Ruská federace má rozlohu 17 102 345 čtverečních kilometrů, s počtem obyvatel něco málo přes 146 miliónů je co do rozlohy největším státem planety, a to s plochou téměř dvakrát převyšující velikost evropského kontinentu, v jehož rámci jeho „evropská část“ zaujímá téměř polovinu. Na druhé straně co do počtu obyvatel Rusko zaujímá až deváté místo a také ve srovnání se svým největším geopolitickým a vojenským konkurentem, USA, dosahuje pouze poloviny jeho populace.
V Rusku je všeho příliš a leží to ladem
Z pohledu Evropanů „na západě“ kontinentu je to země veliká, vzdálená, neznámá, odlišná, záhadná a těžko pochopitelná. (Někteří dokonce tu a tam arogantně tvrdí, že je to země zaostalá.) Přinejmenším už dvě staletí (od Vídeňského kongresu a ustavení Svaté aliance mezi Rakouskem, Pruskem a Ruskem roku 1815) se v pohledu Západoevropanů ve vztahu k Rusku objevují i další motivy. Pro mnohé Evropany na Západě se Rusko stalo synonymem „nevyužitých možností“. V Rusku je všeho příliš a leží to ladem. Mnoho úrodné půdy, přístup k mořím a oceánům, nekonečně otevřená brána Arktidy, bohaté zdroje surovin, splavné řeky, obrovská a hluboká jezera s pitnou vodou. K tomu přistupuje ruský geopolitický vliv ve strategicky důležitých oblastech světa, navíc bohatých na suroviny.
Po celou dobu existence ruského státu rodila se občas v hlavách některých cizích státníků myšlenka, že oni sami by uměli s ruskou rozlehlostí a nevyužitými zdroji naložit lépe. To znamená efektivněji a moderněji. V některých případech se takováto úvaha družila též s názorem, že Rusko dokonce cizí pomoc potřebuje a neobejde se bez ní. A tak Napoleon vtrhl do Ruska v podstatě pod heslem osvobození ruského mužika od jha nevolnictví a feudálního útisku vůbec. Byla to podobně „ušlechtilá“ myšlenka, jako když hodlal Španělsko zbavit svaté inkvizice. Je zajímavé, že jak Španělé, tak ani Rusové civilizační blahodárnost těchto vojenských intervencí (dnes bychom řekli misí) nepochopili a bránili svou zemi proti agresorům.
Hitlerův vpád do Sovětského svazu předstíral obdobný cíl (mnozí vojáci Wehrmachtu a dobrovolní žoldnéři z neněmeckých zemí se skutečně domnívali, že přinášejí do zaostalých stepí Ruska civilizační plamen). Také Německo mělo s Ruskem a dalšími zeměmi východu své plány. Vidělo rozlehlá úrodná pole v Rusku, Bělorusku a hlavně na Ukrajině, nacházející se v okolí německých zemědělských usedlostí a farem, jak blahobytně hospodaří využívajíce otrocké síly domácího obyvatelstva. Dokonce ani někteří seriózní němečtí historikové klasického věku, jako například samotný Leopold von Ranke (1795–1886), neměli pochyb o tom, že nad Slovany je žádoucí nějaký dohled, neboť neovládají schopnost vládnout si sami. Ranke a další historici operující s touto argumentací nacházeli oporu v podílu skandinávských Varjagů (původně najatých žoldnéřů), respektive Rossů (Russů) na formování kyjevského státu nebo turkických Bulharů na vzniku státu bulharského.
Všechny tyto pohledy, a s nimi i mnohé jiné (třeba zdaleka ne tak destruktivní), vidí v ruské rozlehlosti v podstatě jakousi geopolitickou anomálii. Jak může jeden stát disponovat takovou rozlohou? K čemu potřebuje jeden národ (byť na ruském území žije národů několik) tolik půdy, jezer, řek a všeho ostatního? Vždyť ve srovnání s Ruskem jsou území Velké Británie, Německa i Francie jen malé zahrádky kolem rodinného domku. Britové a Francouzi své ohromné kolonie rozpustili a Němci přišli po první světové válce o své evropské impérium budované podobně, jak to své tvořila moskevská knížata a carové. Tedy „v okolí“.
Zmíněné evropské země jsou ekonomicky efektivní a bohaté, ale jejich impéria vzal čas. Jen to ruské impérium vytvořené přímým přivtělením rozlehlých území do moskevského státu pořád zůstává. Sovětský svaz, a tím „širší“ ruská říše, sice zmizel, současné Rusko se však stále snaží držet si nad jeho součástmi dohled. Přinejmenším alespoň takový, jaký si udržuje Francie v severní Africe (Magreb), Německo na Balkáně a o jaký se ze všech sil snaží Polsko, bohužel právě ve stejné oblasti na východě Evropy. V oblasti bývalého sovětského vlivu ale i starého vlivu polsko-litevského.
A tak se mísí minulost s přítomností. Rusko je stále podivnou předimenzovanou nevyužitou zemí, která překáží geopolitickému systému současného světa. Vymyká se, je nezařazená a jaksi i nezařaditelná. Je to vlastně světadíl. Ve srovnání s jinými územně rozlehlými státy (Kanada, USA, Čína, Brazílie) nerespektuje současný geopolitický vývoj. Nemá sílu na to, aby jej zvrátila nebo aby se postavila do čela, jak doporučoval Gaius Julius Caesar, když říkal, že nemůže-li něco změnit, tak se sám ujme vedení.
Ruská ekonomika je neefektivní
Samotná ruská ekonomika je neefektivní, což pro anglosaské vidění světa v podstatě představuje kulturní šok. Především však zde žije (a zahálí!) přibližně sto padesát miliónů lidí, kteří mohou levně prodávat svou pracovní sílu ve prospěch hlavních majitelů planetárního bohatství a za získanou mzdu nakupovat zboží cizích firem etablovaných na ruském trhu s co možná nejnižšími náklady.
Rusko je prostě zemí, která nespolupracuje na globálním projektu. Neprodala svou půdu ani suroviny do „správných“ rukou. A co víc, disponuje zbrojním arzenálem schopným čelit obvyklým formám laskavé domluvy. Navíc má zdroje ke značné míře autochtonní existence. S Ruskem se nedá tedy zacházet jako s každým jiným, mnohem menším, sabotérem globálního pořádku.
Právě tyto přístupy jsou, podle mého názoru, hlavním motorem povzbuzování vůči Rusku negativních nálad u Evropanů jiných zemí. Ty se z druhé strany opírají o dlouhodobou tradici carské byrokracie, nevýkonnosti a zaostalosti, z jejíchž produktů těžila vlastní ruská satira 19. století (Gogol, Saltykov-Ščerdin, Čechov). Vydatnou potravu plnou živin dodaly rusofobům bolševický převrat a Stalinovy čistky. Další oporu nacházejí v připomínání dlouhodobých konfliktů některých zemí s Ruskem (Polsko, Finsko, Švédsko, Pobaltí) nebo jako v případě Československa v podstatě v jedné historické okolnosti, v sovětské dominanci ve střední a východní Evropě po skončení 2. světové války a ve vojenském zásahu proti projektu pražského jara 1968, který vyústil v dlouhodobou sovětskou vojenskou přítomnost v zemi.
Faktem ale je, že vztahy Ruska a ostatní Evropy, stejně jako ruské dějiny, jsou ve skutečnosti velice bohaté a vůbec ne černobílé. Bez povědomí o obojím není odpovědné zaujímat jakýkoliv postoj k těm politickým jevům, které se ve východní Evropě v současné době odehrávají. Pravdou je, že přinejmenším od časů Petra Velikého (1689–1725) se Rusko periodicky k Evropě přibližovalo, nikdy se však nestalo, že by bylo přivítáno s otevřenou náručí. Podívejme se nyní na některé aspekty ruských dějin právě ve vztahu ke „zbývající“ Evropě a na pravděpodobné příčiny odmítání Ruska na západě i uprostřed kontinentu.
Není možné, na poměrně malé ploše článku, přinést rozsáhlejší obraz ruských dějin a vztahů Ruska s dalšími evropskými zeměmi či USA. Ale určitý stručný přehled hlavních aspektů ruského vývoje, v první části dovedený do období vlády carevny Kateřiny Veliké, tedy do doby, kdy se pozice Ruska jako světové mocnosti v podstatě již stala stabilním faktorem světové politiky, je podle mého názoru nutný. Jako naprosté minimum nezbytné pro snazší orientaci v přítomnosti. Dějiny – v některých případech naneštěstí – nepřecházejí nikdy v minulost beze zbytku. Pokaždé z nich zůstává něco, co může být aktuálně použito a zneužito.
V případě Ruska se především zapomíná na celkovou geopolitickou roli této země. Na nezbytnost zachování její celistvosti, která svým způsobem po mnoho století sloužila Evropě jako štít nebo hráz nebo prostě rozsáhlý prostor chránící (přes všechny výhrady, které můžeme vůči Rusku mít) určitou kulturní celistvost a bezpečnost kontinentu. Bylo tomu tak v minulosti a tato role Ruska zůstává dodnes. Ti, kteří podporují destabilizaci Ruska a přáli by si jeho oslabení vedoucí až k rozpadu (směr Jelcinovy politiky), si patrně neuvědomují (a pokud ano, tím hůř), že rozpad Ruska a destabilizace téměř celé jedné poloviny evropského kontinentu by nebyla přínosem pro nikoho. Leda pro ty, kteří se domnívají, že by dostali možnost trosky Ruska dostat pod svoji kontrolu.
Rusko leží jinde. Rusko je jiné
Ruský historik L. N. Gumiljov ve svých studiích o ruských dějinách zdůrazňuje vliv geografie i klimatu na etnogenezi národů a celých zeměpisných oblastí. Pokud jde o geografii a klima, je evropský kontinent od severu k jihu rozdělen vzdušnou čarou, odpovídající lednové izotermě, procházející přes Pobaltí, západní Bělorusko a Ukrajinu k Černému moři. Na východ od této hranice je průměrná lednová teplota záporná, zima studená a mrazivá, zatímco na západ odtud převládají mírné zimy. Tyto dvě části Evropy se svým celkovým podnebím od sebe liší.
Zdá se, že už na počátku specifického postavení Ruska v Evropě (a ve světě) stojí klimatická odlišnost většiny jeho území oproti jiným oblastem Evropy. Rozdíly v podnebí jsou nepochybně faktorem rozdílnosti i mezi jinými evropskými regiony. Skandinávie skýtala jiné životní podmínky než Španělsko nebo Řecko. Klimatu nelze jistě přisuzovat dominantní vliv na utváření národů, nicméně není nutné je ponechat úplně stranou. Skutečnost, že oblast obývaná národy, které později splynuly v ruské etnikum, se svými podmínkami (i klimatickými) odlišuje od „zbytku“ Evropy, představuje jeden z faktorů zvláštního postavení Ruska.
Viděno „z Evropy“, Rusko „leží jinde“. Při pohledu ze západní části kontinentu je Rusko zemí spíše asijskou než evropskou. Mezi oběma kontinenty, dnes chápanými prostě jen jako dvě části zemského povrchu, existoval v historii vztah poněkud napjatý a často nebezpečně konfliktní. Ve staré řecké mytologii unáší býk na hřbetě Európu. Európé byla dcera týrského krále Agénora, do které se zamiloval Zeus, který – jak bylo jeho zvykem v případě četných záletů – se proměnil právě v onoho býka. Popadl Európé a unášel ji k moři. Nakonec ji dopravil na Krétu, kde s ní zplodil krétského krále Mínoa, Sarpédóna a Rhadamanthya, jenž se stal soudcem v Podsvětí.
Hezký mytologický příběh, ale v povědomí Řeků symbolizoval hrozbu pohlcení helénského (evropského) světa Asií. Konflikty Řeků s Peršany dodaly tomuto podobenství na věrohodnosti. V dějinách se sice nepoužívá slůvko „kdyby“, nicméně „kdyby“ Peršané Řecko ovládli, patrně se evropské dějiny vyvíjely jinak. Řekové ale Evropu v 5. století př. n. l. zachránili, za což bychom jim mohli být vděčni dodnes. Později se Evropa pokusila Asii ovládnout v osobě Alexandra Makedonského, jehož projekt dovršili jeho nástupci, ale skutečně významné části Asie přivtělili k evropské říši až Římané.
Po zániku Západořímské říše v 5. st. n. l. se jejich euroasijské (i severoafrické) impérium rozdělilo a „tam na východě“ – při pohledu ze západu – zůstala Byzantská říše. Ta byla pro Franky a další Evropany „Západu“ výrazně odlišná. Paradoxně ale právě Byzance zachovala mnohem více původně římského dědictví a vzdělanosti než galské, hispánské, germánské a slovanské národy na západě. S výjimkou jazyka a liturgie. Na východě vládla řečtina, na západě latina. Obě části od sebe odlišovala také abeceda.
Je tomu již půl druhého tisíciletí, ale evropský kontinent v mnoha ohledech zůstal dodnes rozdělen cézurou uskutečněnou v průběhu existence římského impéria. Její stopy jsou velice zřetelné v jazycích, písmu, náboženství, kultuře, tradicích, zvycích, mentalitě, dokonce i v hospodářské úrovni. Evropská unie je svého druhu prvním historickým pokusem o opětovné mírové a dobrovolné „slepení“ kontinentu mnohokrát rozděleného velmi radikálními a nesmiřitelnými řezy.
Ještě během existence Východořímské říše se Západ střetl s Asií v zásadě dvakrát. Poprvé když Arabové pronikli na Hispánský poloostrov a tlačili se v 8. století až za Pyreneje na sever (literárními vzpomínkami na toto období jsou španělská poema Cid nebo francouzská Píseň o Rolandovi). A podruhé v průběhu křížových výprav. Poměrně dost ponižující byla zde dvojí konfrontace zaostalé, na vzdělanost nedbající a výrazně nábožensky netolerantní kultury západní Evropy nejprve s arabskou kulturou zakládající univerzity, libující si v přepychu a vcelku ponechávající v klidu jiná náboženství a posléze s kulturou Byzance, která udržovala kontinuitu řecké vzdělanosti, byť už jevila známky únavy a úpadku.
Dva Římy padly, třetí stojí a čtvrtý nebude
Východořímská říše se ale v roce 1453 definitivně zhroutila pod nápory Turků. „Dva Římy padly, třetí stojí a čtvrtý nebude,“ napsal v ruském městě Pskov mnich Filofej v dopise, jehož adresátem měl být sám car Vasilij III. V tomto dopise, ačkoliv v době svého vzniku mohl být jeho význam jen omezený, se v podstatě ukrývá zdůvodnění (politické, ideologické i morální) ruské teritoriální expanze.
V roce, ve kterém Turci dobyli Konstantinopol, se Rusko samo nacházelo ve zlomovém období dějin. Jednak moskevské knížectví upevnilo svou moc omezením nezávislosti novgorodské republiky inklinující k tomu, fungovat po vzoru hanzovních měst západní Evropy. Navíc v roce 1471 uzavřel Novgorod, právě z obav před nárůstem moskevské moci, dohodu s polským králem Kazimírem IV. Geografické sousedství Polska a ruských knížectví vyvolávala po celé dějiny těchto zemí časté spory, vzájemné vměšování a snahy o ovlivňování politického vývoje. Tyto polsko-ruské konflikty se táhnou celou historií obou států jako Ariadnina nit a mají své dozvuky i dnes.
Takto se však ve východoslovanských oblastech rodil základ pozdějšího centralizovaného státu rychle zvětšujícího své území a s centrem právě v Moskvě. V téže době doznívaly tehdy už marné pokusy chánů Zlaté hordy vymoci na Moskvě placení daní.
 |
| Ruský car Ivan Hrozný |
Za Ivana III. (1462–1505) se Moskva pustila do procesu „sjednocování ruských zemí“. To znamenalo snahu sjednotit v jedné říši s centrem v Moskvě – onom třetím Římu (podle Filofeje) – všechna východoslovanská území včetně těch, která dnes leží na území Běloruska a Ukrajiny. V souvislosti s tímto procesem zaměřeným na oblasti obývané především rusky mluvícím obyvatelstvem ale narážíme na velice složitou otázku geneze ruského národa a geneze národů, které se nejprve nacházely uvnitř procesu vzniku ruského etnika a pak se z něj následně zase vydělily.
Východoslovanské území, ze kterého vzešly Kyjevská Rus a později Moskevské knížectví, prodělalo ve vývoji naprosto běžnou fázi feudální roztříštěnosti, jakou poznala i západní Evropa, v níž byly proslulé svou dlouhotrvající roztříštěností země jako Německo nebo Itálie. Jednotlivé kmeny příbuzné jazykem i zvyky se dočasně spojovaly nebo rozlučovaly a celá země se stávala kořistí nájezdníků. V případě Ruska byli nájezdníky Tataři a jejich Zlatá horda.
Před nástupem Ivana III. mělo území moskevského státu rozlohu 430 000 čtverečních kilometrů, což je ve srovnání s ohromnou plochou současné Ruské federace jen zlomek. Ale i tak bylo toto území větší, než je rozloha současné Spolkové republiky Německo. Tato poznámka má, jak později uvidíme, svůj význam.
Ke konci vlády Vasilije III. se území státu rozrostlo na 2 800 000 čtverečních kilometrů. A jeho nástupce car Ivan IV. „Hrozný“ (1547–1584) pronikl i do oblastí neslovanských a za Ural. Nežli se Moskva pustila do vytváření říše za hranicemi svého původního vlivu, musela zvládnout v různé míře nezávislá knížata, která doposud vzdorovala její moci. Byly to například Novgorod, Tver, Rjazaň, Pskov a další. Výboje Ivana Hrozného skončily ovládnutím celého povodí Volhy a průnikem ke Kaspickému moři.
Tento vládce stižený paranoiou se ze strachu, náboženského poblouznění a z dalších důvodů dopustil mnoha zločinů. Na druhé straně měl literární sklony a jeho dopisy překvapují schopností logických úvah. Nesporně byl schopen ruský stát upevnit, dát mu zákoník, reorganizovat vojsko i státní správu. Proti modernímu duchu svých reforem ale sám postavil svůj stát ve státě, opričninu, která úspěšně ničila to, co jeho reformy budovaly.
Nástup Romanovců, Lžidmitrij a Andrusovské příměří s Polskem
Po smrti Ivana IV. a krátké vládě duševně labilního Fjodora (1584–1598) se Rusko stalo terčem intervencí ze strany Švédska a Polska. A s pokusem o opětovné ovládnutí přišli také krymští Tataři. Úbytek obyvatelstva, hladomor, jedinou autoritou na Rusi zůstávala pravoslavná církev. Nakonec se s její pomocí podařilo zformovat vojsko postavené na náklady severoruských měst a sestavené z příslušníků nižší šlechty, které vytlačilo cizí nájezdníky a v roce 1613 zvolilo carem Michaila Romanova, který vládl do roku 1645.
Rusko se sice nedalo zatáhnout do třicetileté války, ale v souboji s Polskem, během takzvané smolenské války, přišlo o část svých území na severozápadě (přibližně na území dnešního Běloruska). Ke změně v poměru sil mezi Ruskem a Polskem došlo za vlády Michailova syna cara Alexeje (1645–1676), který podpořil protipolské povstání vedené ukrajinským hetmanem Bohdanem Chmelnyckým (Chmelnickij). Alexej se pokusil připojit k ruskému státu Ukrajinu. Do konfliktu se zapojilo i Švédsko, které si tento prostor hlídalo ze severu, a Krym, který se stále znovu a znovu snažil získat ztracený vliv nad východoslovanskými oblastmi.
Nakonec Rusko s Polskem roku 1666 podepsalo takzvané Andrusovské příměří, v jehož důsledku si obě země Ukrajinu rozdělily. Tato dohoda sice rusko-polské vztahy dočasně stabilizovala a umožnila oběma zemím společný postup proti Turecku, nicméně v jistém smyslu toto rozhodnutí zakonzervovalo a posílilo rozdělení Ukrajiny mezi polskou (katolickou a dnes „proevropskou“) oblast a oblast se silným ruským a pravoslavným vlivem.
Vrátíme-li se nyní přibližně o půl století do minulosti, zaznamenáme ještě jednu důležitou okolnost ovlivňující rusko-polské vztahy a zanechávající stopu v paměti obou národů. V roce 1591 za záhadných okolností zemřel patrně nelegitimní syn Ivana IV. carevič Dmitrij. Z vraždy byl obviněn Boris Godunov, budoucí car. (Musorgského opera Boris Godunov připomíná právě toto období.) V roce 1603 se ale v Polsku objevil ruský mnich Grigorij Otrepjov, který se začal vydávat za careviče Dmitrije a tvrdit, že vrahům unikl. Polský král Zikmund III. v tom viděl příležitost, jak zkomplikovat situaci v Moskvě. Sám se sice za domnělého Dmitrije nepostavil, ponechal však volnou ruku polským magnátům, aby konali za něj.
Lžidmitrij v Polsku sestavil vojsko složené z polských dobrovolníků a některých rolníků a kozáků z ruských území a vydal se k Moskvě. Tam v té době právě zemřel car Boris Godunov. Lžidmitrij byl sice v bitvě u Dobryniče poražen, nicméně zůstal mu vliv na jihu země. Také v Moskvě část šlechty v jeho postavě spatřovala šanci pro své záměry. Mezitím bojaři svrhli Godunovova syna a nástupce Fjodora a Lžidmitrij vstoupil slavnostně do Moskvy, kde jeho pravost dokonce uznala skutečná Dmitrijova matka, což patří k záhadným stránkám celého příběhu.
V červenci téhož roku 1605 byl Lžidmitrij v Moskvě korunován carem a za ženu si vzal polskou šlechtičnu a tedy katoličku, čímž zřetelně naznačil polský vliv a nový kurs Moskvy. Teprve až ruská knížata Šujskij a Golicyn samozvaného Dmitrije svrhla a z jejich příkazu byl i zavražděn.
Ruská územní expanze na východ, ovládnutí Sibiře, car Petr Veliký
Na západě byl zakonzervován status quo, a tak se pozornost ruských carů obrátila směrem na východ, na Sibiř. Výpravy tímto směrem zahájil koncem 16. století kozácký ataman Jermak. Ve 40. letech 17. století dospěli Rusové k Tichému oceánu a jejich postup se zastavil teprve na hranicích Číny. Rozšiřování území až na východní hranice asijského kontinentu zvyšovalo potenciál ruského impéria a Rusko začínalo být zřetelným hráčem na mocenské šachovnici tehdejšího světa. Tuto svou pozici, střídavě zesilovanou i zeslabovanou, však Rusko už nikdy neopustilo.
Přelom 17. a 18. století byl v ruských dějinách klíčový. Nový car Petr Veliký (1689–1725) se nejprve pokusil dobýt přístup k Černému moři, pak ale obrátil pozornost ke Švédsku, které v té době (respektive už v průběhu třicetileté války) získalo postavení prvořadé evropské mocnosti a pro Rusko představovalo vážnou hrozbu. Ve švédsko-ruských válkách nejprve utrpěl car Petr drtivou porážku v roce 1700 u Narvy. Další tažení proti Rusku zahájil švédský král Karel XII. roku 1708. Tehdy opět vstupuje na politickou scénu rozdvojená Ukrajina. Tamní hetman Ivan Mazepa, který doposud se Švédy vyjednával, vystoupil proti Rusku otevřeně. Nepodařilo se mu ale zorganizovat široké protiruské povstání, neboť část kozáků zůstala věrná Moskvě.
Ještě téhož roku Rusové porazili Švédy u Lesné a o rok později car Petr zasadil švédskému králi rozhodující úder v pověstné bitvě u Poltavy. Raněný švédský král a ukrajinský hetman Mazepa uprchli k Turkům. Rusko-švédské války sice ještě nějakou dobu trvaly, bylo však již rozhodnuto. Švédský ústup znamenal ruské proniknutí do Pobaltí. Obyvatelstvo Pobaltí, které se nacházelo pod silným německým vlivem, znamenalo pro Petrovo Rusko nemalý přínos, zejména v administrativě.
Trojí dělení Polska, carevna Kateřina Veliká
 |
| Ruská carevna Kateřina Veliká |
Ruské impérium carevny Kateřiny II. se zúčastnilo pověstného trojího rozdělení Polska. Tato tři dělení polského království proběhla v letech 1772, 1793 a 1795 a ruský podíl na ohromných územních ziscích z této polské porážky ukápl další hořkou slzu do vzájemných vztahů mezi oběma státy a národy.
Carevna Kateřina během své vlády zajistila ruský přístup k Černému moři a dosáhla úspěchů při různých formách ruské kolonizace na nově získaných územích. Zatímco v Pobaltí, na Ukrajině a v Zakavkazsku se podařilo místní šlechtu začlenit do ruského prostředí, tak na bývalých polských a litevských územích se toto nikdy nepodařilo. Ruský vliv tam byl vnímán jako cizí, okupační a nepřátelský. Svou roli v celé situaci sehrávalo nepochybně i náboženství, rozpor mezi katolictvím a pravoslavím.
Za vlády carevny Kateřiny se Rusko, především šlechta a měšťanstvo velkých měst, otvírá západní kultuře. Rozkvět zažívají věda i umění. Pozice Ruska na světové scéně opět roste. Je to ostatně doba francouzského osvícenství, jakobínské revoluce a pruské reformy vojenství. Ve Francii se krátce na to ujímá vlády Napoleon Bonaparte a Rusko se ocitá v protifrancouzské koalici. Rusové bojují po boku Rakušanů u Slavkova, kde utrpí porážku. (Car Alexandr I. z ní viní maršála Kutuzova, maršál Kutuzov Alexandra.) Ovšem také Napoleon patří k těm evropským státníkům, kteří dospěli k názoru, že v Rusku je všeho hodně a že to tam také všechno zahálí. A tak se roku 1812 vydal pro svou fatální životní porážku, ze které se už nikdy nevzpamatoval. Neutrpěl ji sice v pravém smyslu v bitvě u Borodina roku 1812, ale v celém průběhu ruského tažení.
Při jednáních Svaté aliance, kterých se za ruské impérium zúčastnil car Alexandr I., hrálo Rusko zásadní roli mimo jiné i v otázce dalších osudů Polska. Alexandr I. dal ještě téhož roku Polsku ústavu a širokou autonomii, ale nic z toho Poláky neuspokojilo. Nepřátelství trvalo nadále. Jedním z vedlejších důsledků carské vlády nad Polskem byly také četné emigrace polské šlechty i umělců. Obvykle do Paříže. Mezi Poláky, kteří v těch pohnutých časech opouštěli Varšavu, byl i polský skladatel a klavírista Fryderyk Chopin (po otci Francouz).
Krymská válka, srážka mocností 19. století.
V letech 1853 až 1856 vzplál válečný konflikt, který do dějin vstoupil pod názvem krymská válka. V ní stála proti Rusku koalice Turecka, Velké Británie a Francie. Předmětem války byl vliv na Blízkém východě. Všechny zmíněné mocnosti zde měly své životní zájmy. Na počátku války stálo poslání ruského knížete Menšikova, který měl v Istanbulu vymoci na sultánovi ruské právo na ochranu všech pravoslavných obyvatel Osmanské říše. Jednalo se vlastně o chytrý manévr, kterým se ruský car snažil proniknout svým vlivem do významných částí turecké říše, především na Balkán. Sultán Menšikovův návrh pochopitelně odmítl a ruská flotila vzápětí na to rozdrtila turecké loďstvo v přístavu Sinope. Od této porážky Turecko v podstatě už nemělo námořnictvo. Francouzi a Britové si však uvědomovali, že Turecko samotné nemá sílu na to, aby odolalo ruskému průniku na Balkán, a tak vyhlásili Rusku válku.
Ke konfliktu přistoupilo také Rakousko, které vyzvalo Rusko k vyklizení podunajských knížectví, která chtělo samo po dobu krymské války okupovat coby „neutrální stát“. Vstup spojenců do války proti Rusku vedl k obležení Sevastopolu a Rusku přinesl jen neúspěchy. V roce 1855 zemřel car Mikuláš I., kterého u srdce hnětl rakouský nevděk za intervenci, při níž v roce 1849 zachránil Habsburky před domácí revolucí.
Nový car Alexandr II. konečně v roce 1861 zrušil nevolnictví a Rusko pokračovalo směrem k přibližování standardům jiných evropských zemí, byť s nemalou časovou ztrátou (v Rakousku zrušil nevolnictví Josef II. v roce 1781, robota zde byla odstraněna v roce 1848). Alexandrovy reformy znamenaly pokrok ve státní správě a v soudnictví a převedly ruskou ekonomiku z ryze agrární v industriální, byť v míře podstatně nižší, než tomu bylo ve vyspělých zemích západní Evropy. Toto období se vyznačovalo také velkým vzestupem ruské kultury, hudby, literatury, malířství i architektury.
V silné míře se projevuje dvojí charakter Ruska. Na straně jedné velmocenské postavení v rámci stávajícího uspořádání světa, impozantní rozmach umění a literatury, ale i věd a vzdělání. Vedle toho ale působí celková průměrná zaostalost tamního kapitalismu a stále přetrvávající důsledky dřívějšího nevolnického systému.
(Příště: Rusko dvacátého a jednadvacátého století)
