Arsenij Jaceňuk zkouší politicky přežít

Nebývá zvykem – a u svrchovaných vlád a států už vůbec ne – aby čtrnáct dní po prezidentovi vyrazil na tutéž zahraniční cestu i premiér, v případě Ukrajiny se tak ale stalo. Předseda kyjevské vlády Arsenij Jaceňuk se první dubnový den vydal do Berlína, přičemž ukrajinská média jeho jednání s Angelou Merkelovou více méně „promlčela“ a nepozastavila se příliš ani nad tím, že cesta byla oznámena pouhý den předem. A přitom na programu měla být jednání o  „plnění minských dohod“, což je ovšem téma, které má plně v gesci prezident Porošenko. A co víc, těsně před Jaceňukovým odletem se na webu prezidenta objevila informace o jeho telefonátu s kancléřkou Merkelovou, v němž prý o Jaceňukově cestě nepadlo ani slovo…

Bez ohledu na všechny tyto podivnosti je příznačné, že zatímco doma se ukrajinští politici tváří jako muži tvrdé nacionalistické pěsti, v Berlíně „na koberečku“ se jako kouzlem mění v rozhodné zastánce minských dohod – prokázal to Porošenko a nyní se totéž v německé metropoli přihodilo i premiérovi Jaceňukovi. Zničehonic totiž podporuje ideu co nejrychlejšího vypsání voleb na Donbasu, přičemž už netrvá na podmínce, že ještě předtím musejí rebelské republiky rozpustit své armády, jak to v rozporu s Minskem II odhlasoval kyjevský parlament. „Samozřejmě, vést předvolební kampaň pod hlavněmi samopalů bude těžké,“ prohlásil nyní Jaceňuk v Berlíně s tím, že i tak jsou tyto volby pro Kyjev velmi důležité, protože z nich vzejdou partneři k jednání. Většina ukrajinských médií tyto věty ze společné tiskové konference ignorovala, byť není nic podivnějšího, než Jaceňuk mírumilovnější Porošenka (a všech ostatních v Kyjevě).  

Ukrajinský portál Vesti Jaceňukovu nenadálou cestu do Berlína spojuje s pokračující mocenskou válkou o Kyjev. Porošenko prý německou kancléřku zklamal tím, že v zápětí po svém návratu z Berlína porušil vše, co slíbil, a nechal v parlamentu odhlasovat zákony popírající Minsk II, což ve finále vyústilo nejen v citelné ochlazení vztahů EU vůči Kyjevu, ale už i ke změně dosavadní praxe — Francie například už si svou kritiku Kyjeva nenechává do kuloárů a ze snahy sabotovat mírové řešení krize ho viní už i otevřeně. Porošenko přitom ale zároveň zahájil (a poměrně rychle vyhrál) bitvu proti Ihoru Kolomojskému, spolu s nímž byl fakticky oslaben i Jaceňuk – přišel o Kolomojského politickou (a částečně finanční) podporu, a co víc, Porošenka v tomto tažení podpořil i americký viceprezident Joe Biden, který až dosud stál na Jaceňukově straně.

Jaceňukovo politické slábnutí se začalo už projevovat v praxi – v parlamentu zaznívají první návrhy na jeho odvolání spolu s požadavkem prověřit zkorumpovanost členů jeho kabinetu, s jehož činností nejsou poslanci Porošenkovy strany vůbec spokojeni. Do hledáčku se dostávají Jaceňukovi oligarchové, na premiérovu hlavu padá kritika, že nejméně pět jeho ministrů sabotuje naplňování asociační dohody s EU, a na sebevědomí mu nepřidá ani přiznání ministra vnitra Arsena Avakova, že jeho podřízení řídili a  kryli rozsáhlou síť bordelů… Mimochodem, Avakov, podnikatel arménského původu, někdejší guvernér Charkova a díky obchodům v Itálii jeden z nejbohatších mužů v současné vládě, byl v roce 2012 zapsán na seznam hledaných Interpolu kvůli machinacím s pozemky a v současnosti ho některé poslanecké frakce viní z toho, že kryje korupci svých podnikatelských přátel.

Klasický oportunista

Za takové situace se Jaceňuk musí bránit a vzhledem k tomu, že zřejmě ztratil jednostrannou podporu Bidenovu, obrátil se na další v pořadí, jimž se nelíbí současná politika nejvyššího kyjevského vedení. Stačilo pak v Berlíně říci Angele Merkelové, co chtěla slyšet, v očekávání podpůrného pohlazení po hlavě. Není ovšem jasné, zda se podpora v Berlíně získává tak snadno, neboť i německá vláda musí vědět, že splnit slib o volbách na Donbase „pod hlavněmi samopalů“ nebude snadné za situace, kdy si ani sám premiér nemůže být jistý, zda by dokázal přimět alespoň svou nacionalistickou poslaneckou frakci, aby hlasovala proti zákonu, pro který před dvěma týdny zvedla ruku. A celkem je k tomu v parlamentu nutné najít hned 226 hlasů.

Jeho slova tak lze vnímat spíš podle principu „slibem nezarmoutíš“. Podle ukrajinského politologa Vadima Karaseva Jaceňuk „chápe, že USA nyní plně delegovaly řešení ukrajinské otázky na Německo a samy se soustředí na problémy Íránu, IS a Jemenu. A k tomu si uvědomuje, že pády a přesuny v ukrajinských mocenských kruzích v mnohém závisí na reakcích západních lídrů, a proto musí posílit své zahraničněpolitické pozice. Pokud se to má vše nějak shrnout, nelze nedojít k závěru, že se Porošenko přeorientoval z Berlína na Washington, zatímco Jaceňuk z Washingtonu na Berlín. Pro Ukrajinu se tím ale nic nemění: vedení země jako takové dál není připravené činit kompromisy vůči separatisty a Rusku, zatímco Putin ustupovat nemíní.“ Politolog Vladimír Fesenko dodává, že z Jaceňukovy cesty do Berlína netřeba vyvozovat dalekosáhlé závěry: „Jaceňuk se snažil zalíbit Merkelové, a tak jí říkal, co podle něj chtěla slyšet. Premiér je ale oportunista, včera se snažil zalíbit Merkelové, zítra se bude snažit zalíbit parlamentu. Při tom všem to beztak nebude on, kdo určí osud Donbasu. Neumím si představit, že by parlament odhlasoval volby tak, jak v Berlíně navrhl Jaceňuk. Proč to tedy říkal? Mám pocit, že se premiér bojí odvolání (byť nejspíš zbytečně) a zkusil ostatní předběhnout – zajel k Merkelové, aby ji přesvědčil, že musí podpořit uchování koalice Majdanu a jeho osobně ve funkci premiéra.“        

Boj o křeslo

Po Velikonocích se po  dvoutýdenní pauze znovu schází ukrajinský parlament a očekává se, že jeho jednání bude bouřlivé, neboť se všeobecně očekává, že hlavním tématem bude právě další osud premiéra Jaceňuka. „Bude to těžký týden, který začne šturmem řečnické tribuny, do něhož půjdou všichni, kdo chtějí vznik vyšetřovací komise, která by se zabývala obviněními pana Hordijenka. Je jasné, že pokusy destabilizovat moc přijdou,“ shrnul nejbližší dny Porošenkův poslanec Jurij Lucenko. Mykola Hordijenko dostal okamžitou výpověď poté, co z funkce šéfa státní finanční inspekce obvinil Jaceňuka a jeho ministry z podílu na korupci ve výši 7,5 miliardy hřiven.

Podle Jaceňuka nemá ale utvoření parlamentní vyšetřovací komise naději a celou kauzu označil za politický útok na jeho osobu. Obvinil pak Hordijenka, že přišel s vylhanými „důkazy“ poté, co mu byla slíbena imunita kvůli jeho vlastním prohřeškům, a připomněl dokumenty, které se „zázračně“ objevily na veřejnosti krátce po prvním Hordijenkově „ataku“ proti vládě. Sám Hordijenko ale zpochybňuje hodnověrnost dokumentů, na jejichž základě už bylo rychle zahájeno trestní stíhání, a rovněž mluví o politickém útoku…

Porošenkův poslanec Serhij Kaplin nicméně přidává tvrzení, že při razii na ministerstvu vnitra byly kromě falešných účetních knih objeveny mimo jiné i zlaté cihly, a svůj plán prosadit vznik vyšetřovací komise za destabilizaci moci nepovažuje: „Pro objektivní vyšetření je nutné zbavit premiéra jeho povinností, aby nemohl vyšetřování ovlivňovat. Vláda už vyhodila Hordijenka, aby se vyšetřovat nemohlo, a to už se nesmí opakovat. Zbavení funkce na dobu vyšetřování je praxe v Evropě běžná a používala se i na Ukrajině; premiér není figura volená lidem, proto nevidím žádné překážky.“ Pro vznik komise je třeba 150 poslanců a návrh má prý v parlamentu plnou podporu většiny Bloku Petra Porošenka, lvovské Svépomoci, Baťkivšiny Julie Tymošenkové a nezávislých poslanců. Proti bude hlasovat Jaceňukova Lidová fronta: „Nepochybuji, že Kaplin jedná na zakázku, ale my nedopustíme, aby někdo mohl destabilizovat moc ve prospěch agresora,“ prohlásil Jaceňukův poslanec Maxim Burbak. A nejmenovaný zdroj z Porošenkovy strany pro Vesti dodává: „V naší frakci by Jaceňukovo odvolání chtěli mnozí, současně ale chápou, že při takto rozhoupané loďce se mohou utopit všichni. Kaplina tak podpoří jen pár lidí.“  

Z pohledu obyčejných Ukrajinců je mocenský spor mezi prezidentem a premiérem hodně podobný sporu Marťanů. V době, kdy dál prudce stoupají ceny nejzákladnějších služeb, Jaceňuk ujišťuje, že zbankrotovaná vláda má na sociální dávky pro 15 milionů občanů, přičemž média už nyní ale popisují přípravy Ukrajinců na falšování příslušných dokladů, které jim dopomohou k různým úlevám. To Porošenko pro své spoluobčany připravil novou verzi zákona o válečném stavu, která dramaticky „utahuje šrouby“: Pro všechny, kdo neslouží v obraně státu nebo v životně důležitých provozech, zavádí pracovní povinnost, a  to ve sféře obecně prospěšných prací, o nichž rozhodne vláda. V době tohoto „nasazení“ sice dotyční ze zákona nesmějí ztratit své původní zaměstnání, ale mzda jim vyplácena nebude. Vláda navíc získává právo zabavovat majetek jakýchkoli firem, organizací i lidí, zavádí povinnost ubytovávat v soukromí vojáky, a k tomu může omezit svobodu pohybu, zakázat shromažďování, „regulovat“ média, zakazovat prodej alkoholu… A  místní vojenské správy, které budou s vyhlášením válečného stavu ustaveny v jednotlivých městech a vesnicích, dostanou právo stanovovat místní rozpočty, využívat místní školy, zdravotnická zařízení a kulturní střediska a používat městské finance.

Návrh zákona prý neznamená, že by chtěl Porošenko vyhlásit válečný stav okamžitě, místo toho ale volá po zpřísnění trestů za projevy a podporu separatismu a slibuje občanům, že zvýšená produkce tanků a obrněných transportérů pomůže státu bojovat s nezaměstnaností. A to vše v době, kdy pokračování „protiteroristické operace“ na východě Ukrajiny podporuje jen třetina občanů, země se podle jednotlivých regionů rozpadá na otázce zahraničního vyzbrojování a jen méně než polovina rekrutů je schopna vojenské služby. K tomu všemu není Porošenkova popularita mezi voliči z největších a třeba v Oděse na Apríla prezidenta rovnou „oběsili“, načež byla ve městě nalezena skladiště výbušnin:

Porošenko se přitom dál věnuje upevňování moci: blíže neurčeným způsobem chce odzbrojit nepoddajné početné „nelegální ozbrojené skupiny“, jiné naopak začleňuje do státních struktur, což se týká i neonacistického Pravého sektoru, jehož vůdce Dmytro Jaroš aktuálně přijal funkci poradce náčelníka generálního štábu ukrajinské armády. Pravý sektor až dosud patřil k soukromé armádě bývalého dněpropetrovského oligarchy Ihora Kolomojského a není jasné, zda se tímto krokem jejich vazby zpřetrhaly, nebo zda je to naopak tradiční Kolomojského snaha mít své lidi na důležitých státních úřadech. Pravý sektor nicméně nepodniká jen ve službách státu – velký poprask v ukrajinských sociálních sítích vyvolalo video, na němž několik ozbrojenců Pravého sektoru na zakázku jakéhosi agroholdingu zkouší už skoro rok vyhánět družstevníky z jejich pole:

A mezitím Ihor Kolomojský, který prohrál první bitvu války s kyjevskými oligarchy kolem Petra Porošenka a jehož ministerstvo vnitra navíc začalo vyšetřovat kvůli podílu na vraždě advokáta Serhije Karpenka, od ukrajinské centrální banky dostal skoro 700 milionů hřiven a od USA vstupní vízum. Ve Spojených státech byl přitom personou non grata od roku 2008, a to kvůli podplácení soudů, vydírání zahraničních investorů a praní špinavých peněz. A současně se 750 milionů Kolomojského korun a kšeft s naftou objevily i v České republice…