Do Ruzyně přijela pouť!


Zdeněk Hrabica
3. 4. 2015


„Román se musí nejprve prožít, a pak teprve napsat“. Ilja Erenburg
Ze všech stran se na mne valily v poslední době informace, lživé i pravdivé, jednaly o spanilé Dragon Ride, o  dragounské jízdě US Army přes Českou republiku, směřující ve třech proudech z Pobaltí, přes Polsko do bavorského Vilsecku v Německu. Vracela se ze cvičení, probíhajícího pod názvem Atlantic Resolve (Atlantické odhodlání). Nejprve, jak jsme byli informováni, šlo o odstrašení Ruska třemi tisíci vojáky, pak se jejich počet změnil, snížil na pět set. Také prý šlo o demonstraci síly NATO. 

Informátoři, včetně českých vládních míst, si byli nejistí v  kramflecích a nebylo záhodno je brát za slovo. Země však z vůle médií a  české politické kuchyně dlouho a nepřestajně žila událostí Number One. Patřila k ní závěrečná prezentace bojové techniky a živé síly US Army v pražských ruzyňských kasárnách.

foto autor

V jistém smyslu se vše vcelku nechutné odehrálo na posvátném místě moderní české národní vojenské a studentské historie. V někdejších Dělostřeleckých kasárnách Československé armády v Ruzyni bylo německými nacisty popraveno 17.listopadu 1939 devět vysokoškolských studentů a  v roce 1941 zde byli zastřelení českoslovenští generálové, vedoucí činitelé vojenské odbojové organizace Obrana národa. V poválečném období tu byly objekty Vojenského gymnázia Jana Žižky z Trocnova. Tyto události tu připomínají umělecké artefakty, k nimž každoročně přicházejí odbojáři, aby se památce obětí a vojenské historii poklonili. Stojí zde i myslím nepříliš do písku vyvedený Jan Žižka z Trocnova. Předpokládal jsem, že jistá pieta – alespoň v malé míře, třebas jenom vztyčením státní vlajky, zde bude uctěna i nyní.

Národní pouť „díkuvzdání“

 fota autor

Jsem ve svém životě novinářem s perem v ruce a s objektivem fotoaparátu. Jsem vybaven navíc zvědavostí a posedlostí být u toho a nepapouškovat něco zvenčí, bez osahání. Nesnáším zprostředkované klamání tělem – třebas v daném momentu z obou znepřátelených stran – I v dramatické době, kdy na mne prší proudy zkreslené propagandy, které mé paměti a duši odporují. Připojil jsem se k lidem v  přeplněném autobusu pražské MHD 218 a vydal se v úterý 31.dubna 2015 k ruzyňským kasárnám. Všude kolem, převážně mladí lidé, mladí rodiče s dětmi, často ozdobeni vlajkou USA, mnozí hladoví a  měsíce a roky bez práce oplývali radostí z okamžiků, jimž spěchali v ústrety. Podle nářečí přijeli lidé ve dvaceti tisících z celé země. Měli za sebou bezesnou noc prožitou ve vlaku. Do brány kasáren se valily proudy ze všech stran, od Šárky a z protějšího směru od Bílé hory. Kolony osobních automobilů. Mohl jsem si otestovat v několika hodinách i díky přímým rozhovorům, co je sem přivedlo. Můj test není samozřejmě vyčerpávající, jako nevěřím zvěstem o údajných seriózních výzkumech kolem dragounů. Považuji je odshora až dolů za velmi účelové. Pod masivní propagandou rozličného druhu – sem návštěvníky vedla zvědavost, často o vojenskou techniku, o bezprostřední kontakt s autentickými vojáky, který jim v docela jiné formě (někdy američtěji než v samotných USA) u nás prokazují zejména většinou již zestárlí příznivci klubů a seskupení vojenské historie, ale i náruživí umělci, kteří již zapomněli zpívat české národní a lidové písně. Proti gustu žádný dišputát!

Poněkud jiná zvědavost přivedla do ruzyňských kasáren zcela určitě některá česká a moravská děvčata, kterým dneska zcela chybí bližší setkávání se skutečnými vojáky Armády České republiky. A pořídit si snímek z milého objetí se statným, velmi často snědým a na první pohled i vcelku sympatickým americkým černouškem nebo s pohlednou vojínkou, nebylo k zahození. Zájem o vojenskou válečnou i současnou obrannou techniku je u nás tradičně mimořádný, svědčí o tom všechny populární akce s vojenskou orientací. Zájem o americké osmnáctitunové obrněné transportéry Stryker a terénní auta Humvee, které jak se ukázalo nepatří mezi nejdokonalejší, byl zejména u mužů a kluků převeliký. Přemrštěná česká – ale nejenom česká – ideologická propaganda, orientovaná na podněcování a vyvolávání strachu z agresivního Ruska a z Vladimíra Putina a zamlčování zločinů jiných, bylo skoro přímou pozvánkou PR agentur. Opoziční projevy, často vyznačující smýšlení početné skupiny českých obyvatel, ostrakizované oficiálními státními mediálními loutkami, významnou měrou podpořily zájem o dragounskou kolonu. V takové atmosféře (kdy sice nikdo nikoho nenutil – ale v duchu, co by tomu řekla cizina) se nelze divit ani skutečnosti, že velmi často ani nejodvážnější se neodváží do této potyčky vstoupit anebo jsou přinuceni projevit akutní nezájem. Přesto se jedinci i skupiny našli a nebáli se veřejně protestovat. S úsměvem myslící veřejnost pohlížela v tomto směru v několika dnech na mediální perlení, s výjimkou prezidenta, předních českých politiků a zejména novinářů. Ti došli dokonce tak daleko, že dokonce se otázali amerického ambasadora v Praze, co si myslí o cestě našeho prezidenta do Moskvy 9.května. Chce se mi je všechny odmítnout zcela stručně: škoda slov!

Dojem z osobních setkání¨

Ač většina „dragounů“ využila krátké přestávky k prohlídce a nákupům v centru Prahy, kam se rozjeli v civilním oblečení, ti, kdož v ruzyňských kasárnách zůstali, se chovali uměřeně, přebírali dárky, většinou pivo v plechovkách – ale i v lahvích nebo jídla od českých sympatizantů. Vůbec ani v jediném případě nesplňovali prognózu ministra Martina Stropnického, že američtí vojáci budou rozdávat na potkání žvýkačky a jiné pochutiny jako v roce 1945 na západě Čech. Občas velmi ochotně uspokojili zájemce vyškemranými nášivkami vlajky USA ze své uniformy. Rádi se nechávali vyfotografovat a dělalo jim to očividně velkou radost. Pouštěli se do rozhovorů s mladými lidmi, vysvětlovali své přesvědčení, že celé Československo bylo po druhé světové válce osvobozeno armádou USA, nikoli Rusy, jak ve své mateřštině nazývají SSSR. Není se co se divit, i předseda české vlády v těchto dnech mluví o 150 000 ruských vojácích, kteří u nás padli v boji proti Hitlerovi. Jakoby sovětská armáda nezahrnovala kromě Rusů, Ukrajince, Bělorusy, Kirgize, Burjaty, Tadžiky, Čečence, Nenejce, Udegejce a další. Sám jsem si povídal s vojákem, který si při  angažmá v Německu vydělává na dokončení svého studia v USA. Mohu říci, že přítomní američtí vojáci v prostoru ruzyňských kasáren odpovídali na otázky, které dostávali! Ani na Rusy ani na Čechy prý střílet podle svých slov nikde nechtějí, což mne uspokojilo. Ale stejně tak nijak nepřesvědčilo. Protože vojáci vždy plní rozkazy a přísahu.

Moc mi vadilo, že pietní místo obětí ve vojenském objektu Armády České republiky z roku 1939 a roku 1941 – bez české vlajky – v ruzyňských kasárnách se stalo jídelním koutkem, místem pro občerstvení českého publika. Nad námi všude vlály vlajky USA, jenom v rukách dvou českých středoškoláků jsem zahlédl české vlaječky.

Abych tyto řádky mohl napsat, musel jsem být u toho i s objektivem. O celé propagandistické a účelové akci, o níž se nejvyšší u nás dozvěděli až na poslední chvíli a pak ji horečně obhajovali, si však myslím své. Zhruba stručně: „Ami go home“ . Poprvé jsem tento projev odporu slyšel jako pionýr v Pionýrské republice Ernsta Thällmanna v Berlíně – Wulheide, ale to bylo už dávno, kdy se ještě bojovalo a demonstrovalo za mír a proti válce.