci mostu, kde byl Němcov zastřelen, leží Bolotnaja ploščaď. Právě na Bolotné se konaly největší protestní akce let 2011 a 2012 – pro všechny Rusy s bílou páskou je to symbol ´protestu´“
– „Všechna západní i liberální ruská média jsou plná snímků, exponujících oběť i dějiště atentátu, obsypané květy, na pozadí kremelských věží“.

Mít v kauze skutečně prsty státní moc, „horší čas ani místo pro vraždu opozičního politika by nevymyslela“. „Odpověď na otázku, proč by Němcova vraždil ´krvavý režim´, je ve hvězdách. Rating tohoto politika byl ve velkém minusu. Vyhořel ve všech federálních volbách, jichž se za CELOU svou kariéru zúčastnil. Projel i volby za post primátora Soči. Uspěl jedině v Jaroslavli, ve volbách do oblastní Dumy.“ Post oblastního zastupitele – „při vší úctě k onomu slavnému městu“ – však „pro politika federálního kalibru jistě není žádné terno“. Nese mu maximálně „honorární gáží“. Grigorij Javlinskij ji neváhá pobírat ani od petrohradského dvojčete naší matriky.

„Smrt plná záhad“, kosící „opoziční politiky“ – a „pokaždé rázem připsaná Rusku a Putinovi osobně“ – je evergreenem „západních médií i našich ´freedom fighters´“ už roky. Premiéru dávala v případě Alexandra Litviněnka, „otráveného poloniem“. Vraždy „spáchané způsobem, jaký by jaktěživ nevolil zločinec, co už nepřišel i o zdravý rozum“. Když si Rusko od Británie vyžádalo dokumentaci, vinící z atentátu jeho konkrétního občana (Alexandr Lugovoj) – aby ho s oporou v ní postavil před soud samo – dostalo ovšem košem.

Druhým dějstvím byla „rituální vražda Politkovské“. Ta byla načasována „na den Putinových narozenin“. Litviněnko měl, že ho má na svědomí sám šéf Kremlu, „pošeptat svému advokátovi“ („když už nebyl s to ani mluvit“). U  Politkovské je to verze, vycucaná z palce napřímo. Ti dva zemřeli už v nulté dekádě. Hysterie neschrastila jediný věrohodný důkaz dodnes.

O to víc tutlá jinou kauzu. Pouhý den poté, co v Londýně zemřel Litviněnko, se v sousedním Irsku otrávil Jegor Timurovič Gajdar – praotec „šokové terapie“, jež Rusko vyplenila ještě hůř, než její rodné sestry většinu zemí střední a východní Evropy. Podle Josepha Stiglitze, laureáta Nobelovy ceny, srazila ruský HDP ještě víc, nežHitlerova taktika „spálené země“. V Gajdarově případě však tamtamům o „zločineckém režimu“, „vraždícím své odpůrce“, došel dech už za pár hodin. Jen co se probral z nejhoršího, totiž podepsal revers – a zvedl kotvy ještě dřív, než přišly výsledky laboratorních testů.

Skočit na verzi, šířenou západními médii, „hraničilo by to“ – „den po Litviněnkově smrti – „s idiotismem“. „Jegor Timurovič však, místo aby zůstal v demokratické zemi, garantující mu ochranu i léčbu na prvotřídní klinice, spěchal domů.“ Do „krvavého režimu“, co se „ho včera pokusil otrávit“. I jemu totiž „došlo, že kampaň, mající Rusko zdiskreditovat, se rozjela naplno“. Sám o „místo na soupisce ´freedom fighters´, padlých záhadnou smrtí, nestál ani náhodou“. I on si spočítal, že za dané konstelace ho mohou vynést nohama dopředu právě z dublinské čilondýnské kliniky.

Jen co se vrátil domů, vydal prohlášení, že „Kreml s jeho zdravotními problémy nemá nic společného“. Podobně jako Anatolij Čubajs – další z kmotrů privatizační bonanzy 90. let – když zdravotní trable přepadly v zahraničí i jej. Recidivy „záhadných onemocnění“ se pak vyhýbaly oběma. Gajdar sice už zemřel. „Mnohem později však a přirozenou smrtí.“

Kreml z vražd, kosících ruskou opozici, čím profitovat nemá. Pro něj je každá jen čistou ztrátou. Coby střelivo kampaní, kazících mu image po světě – a klacek, zahánějící jeho odpůrce do houfu. O „kauze kolem Němcova to platí jakbysmet. Porošenko už ze smrti ´skvělého přítele Ukrajiny´ obvinil v televizi Rusko“.

Kremlu se každý Němcov hodí právě živý. Coby personifikace neúspěšné opozice. Kdo má zájem na opaku – a jaká režie mu vede ruku – ukázal v analýze už z roku 2009 právě Starikov (v přiloženém originále nabízí link i do ní):

„Vrazi se řídí železnou logikou. Své oběti selektují z těch, koho je momentálně slyšet. Kdo v DANÝ MOMENT kritizuje samy špičky státní moci. Anebo ty z opačného pólu – typu Ramzana Kadyrova.“

Hvězdné pěchotě, úkolované ataku na Rusko ministrovat zevnitř, proto „dává i dobrou radu“: „Nám se, naši drazí, hodíte živí. I když svou zemi nenávidíte a pokoutně vás financuje Západ. My vás však potřebujeme právě jen živé i tak. Ruská státní moc vás, pochopte to už konečně, vraždit nikdy nebude. Už proto, že tolik škod, jako svou předčasnou smrtí rukou vraha, nejste svou ´obranou práv´ Rusku jaktěživ s to nadělat. Snažně vás proto prosím – v předvečer významných setkání se do kritiky Ruska a jeho vedení nepouštějte. Nedávejte své životy všanc! Nedávejte svým zahraničním partnerům záminku, aby si oběť vybrali právě vás!“

„Nese-li mrtvý opozičník větší užitek než živý, západní kurátoři ´freedom fighters´ ho jsou s to obětovat kdykoli.“ „Kritéria, jimiž se selekce sakrálních oběti řídí, jsou tři“:
– „Její smrt musí vzbudit ohlas“;
– „Přinést víc užitku, než její život a ´boj´“;
– Pokud „před smrtí vyřkla i ´obvinění´, umožňující ji připsat ruské státní moci“, je to kandidát naprosto ideální.

„Vyhovuje těm kritériím Boris Němcov? Ke své škodě žel ano. Jeho smrt vyvolala velký poprask, vyhrát volby na federální úrovni nebyl nikdy s to. A bombastické deklarace? I na ně došlo. Je to jen něco přes dva týdny, co dal interview ´Sobesedniku´.“ Provokovalo už titulkem – „Bojím se, že mě Putin zabije“.

„Známý politik Boris Němcov se obává “ – rozváděla ho následující upoutávka – „že si ho prezident RF Vladimír Putin za jeho opoziční výroky ´objedná´. Známý politik své obavy dosud sdílel jen s člověkem, k němuž má ze všech nejblíž – s vlastní matkou. Nakonec se však rozhodl o nich promluvit veřejně – prostřednictvím ´Sobesednika´.“

„Němcov dává své fatální interview 10. února. Skoro v ten samý moment dělá Alexej Navalnyj, co se dá, aby se… dostal do chládku. Všechny paragrafy bere hákem, rozřezává na ruce i justiční náramek a rozdává v metru letáky na akci, jejíž povolovací řízení teprve běží. Na něj tak v předvečer opozičního mítinku 1. března potenciální vrazi NEDOSÁHNOU.“

Putin se k otázce „´sakrálních obětí´, využívaných geopolitickými soupeři“, vyjádřil už v prosinci 2012. „Naše ´opozice´ má však za to, že je nejchytřejší ze všech.“ Že k „ní její principálové z USA a Velké Británie budou hořet láskou do skonání věků“. Asi jako „býčci v maštali, dost možná také skálopevně přesvědčení, že je majitel bude donekonečna jen krmit a hladit za ouškem a všechny ty řeči o transportu na jatka jen planě žvaní“.

„Vražda je odporná, i když se názory oběti s těmi vlastními neshodují ani trochu. Neméně odporné jsou však i pokrytectví a dvojí metr. Slzy soucitu, prolévané jen nad těmi, jejichž názory s politikou Washingtonu a Bruselu ve shodě.“ Projevit „média, opoziční blogy i západní vedoucí představitelé“, oplakávající teď Němcova, aspoň desetinu té lítosti i vůči Donbasu, „spasilo to tam před smrtí spousty žen, dětí a starců“. Najít se „aspoň desetina dnešního rozhořčení, lítosti a soucitu i pro maličkého Váňu z Donbasu, zmrzačeného ukrajinským šrapnelem, válka tam skončila dávno a lidské oběti si už nevybírá.“

Za článkem visí i postskriptum. Matérii dodal Starikovův čtenář. K jeho mozaice přidává střípek i z jiného konce:

Od chvíle, kdy atentát prvně naskočil na televizní liště, uběhlo jen 25 minut – a Euronews vysílala už i celou koláž, dokumentující Němcovovo curriculum vitae. „V ´Euronews´ přitom obvykle mívají zpoždění (1,5 – 3 hodiny) i samy zprávy z Ruska.“

„V roce 1905 se“ – glosuje to Starikov – „typograficky natištěné letáky, referující o střelbě do davu a tisících mrtvých, v Petrohradě kolportovaly už těsně poté, co k masakru na ´Krvavou neděli´ došlo. Ty letáky se tiskly už před ním.“