Česko je jen další banánovou republikou v mocenském orbitu USA

Avatar
Původní autoři


Daniel Veselý
10. 4. 2015   Altpress
Diplomatická roztržka mezi českým prezidentem Milošem Zemanem a americkým velvyslancem Andrewem Schapirem spíše připomíná dětsky nasupené šlapání po bábovičkách. Tento incident ale odkrývá jeden velice tristní fakt – a to, že Česká republika není sebevědomou a samostatnou zemí a už vůbec ne rovnocenným spojencem Spojených států, jak se spousta lidí včetně řady českých novinářů mylně domnívá.

Americký velvyslanec v ČR Andrew Schapiro, zřejmě v opojení nad vítáním americké vojenské kolony desítkami tisíc vděčných Čechů, usoudil, že by mohl Zemanovi vytknout jeho chystanou návštěvu vojenské přehlídky v Moskvě u příležitosti sedmdesátého výročí ukončení 2. světové války v Evropě. Vždyť tam stane po boku aktuální reinkarnace Hitlera, ruského prezidenta Vladimira Putina, který přece rozpoutal „agresi proti Ukrajině“, a dalších světových páriů, jako je severokorejský lídr Kim Čong-un. Prezident Zeman, jak známo, svou kůži lacino neprodává, a velvyslanci vzkázal, že si nenechá svůj itinerář nikým nabourávat a že Schapiro má od této chvíle zavřené dveře na Hrad.

Stejná pravidla pro všechny? Ani zdání

Nelze ponechat stranou nespornou skutečnost, že při osvobozování, či podle tabákového guru Tomáše Klvani dobývání, většiny českého území položilo život 144 000 sovětských vojáků a že nebýt Sovětského svazu, spojenci by jen těžko čelili dobře živenému Wehrmachtu a hordám japonských kamikadze. Proto není divu, že se hlava státu, který by nebýt Sovětů dnes nejspíš neexistoval, do Moskvy vydá Putin Neputin. Navíc funkce prezidenta má u nás jen ceremoniální roli; politika včetně diplomacie cele spadá do rukou vlády, je proto nesmysl tvrdit, že se ČR otáčí směrem k Moskvě.

Na druhou stranu Zemanovo gesto není příliš šťastné – poskytl tak opět kýženou pastvu pro své četné odpůrce, především pak nekriticky proamerické novinářské úderce, a navíc, truc nebývá příliš elegantním gestem. Jak by se titíž novináři zachovali, kdyby hlava státu vyrazila na oslavy ukončení zatím nejtragičtějšího světového konfliktu do Washingtonu, mimo jiné i uctít památku několika stovek amerických vojáků, již padli při osvobozování Plzně a okolí, a ruský velvyslanec by toto rozhodnutí kritizoval s tím, že armáda USA nese vinu na usmrcení až dvou milionů lidí „jen“ v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu? Roztrhali by ho do poslední mrtě, ač by citoval závěry aktuální studie, kterou vypracovala renomovaná organizace.

Ve skutečnosti celé toto diplomatické faux pas odhaluje smutný fakt, a to, že Česká republika je jen další banánovou republikou v mocenském orbitu Washingtonu, kde si můžeme hrát na suverenitu jen v jalových proklamacích politických vazalů, politicky dezorientovaném čeledníku novinářů a taktéž na sociálních sítích.

Buď my, nebo ZappaFrank Zappa kvůli nevoli americké vlády se svými obchodními plány v Československu pohořel

Již v oněch opojných dnech nově nabyté svobody v roce 1990 byla československá vláda a spolu s ní i tehdejší prezident Václav Havel konfrontována s tvrdou a tuze syrovou realitou. V témže roce přiletěl do Prahy na pozvání prezidenta Havla proslulý americký hudebník Frank Zappa, jenž tvrdě kritizoval a zesměšňoval americké republikány, aby zahraničním firmám radil při investicích na našem trhu.

Zappa nadšeně nabídku přijal. Když se o tom dozvěděl jeden z předních představitelů tehdejší administrativy prezidenta George Bushe Sr., zrušil plánovanou návštěvu Moskvy (!) a odletěl dát nůž na krk Havlovi a vládě – buďto spolupráce s podivínským excentrikem Zappou, nebo s americkou vládou. Jinými slovy; tehdy demokraticky zvolení českoslovenští politikové byli rázně upozorněni na to, co se v novém mafiánském prostředí může, a co je naopak zapovězeno, a především, kdo je tu pánem.

„Férová“ nabídka od našich „spojenců“

Dalším příkladem nesvéprávnosti České republiky budiž holá skutečnost, že, jak píše Jan Čulík v prozíravém textu s názvem Česko si nemuselo nechat znásilnit svůj průmysl na Britských listech, začátkem 90. let minulého století uzavřelo Československo dohodu s USA, ve které si Bílý dům vyhradil asi čtyřicet strategicky významných hospodářských sektorů, v nichž nebude našim obchodníkům dovoleno vyvážet své výrobky do USA. Ze strany československé vlády však k žádnému podobnému omezení dovozu z USA nedošlo. Podivné na tom je, že se naši volení a na oko suverénní politici ani nepokoušeli smysluplně protestovat. Přimknuli se opět k mocnému dubisku a hřáli se na výsluní Kmotrovy dobré vůle.

A co teprve kauza radar? Přestože většina obyvatel byla proti nechat se zahrnout do obranného (čti útočného) vojenského systému USA, bylo nám zde povolnými satrapy horem dolem vtloukáno do hlav, že jde o skvělou věc, díky níž nám náš zámořský spojenec zajistí ochranu před nevypočitatelnými ajatolláhy z Teheránu, a pod pultem – taktéž ochranu před Rusy. To ale naštěstí Bushův nástupce odpískal, nikoliv z dobrého srdce samozřejmě, ale kvůli odlišnému zahraničně politickému kursu jeho vlády.

Podobných příkladů by se našlo víc. Ba co více, nahlédneme-li do historie, zjistíme, že náš hlavní „spojenec“ vydržoval tragikomickou plejádu různých diktátorů a autokratů po celém světě (Ziem, Ceaușescu, Husajn, Duvalier, Noriega, Chun, Mubárak apod.) do té doby, kdy bez reptání sloužili jeho strategickým zájmům, jež měly v mnoha ohledech pro obyčejné obyvatelstvo hororové důsledky. Když tito slepí vykonavatelé Kmotrovy vůle překročili pomyslnou mez, byli jím bez milosti posláni na hnojiště dějin a nezřídka i na onen svět. Kmotr prostě nestrpí neposlušnost a sleduje výhradně jen své zájmy, jež občas mohou kopírovat zájmy těch kterých zemí, a to platí i pro naši banánovou republiku.