Co s plaváčky? Čí zodpovědnost?

Avatar
Původní autoři

Oldřich Průša

22. 4. 2015
Evropa (EU) připravuje mimořádnou schůzku svých vrcholných představitelů k tragické situaci válečných uprchlíků ve Středozemním moři ze zemí postižených válkami, ozbrojenými střety, náboženskými konflikty a ekonomickým chaosem s tím spojeným.


Argumenty pro postoj České republiky:

Česká republika se s výjimkou (malé vojenské jednotky v Afghánistánu) na současné situaci nepodílela, nenese na ní žádnou vinu a není povinna k ničemu kromě toho, co si nevezme z vlastní vůle za své.

Půjdou-li věci dle pesimistických úvah tak, jak se dá očekávat, budeme mít během nedlouhé doby tisíce ukrajinských sousedů.

Mějme odvahu říci jasně, že finanční a vojenské kruhy mohou s klidem vládců sídlícím na kontinentě za vodou vyhrocovat situaci v Evropě, Africe, Blízkém východě a Asii s tichým argumentem my uděláme útratu (škody) a EU a další to zaplatí.

Za osoby utíkající přes Středozemní moře jsou zodpovědné především USA. EU jim může především pouze dobrovolně pomáhat.

Má však některý z evropských Donaldů nebo Tusků toto americkým představitelům naplno otevřeně říct do nebo alespoň vzkázat?

Uvidíme, tedy uvidíte, že neuvidíte.

Jakoby to fungovalo podle pravidla: demokraticky si zvolte, milí Evropané, koho chcete. Alespoň nám upřesníte, koho máme koupit, vydírat či zastrašovat.

——————————————-

Pokud mé vědomosti sahají, Československo nebylo zemí, která by kohokoliv jiného kolonizovala.

Pokud mé vědomosti sahají, Československo ani Česká republika nevedla proti nikomu válku. Posledních pár let jsme sice bez referenda členy NATO, do Iráku vyslali protichemickou jednotku a v misích v Evropě a Mali jsme měli, resp. máme jen pozorovatelské, policejní neboli „neválčivé“ jednotky. Pouze v Afghánistánu lze hovořit o bojovém nasazení našich vojáků. Vyslali jsme tam ovšem také polní nemocnici, které léčila i místní obyvatele.

Pokud mé vědomosti sahají, zemím „třetího světa“ jsme poskytovali pomoc, obchodovali jsme s nimi (ano i včetně dodávek zbraní), ale poskytovali jsme i množství stipendií a vysílali naše odborníky (lékaře, geology, techniky apod.), aby své zkušenosti předávali na místě.

Pokud mé vědomosti sahají, stavěli jsme investiční celky (cukrovary, elektrárny a mnoho dalších typů továren a zařízení), které zvyšovaly životní úroveň obyvatel daných zemí.

Pokud mé vědomosti sahají, s rasismem jsme do listopadu 89 v podstatě nikdy neměli problém (až na jednotlivé excesy se zahraničními studenty, případně turisty), protože k rasismu nebyly žádné důvody neboť pro něj neexistovaly podmínky.

Se zahraniční imigrací jsme nikdy neměli problém. Stovky a tisíce zvl. Vietnamců, kteří se u nás zaškolovali v dělnických profesích a studovali, našli k naší zemi vztah a později se vraceli zpět, aby zde našli nový domov. Zakládali zde svá i smíšená manželství, rodily se zde z nich děti, které se naučily jazyk, absolvovali školní docházku, mnozí vystudovali a v naprosté většině zde žijí bez problémů. Začlenili se, dá se říci už ve druhé či třetí generaci. Samozřejmě výjimky potvrzují pravidlo. Celníci a protidrogové policejní jednotky mají podle všeho situaci vesměs v rukou.

Jinak tomu bylo v mnohých dalších evropských zemích. Do zemí bývalých kolonistů /Francie, Belgie, Nizozemsko, Velká Británie/ přicházeli občané z bývalých držav. NSR otevřela dveře především tureckým a jugoslávským gastarbeitrům, aby doplnila chybějící pracovní sílu apod.

V období po II. světové válce množství konfliktů ve světě způsobily především USA, řada zemí je kvůli jejich „boji proti terorismu“ – Afghánistán, „vývozu demokracie“ a barevným revolucím rozvrácená“ – Irák, Sýrie, Libye, Jemen atd.

K nim se řadí ještě občané některých zemí, které je možno z části považovat za zbídačelé ekonomické uprchlíky.

Do značné míry jsou liché argumenty prezidenta organizace Lékaři bez hranic Lorise De Filippi tvrdícího, že odpovědnost má evropská politika.

Největšímu náporu migrantů čelí Turecko, Itálie a Řecko. Italský premiér Matteo Renzi volá, že Evropa nesmí ignorovat masové tonutí. Má pravdu. Částečnou.

Je třeba se ptát, kdo stojí za tragédiemi desetitisíců uprchlíků? Kdo způsobil rozvrat v jejich zemích. Kdo dal mandát k zničení struktur sekulárního Iráku? Komu vyhovuje neklid a konflikty v postižených zemích?

Komu má prospět destabilizace Ukrajiny s tisíci mrtvých, desetitisíci zraněných a statisíci ožebračených. Jako úkrok stranou stojí otázka, proč naprostá většina ukrajinských uprchlíků míří do Ruska (chřtánu nepřítele), které prý jejich zemi svými vojsky rozvrací a ničí?

Odpovědi v úvodu.