Jiří Šebestík
29.3.2015 Altpress
2. část článku Proč a komu vadilo a vadí Rusko? (viz 1. část – na Nové republice vyšla 23.3.2015 zde)
 |
| Malba oslavující Polsko-litevskou unii (zdroj: Wikipedie) |
Polsko-litevský stát versus moskevské carství
V části novodobé ruské historiografie se složité vymezení národnosti řeší užíváním termínu lid západoruský a lid východoruský. Pod pojmem „západoruský“ se víceméně zahrnují obyvatelé těch částí Ruska, které byly dlouhodobě součástí Polsko-litevského státu, nebo na jejichž území uplatňovalo katolické Polsko svůj vliv. Naproti tomu „východoruským“ se označují území a územní zisky původně Moskevského knížectví.
Definovat s přesností tato teritoria je obtížné, neboť hranice obou území se v průběhu dějin neustále měnily, různě posouvaly oběma směry, podle toho nakolik se oběma mocnostem (Polsko-litevskému království a moskevskému carství) dařilo rozšiřovat svůj vliv, nebo jej naopak ztrácet. Vlivové sféry obou státních útvarů se přitom nekryly jednoznačně a přesně s rozvrstvením mezi katolictvím a pravoslavím. Pravoslaví samo se v „západoruské“ oblasti do jisté míry odštěpilo od pravoslaví moskevského (dá-li se to tak nazvat), a to vztahem ke konstantinopolskému patriarchátu. Zatímco Moskva v polovině 15. století vyhlásila nezávislost na konstantinopolském patriarchovi, západoruské pravoslaví v tomto svazku zůstalo.
Skutečnost, že politicky se západoruské obyvatelstvo vzdalovalo Polsko-litevskému státu a raději dávalo přednost vlivu Moskvy, vysvětlují historikové násilnou polonizací západoruské šlechty a silným tlakem, který Poláci uplatňovali na rolníky. Vzhledem k tomu, že po nástupu Romanovců na carský trůn se v Moskvě prosazoval přece jenom citlivější přístup ke všem vrstvám ruské společnosti, bylo možné a přijatelné, aby se už car Alexej Michajlovič sám označil za cara „Velké, Malé a Bílé Rusi“, což jsou historická a dobová označení jednotlivých částí ruské říše, a tím potvrdil status quo.
Zatímco v Polsku se uplatňovala osobní feudální závislost rolníků na svých pánech, přijali Romanovci v roce 1649 zákoník, ve kterém se na všechny obyvatele Ruska, carem počínaje a nejchudším rolníkem konče, uvalovala daň zvaná ťaglo. Jedni tuto daň odváděli prací, jiní vojenskou službou, další službou církevní, formálně však všichni Rusové, s výjimkou malé skupinky takzvaných cholopů (v podstatě lidé na úrovni otroků), byli osobně svobodnými lidmi. Je jisté, že v praxi byla tato svoboda velmi diferencována podle faktického postavení každého člověka, tedy od iluzorní až po – kulantně řečeno – maximálně možnou v rámci daného společenského uspořádání. Takže o naprosté, bezvýhradné svobodě nemohla mluvit ani ruská šlechta.
Důsledkem tohoto faktického rozdělení ruského národa, jehož hranici bychom konkrétně na Ukrajině mohli, s jistou dávkou opatrnosti, spatřovat někde v oblasti toku Dněpru, byly i jazykové změny, které četnými importy z polštiny, případně dalších jazyků té oblasti ovlivnily například novodobou ukrajinštinu. Rozdíly se projevovaly také v životním stylu, zvycích, typu vzdělanosti a podobně. Z toho pohledu se dá říci, že oblasti, o které v současné době usiluje západní společenství států, a které se vymanily ze svazku Sovětského svazu po jeho rozpadu, z významné části patřily po tři staletí do bývalé sféry Polsko-litevské personální unie. Nebo, řečeno přesněji, nacházely se v oblasti, o které Polsko a Moskva vedly dlouhotrvající boje, ve kterých nakonec moskevský vliv v 17. století převážil. Nicméně stopy konfliktů na tomto území zůstaly a zanechaly po sobě dvojí kulturu, nevelké, ale patrné jazykové rozlišení, ale také spoustu ran, které v krizových situacích – zejména v obou světových válkách 20. století – velice nebezpečným způsobem destabilizovaly situaci Ruska při obraně před pronikajícími armádami znepřátelených států. Oblastmi, které Rusko anektovalo ještě před první světovou válkou (Finsko, Pobaltí, části Ukrajiny, Polska), procházely cizí armády volně nebo dokonce s podporou části domácího obyvatelstva. Země nacházející se ve válce byla rozvrácená v důsledku vnitřních konfliktů a nastupující revoluce, takže jediným východiskem bylo jednání o separátním míru a vystoupení z válečného konfliktu.
Pobaltí a Ukrajina na počátku 20. století
Konec 19. a začátek 20. století probíhají ve všech mnohonárodních říších boje o národní sebeurčení, širokou autonomii nebo úplnou nezávislost. Taková byla situace v Rakousku-Uhersku a Turecku. Rusko v tomto ohledu nebylo výjimkou a skutečný útlak nebo pocit útlaku u závislých národů zde nebyly jiné, než tomu bylo ve zmíněných případech.
Podobně jako v Rakousku-Uhersku, kde průmyslově nejrozvinutějšími částmi říše byly Čechy a Morava, stejně tak i v rámci ruského impéria připadaly tyto ekonomicky nejrozvinutější oblasti právě na území bývalého Polska, Finska a Pobaltí. Snahy o vyšší míru samostatnosti nebo o úplnou nezávislost byly tak motivovány nejenom potřebou návratu k původní státnosti, ale také tím, co se projevuje i v současné vyspělé Evropě, kde bohatší regiony (Katalánsko, Lombardie, belgické Flandry) se prostřednictvím nezávislosti mohou dělit se s hospodářsky méně prosperujícími částmi státu.
Na počátku dvacátého století, kdy Rusko zaznamenalo výrazný rozvoj na téměř celém území, se však pro neruské obyvatelstvo (Litevce, Němce, Lotyše, Litevce, Finy, Armény, Gruzínce, Tatary a další včetně obyvatel Ukrajiny, kteří se vůči Rusům vymezovali vlastní ukrajinskou národností) ukázalo případné trvání na úplné samostatnosti v podstatě nevýhodným. A to z prostého důvodu možné ztráty přístupu na vnitřní trhy ruské říše. Nové samostatné státy by se tak ve chvíli rozvíjející se prosperity celku ocitly samy, odtrženy od ostatních částí Ruska.
Polský kruh (Koło Polskie) v té době v ruské II. Státní dumě předložil požadavek na autonomii Polska, jejímiž součástmi byly mimo jiné ustavení zákonodárného Sejmu, vlastní státní pokladna a zákonodárství. O plné vymanění z ruského státu však nežádal. V letech 1905 až 1907 byli dokonce Poláci, Finové a představitelé dalších národů, jak se píše v Dějinách Ruska 20. století (ed. Andrej Zubov), ochotni zapomenout „na hořkost porážek a ponížení…,aby se mohli podílet na tvorbě Ruska coby společné mnohonárodnostní vlasti“.
Litevský poslanec IV. Státní dumy Martyn Martynovič Ičas vystoupil v dumě 15. prosince 1912 s těmito slovy: Jestliže uskutečníte principy 17. října, vznikne velký prostor pod ochrannými křídly dvouhlavého orla pro národnosti obývající Rusko. Nezastrašíte ruský lid tím, že se menšiny chtějí od Ruska oddělit (…) Jsme zajedno s ruským národem, s pokrokovými představiteli ruské společnosti a s těmi jeho pokrokovými představiteli, kteří si přejí prospěch a posílení Ruska (…) ale kteří spolu s tím, nezávisle na vyznání a národnosti, uznávají i svobodu ostatních národností. (…) Všichni nám říkají, že největším zlem a nejsložitější otázkou je otázka národnostních menšin. Ale, pánové, zlo není v tom, že v Rusku žijí menšiny, nýbrž v tom, že vláda ve vztahu k nim nechápe své povinnosti nebo že si je chápat nepřeje.“
Principy 17. října mínil Ičas Říjnový manifest, s jehož vydáním Mikuláš II. souhlasil poněkud neochotně. Tento dokument sliboval garanci základních občanských svobod a sliboval rozšíření volebního práva do Státní dumy, bez jejíhož souhlasu nesměl vstoupit v platnost žádný zákon. V důsledku tohoto manifestu přestával být Mikuláš II. neomezeným vládcem, byť to byl on, kdo nadále jmenoval vládu a vláda byla jemu odpovědná. Ve srovnání s tehdejším Rakouskem-Uherskem nebo Tureckem ruský politický systém nepředstavoval zaostalejší formu.
Ostatně politická vystoupení ohlašující a nabízející ze strany závislých národů a národností loajalitu s celou říší mají svou obdobu i ve snahách předáků české politiky, v níž požadavek na úplné odtržení českých zemí od dunajské monarchie zazníval jen málokdy a plně se začal prosazovat teprve v průběhu 1. světové války.
Po roce 1905 dochází i ke zřejmému zlepšení vztahů centrální moci s německou minoritou především v Pobaltí. Vláda potvrdila záruky statkářskému vlastnictví půdy i guberniální samosprávě. Po celém území se zakládala německá gymnázia a Němcům bylo dokonce umožněno skupování půdy německými nájemci, kteří do Pobaltí přicházeli z Ukrajiny nebo z oblastí při Volze. V letech 1906 až 1913 například baronské rodiny Manteufellů a Broderich skoupily 160 tisíc akrů půdy a usídlily na nich na 15 tisíc německých kolonistů. Pobaltští Němci přitom vedli dvojí politiku. Na jedné straně s carskou vládou spolupracovali na myšlence společné mnohonárodnostní vlasti, na straně druhé měli úzké vazby na Pangermánskou ligu a chystali plány na vytvoření jakéhosi protektorátu Německa v Pobaltí, pochopitelně provázaného s německým císařstvím.
V Pobaltí byla svého času větší nevraživost vůči Němcům než Rusům
V Pobaltí se národnostní situace v nemalé míře komplikovala. Na straně jedné i zde existovala podpora vůči ústřední moci, na straně druhé se zhoršovaly vztahy místního obyvatelstva, například Lotyšů, a to paradoxně tak, nenávist vůči Rusům zde byla slabší nežli odpor k Němcům. Příčinou byl právě fakt, že centrální vláda byla v Moskvě, tedy daleko, zatímco Němci posilovali své pozice v Estonsku i Lotyšsku, a to většinou na úkor místního obyvatelstva. Lotyšský politik R. Peterson napsal v roce 1910: „Pro Lotyše by ale bylo oddělení od Ruska sebevraždou.“ Nejen pro malou rozlohu státu, ale protože hrozilo, že po opuštění Ruska by se země okamžitě ocitla v područí „Velkého Německa“.
V roce 1905 došlo dokonce k rolnickým bouřím v celém Pobaltí, které němečtí statkáři tvrdě potlačili. Toto potlačení povstání mělo za výsledek silnější napojení obyvatel Pobaltí na sociální demokracii a na revoluční složky, které v té době po celém Rusku, i přes značnou nejednotnost, sílily. Národnostní situace, vztahy jednotlivých národností vůči ruskému impériu a jeho centrální moci, stejně tak jako vztahy jednotlivých skupin obyvatel v neruských oblastech, byly na přelomu obou století a v době před bolševickou revolucí neobyčejně složité, a je opět nezbytné vyvarovat se zjednodušených a aktuálními politickými potřebami motivovaných soudů, hledajících oporu pro své zájmy a postupy.
Nicméně krátké období uvolnění centrální moci po vydání Říjnového manifestu rychle končí a ve Státní dumě začínají převládat zastánci unitárního státu. Zároveň s určitou obnovenou centralizací říše dochází ze strany německé šlechty a statkářů ke snahám zbavit co nejvíce místních rolníků půdy a tu předat do vlastnictví dalším německým kolonistům. Takže ve chvíli, kdy centrální ruská správa osídluje Pobaltí ruskými přesídlenci, aby zde posílila ruský vliv, Němci posilují vliv německý, ale postupují takovým způsobem, že zároveň podporují vznik estonských a lotyšských škol. Jsou si vědomi toho, že v boji o pozici v Pobaltí (včetně půdy) představuje místní obyvatelstvo pro Němce menší ohrožení než obyvatelstvo ruské, které je dominantním lidem celého impéria.
Také na Ukrajině je požadavek nezávislosti na Rusku v prvních letech dvacátého století stahován z programů všech politických formací. Dokonce i orgán nacionálních demokratů, noviny Rada, doplnily seznam všech autonomních požadavků Ukrajinců ujištěním, že „autonomně federativní ideály ukrajinské společnosti už samy o sobě vylučují snahy o rozvrat ruského státu“.
V téže době dochází k rozkvětu ukrajinské kultury ve všech jejích oblastech. Konec útisku ze strany polské šlechty a náboženského útlaku pravoslavného obyvatelstva (Vídeň pravoslaví oficiálně neuznávala) posílil zejména v „rakouské“ Haliči přání po splynutí s celou Ukrajinou v rámci ruské říše.
Nicméně rozvoj jedné skupiny obyvatelstva vyvolává negativní reakce jiné skupiny, která se domnívá, že onen rozvoj první jde na její účet. Proto se na Ukrajině zvedá odpor části ruského obyvatelstva proti posilování pozic těch obyvatel, kteří posilují ukrajinské „národní probuzení“. Výsledkem je hnutí takzvaných mazepovců (ovšem nejenom ono), jejichž programem je roztržení ruského území až k Volze a Kavkazu a odtržení celého Maloruska. A toto vytržené území mělo být následně včleněno do federalizovaného Rakousko-Uherska.
Teze „dvojího Ruska“, která v posledních letech nabírá dechu v části historiografie samotného Ruska, a ovšem v politickém slovníku těch sil současného světa, které usilují o likvidaci ruského geopolitického vlivu, je tak již v proklamacích mazepovců jasně čitelná.
Kyjevský poslanec Státní dumy Savenko v té době (únor 1914) volal: „Když do těla jednotného ruského národa vrazí klín, když jeho tělo rozštěpí na dvě části a poštvou je proti sobě (…) a my budeme liknaví, když proti tomu nebudeme bojovat a dopustíme, aby ukrajinský požár volně vzplanul v jižním a západním Rusku, tak se to nakonec i stane. (…) Pak před námi vyvstane vážné a hrozivé nebezpečí pro celistvost a velikost ruské říše.“
Nárůst protiruských iniciativ, reprezentovaný mazepovci i jinými hnutími a organizacemi, vyvolal represe a zákazy ze strany centrální moci. Konflikty vyvrcholily akcí, kterou Petrohrad poskytl separatistům další argumenty proti Rusku. Vláda zakázala oslavy stoletého výročí narození ukrajinského básníka Tarase Ševčenka, paradoxně autora obdivovaného nejenom Ukrajinci, ale i samotnými Rusy. Každý národnostní konflikt dostává darem nějaký podobný zákaz ústřední vlády, který se promění v symbol odporu.
Zostření konfliktů mezi separatisty a zastánci jednotného Ruska přichází právě ve chvílích nastupujícího světového válečného konfliktu. Za separatisty tak bylo možné spatřovat docela zřetelně ruce natažené směrem k Rusku z centra Rakousko-Uherské monarchie. Plány separatistů na roztržení Ruska na dva díly a přičlenění západního dílu do rámce Rakousko-Uherského impéria se plně shodovaly.
Rusko ve dvou světových válkách
 |
| Lev Davidovič Trockij |
Ve městě Brestu Litevském začala ještě v čase samotné bolševické revoluce (v listopadu 1917) probíhat jednání o míru, během kterých Trockij a další tvůrci zahraniční politiky tehdejšího Ruska doufali ve vypuknutí revolucí v Německu i v Rakousku-Uhersku, které měly vyvést tyto země z válečného konfliktu, což by Rusku umožnilo soustředit se na vnitřní konsolidaci poměrů. Nepodařilo se. Ba naopak, německá ofenzíva na východní frontě v té době zesílila a Rusko bylo v podstatě dohnáno k podepsání krajně nevýhodného brestlitevského míru, který je připravil v podstatě o ekonomicky nejrozvinutější oblasti výměnou za příměří (peredyšku).
Vojenská situace Ruska, respektive Sovětského svazu, se opakovala v průběhu druhé světové války opět německým využitím přízně nebo i přímé podpory části obyvatelstva těch území, která náležela do sporné oblasti polsko-ruských konfliktů. Navíc v Pobaltí měly protiruské iniciativy oporu v tradičním německém vlivu. Oslabený ruský vliv na těchto územích představoval obrovskou míru nejistoty a bezpečnostních rizik, jimž na vrub lze do jisté míry přičíst tvrdost opatření centrální vlády v Moskvě. Tvrdé postupy včetně likvidací osob označených za nepřátele měly sice svůj základ ve Stalinově autoritativním přístupu k řízení státu. Země byla ale ve válce, která se na západě území vyvíjela pro Sovětský svaz zprvu katastrofálně.
Kdyby s nacisty sympatizující skupiny obyvatelstva v „západoruských“ oblastech a v Pobaltí prosadily svá přání, Sovětský svaz mohl být z války vyřazen a výsledek tohoto konfliktu a poválečné uspořádání světa vyhlížely jinak. Scénářů pravděpodobnosti takového vývoje po válce bylo vytvořeno několik, žádný z nich ale konkrétně pro český národ nevypadal lákavě. Co není atraktivní pro národy jako celky, může být, a také je, velice přitažlivé pro jednotlivce a zájmové či vlivové skupiny. Nemůže být tedy pochyb o tom, že skutečnost, že protihitlerovská koalice dočasně spojila demokratické státy s vojensky silným státem totalitním, a že válka skončila respektem vůči tomuto totalitnímu státu, Rusku (SSSR), a nikoliv jeho smetením z mezinárodní scény. Určitým kruhům a politicky vlivným osobnostem to vadí dodnes. Je to současná krize na Ukrajině, jejímž vyřešením v neprospěch Ruska by se mohly uskutečnit jejich představy o slabém Rusku a obnovených vlivech zemí, kterým Rusko v renesanci jejich postavení překáží.
Do jaké míry mohl Stalin volit jiné, jemnější či demokratičtější formy ovládnutí situace v rozvrácené zemi napadené cizím vojskem disponujícím zpočátku i technickou převahou, zůstává předmětem ostrých názorových výměn i solidního historického bádání. Připustit teror jako formu řešení situace; jako jediný možný způsob řešení, se příčí humánně smýšlejícím lidem. Na druhé straně se i kulturní lidé v našem kulturním okruhu smiřují s užitím nepřiměřených silových prostředků při „řešení“ situací v jiných částech světa. Byť se záhy ukáže, a to se železnou pravidelností, že vojenské intervence způsobí nesrovnatelně větší míru násilí a škod, než dosažení pozitivních výsledků. Nicméně současnost si na své historické zhodnocení musí teprve počkat, zatímco Stalinova éra je již historií hodnocena a částečně, s odstupem, i sine ira et studio, tedy, jak žádal římský historik Tacitus, bez hněvu a zaujetí.
Tendence moderní historiografie
V celosvětovém kontextu probíhá intenzívní boj o vládu na trzích, o suroviny, úrodnou zemědělskou půdu, vodu a další nezbytnosti pro moderní existenci. Aby mohlo být, obrazně řečeno, dosaženo severských přístavů, musí být na moře pokryté ledem vypuštěny ledoborce. V globální politické praxi prorážejí ledové kry jednání, diplomacie, ale i hrozby, úskoky a zákeřné pasti. Jednotlivé síly angažované v boji o suroviny, trhy a zisky využívají politického prostředí, jednotlivých osobností majících silný vliv ve světě nebo v konkrétních státech, vrstvách či prostředích a sítě mezinárodně utkaných vztahů, diplomacie, tajných služeb a vojenských potenciálů ekonomicky silných a důkladně vyzbrojených zemí. V neposlední řadě se více méně úspěšně snaží infikovat obyvatelstvo nákazou svých idejí, které ale s podporou gigantického průmyslu reklamy, médií a public relations, transformují v humánní, vlastenecké, civilizační, kulturní nebo obecně lidskoprávní a demokratické ikony.
Tento boj je veden až nepředstavitelně nevybíravými prostředky, neštítí se ztrát na životech lidí, kteří na konfliktech nemají žádný zájem, ale mají tu smůlu, že „jsou ve špatnou dobu na špatném místě“, tedy doma. Neexistuje žádná možnost rozdělit bojující strany na dobré a zlé, na zákonné a nezákonné, mravné a nemravné, slušné a darebácké. Skuteční hybatelé události zůstávají neviditelní. Rozhodnutí přijímají vlády a schvalují je kongresy, parlamenty, dumy či jiné orgány, ve kterých se skutečný politický vliv planety rozlévá do tisíců tenoučkých vlásečnic jednotlivých aktérů, aniž by tím byl ovšem mohutný průtok v hlavních tepnách jakkoliv oslaben.
Na pomoc těmto mocenským strategiím ale přicházejí též houfy dobrovolníků, kteří se ve věci angažují z desítek různých a často prapodivných důvodů. Obvykle samozvaní snaživci, lidé, kteří zavětří příležitost k vlastnímu zviditelnění a lidé, kteří touží za něco a pro něco bojovat, jenomže žijí celý život v mlze. Těm pak do ucha zazní polnice, zaslechnou tambury a v dáli uvidí světlo. Najednou mají směr a vědí, kam jít. Motivů, které vedou k tomu, že se lidé angažují (a dokonce upřímně) pro špatnou věc, je mnoho. Jakoby se v časech krize z půdy vypařovalo něco nezdravého či omamného a psychotropního. Smrtelné nebezpečí se ukrývá za dveřmi, má potenciál zabít tisíce, možná statisíce lidí, a přesto se natahuje tolik lidských rukou ke klice s úmyslem tomu nebezpečí otevřít dveře, rozevřít zeširoka bránu.
Je to sice nepochopitelné, ale je to tak. Jedním ze způsobů, jak lidem vstříknout do žil jed nenávisti a msty je účelová manipulace s dějinami, vyhledávání těch období a míst, ze kterých je možno pro aktuální mocenské a politické směřování načerpat nezbytné živiny. Vzhledem k tomu, že dějiny národů jsou přeplněné sousedskými spory a křivdami, a dějiny velmocí situacemi, kdy jedna z nich uspěla na úkor druhé, je velmi snadné z takovýchto provazců uplést bič a s pomocí mainstreamových médií tímto bičem šlehat hlava nehlava.
Nezastupitelnou roli v aktuální politice států hraje i historiografie. Pokud země prodělá zásadní vývojový zvrat, mívá historiografie tendenci podívat se na jednotlivé události minulosti „nově“. Z velké části je toto úsilí pochopitelné, a dokonce prospěšné, neboť v období, ve kterém vládl určitý systém, mohla být část historie dané země deformována, zamlčena nebo vymazána. Odstraněním cenzorského režimu vzniká dojem, že se plně osvobozuje i historie. Jenže, tak to většinou nebo téměř nikdy nefunguje. Nový systém nemá božskou podstatu. Je také výsledkem určitých politických pohybů, zájmů, vazeb a koalic, které potřebují oporu v historii.
Proto při změnách režimů dochází k předefinování některých událostí, a to dokonce i zásadním způsobem. Pokud má ale národ dostatek smyslu pro zachování vlastní existence, étosu a sebeúcty, nedopustí, aby „nová optika“ zcela zbořila fundamenty, na kterých byla postavena státnost a díky nimž stát a národ vytvářejí určitou jednotu. Žádný z velkých a tradičně mocných národů nepodrobil temné stránky svých dějin kritice tak zničující, aby spolu s „chybami“ smetla i základní důvod k národní hrdosti. Tak se museli Němci vypořádat s nacismem, aniž by popřeli dějinný kulturní vliv německých zemí na uspořádání střední Evropy, německou filozofii, literaturu, vědu, hudbu. Stejně tak zvládli Britové, Francouzi a Belgičané těžké zločiny svých koloniálních politik, aniž by se vzdali zásluh za přínosy k evropské i světové ekonomice a kulturních fundamentů. Podobně Američané si nepřipouštějí ani náznak výčitek za způsob, jakým si opatřili půdu pro vybudování příkladně demokratického státu, ani za užití jaderných bomb proti civilnímu obyvatelstvu. Schopnost národů absorbovat vlastní historické viny je bez hranic, a jinak tomu ani být nemůže. Leda za předpokladu, že si některý národ není vědom úzké vazby své existence a historického dědictví.
Provést maximálně objektivní sebereflexi je jedna věc, rozviklat ale jedním tahem v podstatě všechny základní sloupy národní hrdosti může být krajně nebezpečné. Přesně tato tendence pronikala po listopadu 1989 velmi intenzívně do české historiografie a některé její stopy můžeme objevit i v současné historiografii ruské.
Pokud jde například o české dějiny, otevřela se brána k jejich revizi požadavkem na změnu v hodnocení poválečného odsunu (vyhnání) Němců z pohraničních území Československa. K této otázce však okamžitě přistoupila potřeba vymezit český národ a jeho dějiny v užším propojení s historií střední Evropy, s německým (rakouským) vlivem v této oblasti a s pozicí katolické církve. Vzhledem k tomu, že tradiční česká historiografie, mající kořeny v období národního probuzení, koncipovala české dějiny jako národní boj Čechů s Němci probíhající mimo jiné i v rámci konfliktu husitské a později protestanské víry s katolicismem, bylo třeba silně revidovat a někdy i zcela zpochybnit právě všechny základní pilíře českého historického povědomí.
Christianizace Velké Moravy z Byzance se ocitla v rozporu s tradiční příslušností Moravy a Čech k západnímu církevnímu okruhu Východofranské říše a později říše německé. Husitství ztratilo punc prvního velkého sociálního pohybu ve střední Evropě a začalo být nahlíženo mnohem více jako nešťastná příčina vyloučení Království českého z římského univerza a ze svazku poklidně spravovaných německých zemí. Samotný Jan Hus získal opět punc kacíře, navíc promíchanou moderním způsobem s odhalenou mírou přílišné pýchy, díky které neodvolal. Sporným se stalo také národní probuzení, jež české etnikum asi zbytečně (!) zbavilo možnosti splynout s početně větším a kulturně rozvinutějším německým národem.
Na těchto příkladech z české historiografie je vidět, jakým způsobem může aktuální politická objednávka zasáhnout národní dějiny v jejich samotném jádru a zcela je rozviklat, což má za následek přinejmenším odklon obyvatelstva od tohoto pevného bodu, o který se národy vždy opíraly.
V ruské historiografii se tyto aktuální politické tendence odrážejí právě ve zdůrazňování rozdílů mezi západoruskými a východoruskými oblastmi. V rozsáhlých dějinách Ruska, které zpracoval kolektiv autorů pod vedením Andreje Zubova, je uplatňováno poměrně zřetelné rozlišení mezi „vyspělejší“ oblastí západního Ruska a zaostalým východním Ruskem.
Pokud se takto rozčlení stát na vyspělejší a zaostalejší části a toto rozdělení vstupuje i do konkrétních sfér, pak může posloužit – což se pochopitelně nyní děje – k vyztužení teze o dvojím Rusku, jehož vyspělejší část svádí zápas o svou identitu s částí zaostalou a reakční. Když do takto utvořeného vzorce dosadíme namísto jedněch písmen písmena dávající jasnější význam, objeví se početní úloha ve zřetelnější podobě. Ono „vyspělé Rusko“ tvoří dnes země, které se vymanily ze sovětské správy a přejí si nejenom zůstat nezávislé na stále stejně zaostalé a reakční Moskvě (jakou byla vždy), ale dokonce si přejí obnovit staré vazby s katolickým prostředím a s Polskem. Přeloženo do řeči novodobé politiky – usilují o integraci do západních ekonomických, politických i vojenských struktur. Volně přeloženo, chtějí se stát součástí koncepce „americké bezpečnosti“ a plnými členy koncepce globálního trhu a globálního rozdělení vlivů a bohatství.
Máme tak před sebou starý konflikt zasazený do novodobého rámce disponujícího novodobou terminologií. Klasický kostlivec vytažený ze skříně dostal živoucí podobu a stejně jako kdykoliv v minulosti i dnes je schopen ozbrojeného boje, což konkrétně na Ukrajině, trhané z obou stran i zevnitř, již plně prokázal.
Kdo se nepoučí z historie, musí si ji prožívat znovu
Kdo se nepoučí z historie, je odsouzen k tomu si ji prožívat stále znovu. Události se sice nevracejí průhledným způsobem, neboť zejména Zlo je mistrem převleků, nicméně vracejí se jako součásti určitého souboru modelů politického jednání, které mají velice staré a primitivní kořeny. Byly zde vždy, transformují se v souladu s rozšiřováním lidských schopností a s novými technologiemi, ale stále zůstávají tím, čím byly původně a v čem si člověk může podat ruce s kterýmkoliv jiným živočichem.
Obkličování Ruska základnami NATO
Alespoň pro jakousi orientaci v současném politickém dění slouží rozumná rada: Pátrejme po tom, kdo ze situace těží, v čí prospěch se děje. Ten bývá nejčastěji původcem krizí a hlavním aktérem při jejich vyvolávání. Aplikováno konkrétně na ukrajinskou krizi a podíl Ruska na ní, je třeba se ptát: 1. Kdo koho strategicky a vojensky obkličuje? Rusko Spojené státy nebo Spojené státy Rusko? 2. Kdo se nespokojuje se statusem de iure a v podstatě i de facto neutrální Ukrajiny otevřené kooperaci se Západem stejně jako s Ruskem a dalšími zeměmi světa, aniž by se musela Ukrajina stát jednoznačným „spojencem“, tedy tím, kdo je pro jednu stranu, a automaticky tím stojí proti straně druhé? 3. Kdo k sobě poutá a vojensky i politicky zavazuje něčí přímé geografické sousedy, čímž si vytváří předpolí pro další akce, včetně válečných? Rusko takto postupuje na hranicích s USA nebo USA takto postupují na západní a jižní hranici Ruska?
Lidé ve svobodných a demokratických zemích této planety mají znovu příležitost uplatnit svou svobodu způsobem, pro který svoboda vlastně existuje. Mají možnost identifikovat skutečné strůjce konfliktů a poskytnout jejich snažení všemožnou NEPODPORU.
(zvýrazněno redakcí Nové republiky)
