Rusko jako bullshit

Martin Hekrdla
6. 3. 2015  A2larm

Propagandu o Rusku je naléhavě třeba nahradit racionálním pohledem. V zájmu skutečných demokratických sil.


Zavraždění ruského opozičního předáka Borise Němcova nedaleko Kremlu a před fotogenickým pozadím chrámu Vasila Blaženého mělo dva okamžité důsledky. Zaprvé, majestát smrti je vážnost sama a automaticky vylučuje ironická tázání nebo i příliš kritické pohledy na nebožtíkovy postoje, natož aby připouštěl smích. Ta uplakaná vdova, ke které kdysi prý – při nekonečných kondolencích – došli v předlouhé frontě dva pánové a podali si ruce, musela utéct na toalety, aby se tam dosyta vysmála. A zadruhé, nad majestátem smrti naopak kupodivu projde každý žvást anglosaskými globalisty zvaný bullshit (kec, nesmysl, blbost). Tak kdysi dávno prošlo jednomu venkovskému faráři nad hrobem osmnáctiletého motocyklisty, když hlasem feldvébla seřval pozůstalou rodinu, že usedavě pláče, ačkoli se přece má už jen radovat nad životem věčným bližního svého.

Kdo má tu drzost?

Bullshit historika a politologa Vladimira Pastuchova (publikovaný na A2larmu 3. března) nemá však svým způsobem obdoby. Dejme tomu, že si Pastuchov opravdu myslí, že pouze a jenom „v Rusku vládne kasta nedotknutelných“, kteří nemají čas uvažovat o „malichernostech, protože řeší globální otázky – jak pozměnit ústavu, aby se zbavili závazků mezinárodního práva“. Ne, žádný jiný stát světa tímto problémem postižen není, to ví přece každý školák. Jiné státy úzkostlivě dodržují mezinárodní právo, nikdy je ani nenapadlo – a už vůbec ne pod podivnou, ba zcela vylhanou záminkou – přepadnout cizí zemi, ba dokonce ani ty „darebácké státy“ vytvářející „osu zla“.

A jestliže, podle Pastuchovova hagiografického článku, měli rezignovat šéfové tajných služeb, když přece k vraždě Němcova došlo „v sakrální den na sakrálním místě“, pak je třeba konstatovat, že ty dva makrodrapy World Trade Center určitě ještě stojí. Neboť když tenkrát dávali v televizi, jak ta sakrální konstrukce globálního byznysu padá, američtí šéfové tajných služeb zůstali na svých místech. A musíme uznat, že ani k odtržení Kosova od Jugoslávie po invazi NATO zcela určitě nikdy nedošlo, protože porušení mezinárodního práva nastalo teprve tehdy, když Putin odtrhl od Ukrajiny Krym za jásotu ruských davů a slzavé záplavy jejich vděčnosti. A ještě měl tu drzost lhát ve svém – jak to píšou demokraté – „hitlerovském“ krymském projevu, že zábor provedl kvůli „puči v Kyjevě“, po němž se „nacionalisté, neonacisté, rusofobové a antisemité uchýlili k teroru, vraždám a pogromům“. Taková nehoráznost! Tedy Putinova, samozřejmě…

Bezstarostná léta

Dejme tomu, že je možné, jak učinil Pastuchov ve svém článku, seřvat ruský lid (84 procent populace), že je „agresivně poslušnou většinou“, která „není společností, ale dějinnou loutkou“ a která v jiné době „se stejným nadšením podpoří jinou, naprosto opačnou verzi, kterou nabídne oněch zbylých 16 procent“ (mimo jiné tedy například i ten Pastuchov, věru žádný to elitář). Ale těžko si lze představit jakýkoli stát, v němž by se hlas „demokratické opozice“ takto vypořádal s vlastní společností a ještě cítil oprávnění udílet lekce ze svobody „autoritářskému režimu“. Režimu bezmála už „fašistickému“ – vždyť vražda Němcova je veřejně přirovnávána k vraždě socialisty Giacoma Matteottiho v Mussoliniho Itálii. Režimu, do jehož mocenských celebrit denně v ruském jazyce buší stovky nezávislých webů a časopisů jako Novaja gazeta či Nezavisimaja gazeta – která Putina s Mussolinim otevřeně srovnává zhruba třikrát do týdne. Anebo třeba rádio Echo Moskvy, jemuž Boris Němcov poskytl interview tři hodiny před svou smrtí. „Nebojíte se mě tu mít?“ zeptal se prý redaktorů. A oni na to, že prý ne. Molodci!

Ale co by se redaktoři báli, když už při vší té svobodě slova v Putinově přízračné tyranii nezáleží ani na tom, jestli je nějaké významné tvrzení pravdivé, nebo není? Pastuchov bezelstně píše, že „pro historii není zase tolik důležité, kdo vlastně vraždu spáchal (…) Ať už by dnes vláda ukázala na kohokoli a označila jej za vraha, nebude to pro nikoho důvěryhodné. Dokonce ani v případě, že by měla pravdu.“ Ovšemže! Co záleží na pravdě? „Ve společnosti, v níž jsou informace nahrazeny propagandou, už není rozdíl mezi pravdou a lží,“ nakladl správně a nadčasově slova Pastuchov.

Kdyby tato slova myslel i jako sebekritiku, tedy rovněž jako slova takříkajíc do vlastních řad, byl by to vynikající průlom. Místo toho nás „historik a politolog“ Pastuchov obšťastnil historkou o svém jediném setkání s Němcovem, jenž se mu jevil jako „lehce naivní, ale právě svou naivitou sympatický“ (sic!). K onomu setkání došlo – a zde, prosím, pozor – „v bezstarostných a poklidných – jak se z dnešního pohledu jeví – devadesátých letech“. Ano, takhle si představuje historik historii, politolog politiku a korouhevník pravdy pravdu! Pro koho byla devadesátá léta, v nichž HDP Ruska poklesl téměř o polovinu a průmyslová výroba se zřítila o šedesát procent, vlastně bezstarostná? Inu pro ty, kdo v letech 1991 až 1999 vysáli ze země podle expertních odhadů až 200 miliard dolarů (a to v době, kdy 80 procent ruského státního rozpočtu pohlcovala dluhová služba). Devadesátá léta byla bezstarostná pro tu hrstku Rusů, kteří se právě tehdy začali objevovat ve výročních hitparádách časopisu Forbes, kupovali si fotbalové kluby v Anglii, honosné vily na Azurovém pobřeží a na italské riviéře a jejichž jachty kotvily v daňových rájích. Šťastná léta to byla pro rodiny, klany a mafie spjaté s bývalou nomenklaturou Sovětského svazu („rodina“ Jelcinova), s klíčovými pozicemi v metropolích (Sobčakův Petrohrad, Lužkovova Moskva) a pro jednotlivé gubernátory či uzurpátory celých výrobních odvětví (Berezovskij, Chodorkovskij). Nebyla to ovšem bezstarostná léta pro 84 procent populace, kterou dnešní ruští „zapadniky“ stále tak pohrdají.

Džungle a šelmy 

S touto džunglí zcela dezintegrovaného státu, která hrozila sociálním výbuchem a z níž jsou odvozeny mnohé – i ty nejzápornější – rysy současného režimu, bylo nutné něco dělat, aby se Rusko vůbec mohlo začlenit do proudu západních investic a garantovat kapitálu základní stabilitu. Proto Boris Jelcin povolal z Nižního Novgorodu Borise Němcova a z Petrohradu Vladimira Putina. „Lehce naivní“ Němcov sice řídil v Novgorodu privatizaci v jelcinovském rozkrádacím stylu a Putin měl za sebou špinavou práci pro Anatolije Sobčaka. Oba však spojovalo, že nebyli osobně zapleteni do skandálů. Vyhrál pragmatický – naprosto nenaivní – Putin, když slíbil jelcinovskému klanu beztrestnost a dokončil krvavou pacifikaci Čečenska. A byl to Putin, kdo znovu sflikoval ruský stát recentralizací a vertikalizací politické moci, vyšachoval ze hry nejmocnější oligarchy, nastartoval sedmiprocentní růst, začlenil Rusko do Světové obchodní organizace (WTO) a k radosti zahraničního kapitálu „zpružnil“ pracovní právo, aniž by přišel o – naopak stále rostoucí – lidovou podporu. Teprve potom mohly v Rusku pořádně „rozbalit fidlátka“ například automobilky Ford, Renault, Fiat, Škoda-Volkswagen, Opel-General Motors. Teprve potom si Západ zároveň všiml, že z nové kolonie mu vyrostla konkurence… Odporné rysy tohoto konzervativního režimu s nacionalistickými fanglemi, pravoslavným kadidlem a puritánstvím, rysy, které zvedají do boje opozici levicovou, jsou spjaty pupeční šňůrou s jelcinovskými časy, ať už jako jejich „přežitky“ či jako důsledky pragmatické a bezohledné reakce na ně.

Viděli jsme u pravicového liberála Borise Němcova a jeho politických souputníků to, co lze vnímat i v řadách opoziční radikální levice v Rusku. Soustřeďují se na vnitřní vývoj domácího autoritářského kapitalismu a ignorují zahraniční dimenzi této „totalizace“, provázené – jistě nebezpečným – diskursem o „páté koloně“ a „zrádcích“. Neberou na vědomí, že na přitvrzení poměrů v „zázemí“ ruského imperialismu se podílí význačnou měrou imperialismus jiný, ekonomicky mocnější, již nyní strategicky výhodně dislokovaný a nejnověji zřejmě odhodlaný riskovat i krajní formy konkurenčního boje o celou Eurasii. Kdo cupuje těsné sevření špinavé košile a nevnímá tíživý imperiální kabát, házený na Rusko – nejen na „ruský režim“ – zvnějšku, reálně ve výsledku riskuje roli „páté kolony“ cizích zájmů. Stejně jako ti, kteří tuto roli z „lehké naivity“ – anebo zcela uvědoměle – už dávno přijali.

Autor je politický komentátor.