Výročí k zapomenutí?

Avatar
Původní autoři

Marek Řezanka
15.3.2015  Literární noviny

Připomínání výročí 14.-16. 3. 1939 je pro nás mimořádně bolestivé. Od zničení Československa, vzniku samostatného fašistického Slovenského státu a Protektorátu Čechy a Morava uplynulo tento rok již 76 let.
Tyto události jsou důležité již proto, že dnes bývají dávány do souvislostí (podle mého zcela neadekvátně a mylně) s děním na Ukrajině (respektive s anexí Krymu k Rusku).

Nástup Hitlera k moci je třeba vnímat v souvislostech. Nešlo o nějaké nahodilé selhání voličů. Jednalo se o projev systému, jenž čelil výrazným sociálním problémům v celé Evropě. Ta měla za sebou první světovou válku, kdy na frontě umírali vojáci ve velkém, v hrozných mukách a bez pravidel. Dodnes bychom neměli zapomínat na krvavou bitvu u Verdunu či neméně krvavé bitvy u Ypres, kde byl použit i smrtelný plyn (dnes známý jako yperit). A proč vlastně tolik vojáků za takto hrozných podmínek přišlo o život? Neboť rychlý vzestup Německa na konci 19. století vyvolával požadavek na revizi evropského koloniálního panství – a dosavadní evropské koloniální mocnosti se nechtěly svého vlivu vzdát.

Reparace a dluhy málokdy platí ti, kteří jsou za ně zodpovědní. Nejen v Německu sociální situace vřela. Tehdejší sociálně demokratické vlády selhávaly, nezaměstnanost rostla, a přímo úměrně s ní i korupce vládnoucích stran. Největší obavu velkokapitálu budili R. Luxemburgová a K. Liebknecht, kteří byli zavražděni.

Selhání německé sociální demokracie můžeme vidět nejenom v podílu na smrti výše jmenovaných, ale zejména v rezignaci na levicové hodnoty, které měly chránit sociálně nejzranitelnější. Tím byla otevřena cesta pro nový směr, jehož zrůdnost se měla teprve projevit.

Neměli bychom zapomínat na velkou ekonomickou krizi z přelomu konce let dvacátých a počátku let třicátých. Na to, že ti, kteří jsou zvyklí maximalizovat svůj zisk – a najednou se ocitají ve ztrátě, se snaží zahojit na úkor všech ostatních, a to v co nejkratší možné době.

Zájem o nižší vrstvy společnosti byla pro národní socialismus toliko zástěrka. Měl mu přinést především hlasy těchto lidí, což se mu také podařilo. V pozdější fázi se ovšem nepokrytě stává oporou kruhů zcela jiných (jako symbol těchto kruhů lze zmínit značku Schneider-Creusot).

Neměli bychom zapomínat, že Hitler se nijak netajil svým vzhlédnutím v britském kolonialismu. Jeho typickou politikou bylo stupňování nároků, které nemají být nikdy uspokojeny – a pokud jeden požadavek uspokojen byl, okamžitě následoval další.

Když jsme u těch historických paralel, právě tady srovnání Hitlera s dnešním ruským prezidentem Putinem silně pokulhává. Stejně jako role Hitlera, který – jak Západ původně doufal – se měl stát valem proti Stalinovi (a nechat Západ na pokoji). Nějaké Československo nebylo v tomto ohledu důležité.

Další významný rozdíl mezi anexí Krymu a obsazením Sudet je povaha obou akcí. Obsazení Sudet se neslo ve znamení vyhnání deseti tisíců až sta tisíců Čechů včetně židovské populace a německých antifašistů. Sudety byly přitom historicky integrální součástí našeho státu.

Oproti tomu Krym v žádném případě za integrální součást Ukrajiny považovat nelze, zato lze předpokládat, že jeho anexí bylo zabráněno deportaci mnoha jeho obyvatel (nemluvě o možných ztrátách na životech). Mohutnou vlnu emigrace z Ukrajiny jsme zaznamenat mohli – i to, že směřovala do Ruska.

Čímž se dostáváme ke stěžejnímu – přímo kruciálnímu – bodu. Anexi Krymu vytrženou z kontextu předchozích událostí lze skutečně označit za protiprávní akt. Nás by ale mimořádně měly zajímat ony předchozí události – to znamená, kdo je zodpovědný za krvavou proměnu Majdanu, a zda nedošlo v Ukrajině k převratu a porušení její ústavy a jakému nebezpečí v tu dobu Krym čelil. Studie profesora Katchanovského, z níž vycházel při zkoumání dění na Ukrajině profesor Sapir, se u nás bohužel příliš necituje. Popírá ovšem jednoznačnost anexe Krymu jako ruské agrese a upozorňuje na okolnosti, za nichž by vyznívala úplně jinak:

„Ve světle toho, že současná vláda v Kyjevě nemá zájem o objasnění celé této záležitosti, chopili se tohoto úkolu nezávislí experti z oblasti politických věd. Jejich práce byla představena před několika týdny profesorem Katchanovskim na půdě ottawské univerzity. Katchanovski došel při pečlivé analytické práci a zkoumání zdrojů, jež pochází v drtivé většina z promajdanského tábora, k jasnému názoru. Podle jeho mínění operovali odstřelovači zevnitř a jednotky věrné Janukovyčovi pouze opětovaly střelbu. Většina zabitých demonstrantů se tak ocitla v křížové palbě a byla zasažena zezadu, protože před nimi stály policejní jednotky… Pokud Viktor Janukovyč opustil Ukrajinu o vlastní vůli, potom následná změna vlády nijak nenarušuje ústavní pořádky platné v zemi. Jestliže se tak ale rozhodl z důvodu svého ohrožení, může být taková změna režimu naopak považována za porušení ústavy. To by znamenalo, že následná referenda na Krymu a východní Ukrajině je možné považovat za legitimní.“ (Více ZDE)

Připomínejme si dny, kdy jeden stát, který se zvolna rozvíjel k demokracii i sociálnímu státu, jakkoli obojí provázela řada selhání a vážných problémů, byl z tohoto vývoje vytržen. Již proto, že přihlížíme zhroucení jiného státu, jeho ekonomiky, jeho lidského potenciálu, jeho budoucnosti.

Několik hnutí, za všechna zmíním Ne Základnám, na tyto dny zavzpomínalo na Václavském náměstí. Svůj program shrnulo do několika bodů:

Temná historie XX. století nám dala několik lekcí:

1. Přepisování historie – přímá cesta k nacismu

To je začátek všech evropských fašistických režimů 20. a 30. let. Stejnou cestou dnes jde Ukrajina přepisováním učebnic o historii a hromadnými demolicemi sovětských památek. Vrcholem lží bylo prohlášení ukrajinského premiéra Jaceňuka německým médiím o „invazi SSSR do Německa a na Ukrajinu“! Chtěli bychom znát váš názor na to, stanovisko vůdce země, kde za popírání holocaustu hrozí vězení.

2. Hledání „viníků“ – typický projev nacismu

Fašistické režimy svalují všechny neúspěchy svých zemí na různé skupiny – etnické, sociální, náboženské. Kdysi roli viníků plnili Židé a komunisté, v dnešní Ukrajině je viníkem jejich neúspěchů ruské obyvatelstvo obecně a východ země.

3. Když se nacismus dostane k moci v jedné zemi, mor se rozšíří po celém světě

Nemůžete tolerovat nacismus v jedné zemi, a věřit, že bude fungovat jen v rámci jejích hranic. Vlna nacismu se rozšíří všude, překračujíc hranice kterékoliv země. Právě proto byl nacismus nazván hnědým morem. Nacismus je nutné zastavit už v zárodku, jinak přijde k Vám domů.

4. Nacismus nelze ignorovat, s nacismem je možné jen bojovat

Pokud si někdo myslí, že od ukrajinského nacismu se lze jednoduše odvrátit, přehlížet ho, ten se velmi mýlí. Povaha nacismu je taková, že i ignoraci vnímá jako podporu a jako projev své síly. Nacismus nezůstává na jednom místě, vždy jen roste a rozšiřuje se! Proto je jediný způsob, jak mu čelit – pevným a aktivním bojem proti němu.

5. Hlavní zbraní v boji proti nacismu v jeho raných etapách je pravda

Jedině pravda poráží nacismus. Kvůli podstatě nacismu a jeho nenávistné ideologii, projevující se kromě jiného i popravami nevinných lidí, bojujeme proti nacismu jako takovému. Historická pravda – to je nejlepší ochrana před nacismem. Pokud by před mladými Ukrajinci jejich vlastní vláda neskrývala skutečnou historii jejich země a lidu, příznivců nacismu by na Ukrajině bylo méně. Současná média hrají velikou roli; ona mohou nacismus buď podporovat anebo se stavět proti němu.

Stále více v mediálním prostoru slyšíme, jak je důležité, abychom zase byli připraveni „hrát si na vojáčky“, abychom byli připraveni cenit si nových „hrdinných padlých“ a abychom zatracovali „skety“, které se zabít pro zisky nadnárodních korporací a národních oligarchů nechat nechtějí. Nevracejme se do dob „červené a černé“ (Toto spojení si půjčuji od Stendhalla a znamená společnost, kde hlavní slovo mají církev a armáda), kdy nám hodnoty budou určovat generálové a duchovní požehnají zbraní, aby se ve jménu „demokracie a humanity“ prolilo co nejvíce krve.

Odporujme všem formám nacismů a fašismů. Na Ukrajině, v dalších evropských státech, v Rusku. Odmítněme již jednou provždy stát se bezcenným „kanónenfutrem“. Současně si připusťme, že jeden fašismus rozdmýchává další. Klademe si vůbec otázku, jak může posilování tohoto „ismu“ na Ukrajině souviset s rostoucím nacionalismem a fašismem v sousední velmoci? Stejně tak bychom se měli ptát, zda náhodou naše politika nevede k rozhoření plamene, z něhož může být časem nezvladatelný požár. Tak dlouho se totiž volá „pozor vlk“, až se ona šelma psovitá skutečně dostaví. Většinou ale již pak není v okolí nikdo, kdo by volání o pomoc věnoval větší pozornost.

Nezapomínejme na utrpení, jakým naši předkové často museli projít – a apelujme na naše politiky, abychom již podobná příkoří a obdobné tragedie nemuseli zažívat na vlastní kůži.
V dnešním Německu se najdou přední politici a zástupci kultury a vědy, kteří zcela srozumitelně a nepropagandisticky apelují na racionalitu, potřebu míru, na odpor proti zamlčování a zkreslování faktů a sepsali výzvu Ne naším jménem.

Nezapomínejme na padlé v obou dosavadních světových válkách. Blíží se výročí ukončení té druhé – a porážky nacismu. Je i na nás, abychom za chvíli náhodou neoslavovali něco úplně jiného.