Oligarchové – okupanti mediálního prostoru

red
6.3.2015  A2larm
 … Dříve média prodávala čtenáře inzerentům, dnes jsou čtenáři a diváci bezprostředně nakupováni oligarchy …
Situace v českých médiích čím dál víc připomíná dobu normalizace po roce 1968. Záleží na každém z nás, jak dlouho tato situace potrvá.

Široce diskutovaná krize médií spočívá v tom, že dnes již prakticky všechna mainstreamová soukromá média patří větším či menším českým oligarchům. Mainstreamová média na malém jazykovém trhu zkrátka hynou na úbytě v důsledku technologického pokroku. Internet, namísto aby médiím ekonomicky prospěl snížením nákladů na distribuci, především razantně srazil příjmy z reklamy. Je to tím, že cenu reklamy určují technologické firmy jako Facebook nebo Google s velice nízkými náklady na tvorbu obsahu, kterým je reklama špikována. V případě Facebooku si obsah vytváří sami uživatelé (zásah lidských administrátorů je zapotřebí jen, když dojde k nabonzování bradavek), v případě Googlu vytvářejí obsah doslova roboti. A jak známo, robotům se těžko konkuruje.

Bambitka u pasu

Ti, kteří si od vlastnictví médií slibovali standardní ekonomický zisk, se jich zbavují jako horkého železa. Kupovat jsou ochotni ti, kdo média potřebují především jako nástroj vlastních public relations, tedy oligarchové. Patrik Tkáč, novopečený šťastný majitel Blesku, Reflexu a několika dalších titulů, prohlašuje v lednovém vydání českého Forbesu, že od nakoupených psavců očekává autocenzuru: „Je (…) přirozené, že pokud pracujete v rámci nějaké skupiny, tak o ní asi denně nepíšete pouze negativně.“ „Takže se spoléháte na takovou samoregulaci novinářů?“ „Ta funguje spíše, takové zkušenosti máme.“ Cílem této „samoregulace novinářů“ má být podle Tkáče „obrana aktiv“ – jak před konkurenčními oligarchy, tak i před politiky, „pro případ hrozby nějakých extrémních tendencí nebo kroků, které by ohrožovaly naše zařazení do světa západních demokracií“.

Jak se taková obrana aktiv „bambitkou u pasu“ projevuje v praxi? Inu, například tak, že oligarší média recipročně přestanou zkoumat špinavé prádlo ostatních vlivných oligarchů: Babišovy noviny víceméně opustily investigativní snahy rozkrýt pozadí Romanovy éry v ČEZu. Na oplátku se Blesk nad Babišem jen rozplývá.

Plíživá normalizace

Situace se tak stala v něčem ekvivalentní se stavem za normalizace po sovětské okupaci v roce 1968, kdy cenzura médií byla vykonávána především po linii personálního oddělení. Kádrová politika a strach z případné ztráty zaměstnání byly dostatečnou motivací k autocenzuře a ve výsledku vše fungovalo k maximální spokojenosti okupační moci.

Dnešní problém nespočívá ani tak v tom, že si oligarchové kupují stáje nevalných pisálků, problém je v tom, že si kupují čtenáře, kteří vlivem setrvačnosti nadále konzumují písmenkové artefakty, jejichž povaha se v rukou oligarchů mění. A i kdyby některé z oligarších médií nakrásně zašlo pro nedostatek čtenářů na úbytě, koupí si zkrátka nějaké jiné. Dříve média prodávala čtenáře inzerentům, dnes jsou čtenáři a diváci bezprostředně nakupováni oligarchy.

Média jako pračky na špinavé peníze

Úpadek médií dosáhl takového stupně, že dnes se už neřeší, jestli autocenzurovaná média jsou, nebo nejsou v pořádku, ale jestli je babišizace horší než bakalizace, anebo než pouhé podkuřování významným inzerentům. Tradiční odpověď je taková, že Babišova koncentrace moci představuje kvalitativní zhoršení. Přinejmenším jeden opomíjený rozdíl je neoddiskutovatelný: Babiš díky své politické moci disponuje více způsoby, jak na médiích vydělat. Vědci zjistili, že vždy, když byl Berlusconi u moci, hrnuly se zájemci o reklamu v jeho médiích především od firem závislých na státních regulacích a dotacích. Ekonomové spočítali, že na těchto dodatečných příjmech z korupční reklamy Berlusconi vydělal celkem dvě miliardy eur. Bude tedy zajímavé sledovat, jak se teď začne „komerčně“ dařit babišomédiím. Mainstreamová média, údajně aspirující na úlohu hlídacích psů demokracie, se tak do dějin možná zapíší spíše jako pračky na špinavé peníze.

Girlfriend experience

Šéfredaktoři i řadoví redaktoři médií se rozdělili do dvou skupin. Jedni svou ochotu přizpůsobovat se přáním a zájmům svého majitele bez uzardění hlásají do světa (Plesl, Zlámalová, Balšínek), zatímco druzí trvají na zdání normálnosti a popírají, že by oligarší majitelé měli na jejich psaní jakýkoliv vliv (Léko, Tabery, Macháček). Není jisté, zda jedinci z druhé skupiny mají tak mizerné analytické schopnosti, že nechápou, proč jsou oligarchové ochotní kupovat prodělečné tituly za víc než kdokoliv jiný. Anebo zda se jen rozhodli být tak dokonalými „presstituty“, že do škály svých služeb pro oligarchy zahrnuli i „girlfriend experience“. Macháčkův devótní elaborát na téma naprosté neškodnosti Babiše v roli mediálního magnáta, který by se klidně mohl jmenovat „Babiš je gentleman“, stojí za přečtení, neboť svědčí o tom, jak svědomitě se autor připravil na změnu stáje. Asi jej ale nepotěšilo, když Erik Best přirovnal práci novináře pro oligarchy právě k členství v KSČ, poté co se Macháček nevybíravě otíral o Jana Kellera právě kvůli jeho členství v KSČ a způsobu, jakým toto členství omlouval.

Zaplaťte si vlastní ohlupování

Situace veřejnoprávních médií není o moc lepší než v médiích vlastněných přímo oligarchy. V České televizi stačí „koupit si“ generálního ředitele, případně někoho na tento post dotlačit, na klíčové pozice dosadit ideově spolehlivé kádry, a vliv oligarchů a správné ideologie je zajištěn. Většina členů Rady České televize si totiž lebedí ve skrovném pašalíku a cestou nejmenšího odporu schvaluje veškerou sebeprezenaci aparátu České televize, často na základě vyloženě obskurních a pavědeckých analýz. Výsledný kšeft je pro oligarchy výhodnější, než kdyby museli všechno platit ze své prkenice: šest miliard za vlastní ohlupování každoročně zaplatí všichni majitelé obrazovek formou koncesionářské daně.

Siločáry moci

Po sovětské okupaci v roce 1968 byly v Československu distribuovány letáky s návodem, jak se obyvatelé mají chovat k okupantům (velmi nepřívětivě). Ukrajinské hipsterky zase rozpoutaly kampaň „okupantům nedávej“ po vzoru básně Tarase Ševčenka, kterou v Česku zhudebnila ve svébytné úpravě skupina Orlík. Mohla by to být inspirace pro přístup k oligarchickým okupačním jednotkám veřejného prostoru? Nevypadá to, že by něco takového mohlo fungovat. Koneckonců samotná práce pro oligarchy není sama o sobě odsouzeníhodná, stejně jako samo o sobě není odsouzeníhodné členství v KSČ. Jistě se i mezi oligaršími novináři najdou nějací Krieglové a Šabatové, kteří v čase zkoušky i za cenu osobních obětí využijí své privilegované postavení ve prospěch společnosti (alespoň doufejme). A na druhé straně, všichni se nějak přizpůsobujeme siločarám moci – holt nájmy a hypotéky se samy nezaplatí.

Určitá profylaxe a duševní hygiena však nemůže být na škodu: k oligarším médiím je třeba přistupovat jako ke každému reklamnímu materiálu. Od letáků obchodních řetězců se liší především tím, že je v nich méně fotek a více písmenek. Frontální útok proti okupačním jednotkám nemůže uspět. Může ale uspět jejich postupné zatlačování – přesměrováním finančních toků od nákupu oligarších reklamních tretek k podpoře nezávislých projektů.

Záleží koneckonců na každém z nás, zda se ve veřejném prostoru podaří udržet takové projekty, jako je A2larm. Kliknutím na dolárek v poli „Přispějte na provoz A2larmu“ po pravé straně článku můžete hned teď zahlasovat o budoucnosti mediálního prostoru v České republice.