Dojemná starostlivost o svobodu ČR

Avatar
Původní autoři

Marek Řezanka
6.4.2015  AltPress

„Možná bude jediným vůdčím představitelem státu Evropské unie … To je poněkud choulostivé (delicate)“, vyjádřil své „přátelské“ – či dokonce „bratrské?“ – obavy americký velvyslanec v ČR, A. Shapiro, ohledně chystané cesty prezidenta republiky ČR k připomenutí 70. výročí konce druhé světové války do Ruska (řecký či slovenský představitel mu v té době na mysl nepřišel).

Pan Shapiro má ČR stále rád

Zeman poté, co se proti takové starostlivosti ohradil s tím, že zahraniční velvyslanci jaksi nejsou od schvalování či zamítání zahraničních cest představitelů cizích zemí, bude jistě prezentován jako „hulvát a „buran“, zatímco starostlivý pan Shapiro bude mít punc gentlemana. Vždyť hned vzápětí prohlásil, že šlo pouze o „přátelskou radu“ a že u něho má Zeman dveře otevřené. Jak je u nás dobrým zvykem, pohoršíme se nad „nevychovaností“ Zemana – a vůbec se nebudeme věnovat „starostlivosti“ pana Shapira. Přitom jeho péče o naši republiku je vskutku podivuhodná. Nechyběl na sjezdu ČSSD (kde Zeman jako host vítán rozhodně nebyl) a nenechal si ujít ani sjezd hnutí ANO. V obou případech byl zřejmě s tím, co viděl i slyšel, spokojen. Do třetice si může svou návštěvu zopakovat na sjezdu třetí vládní strany KDU-ČSL. Všechny vládní strany nejspíše ohodnotí jako „politicky nezávadné“.

Dobrá rada nad zlato…

Je třeba dodat, že starostlivost amerických politiků o dění v České republice je vskutku dojemná. V listopadu 2014 se na naši hlavu státu obořil senátor J. McCain: „Vidíme výroky českého prezidenta, které jsou velmi pozoruhodné… Zdá se, že je tu jakási názorová změna a snaha vyjít s Vladimirem Putinem“, pozvedl varovně své obočí McCain. Nelíbí se mu, že Zeman vidí na Ukrajině občanskou válku, a ne agresi ruské invazní armády, která zítra dobude Polsko, pozítří Německo a popozítří stane v Lisabonu.

Pan Pehe aneb mýlit se je nutné…

Je jistě zajímavé (ale nijak překvapivé), že se v naší republice najdou horliví bojovníci „za svobodu a demokracii“, jako je pan Šafr, který údajně rozbíjí prasátka se svými úsporami, aby platil billboardy na podporu americké vojenské kolony. Jiný bijce všech „antiamericky zaměřených osob“, J. Pehe, vědomě bagatelizuje zločiny USA (např. přehlíží studii zveřejněnou Lékaři proti jaderné válce pojednávající o tom, že americká armáda nese zodpovědnost za úmrtí 1,3 milionu až dvou milionů lidí v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu, a to jen v průběhu deseti let). Pehe se snaží za každou cenu oběti amerických „válečných dobrodružství“ omlouvat. Neuchýlil se ale k nejlepší argumentaci: „V iránsko-irácké válce od roku 1980 do roku 1988 bylo zabito více než jeden a půl miliónu lidí! Nevzrušuje to západní kritiky USA jen proto, že mrtví byli Arabové a Peršané? Desetitisíce domácích odpůrců pozabíjel v Iráku Saddám Husajn. Mnoho obětí měl i jeho útok na Kuvajt v roce 1990, který USA ukončily s řádným posvěcením RB OSN v tzv. první válce v Zálivu, po níž se stáhly zpět.“

Toto je totiž zrovna názorný příklad, kdy USA za studenoválečného soupeření se SSSR podporovaly Irák proti Íránu. Ne, když se Husajn dopouštěl válečných zločinů, nečelil odporu „morálních USA“. Stejně tak se USA dnes nechlubí sestřelením letu Iran Air 655, kdy pak o půl roku později se nad skotským Lockerbie po výbuchu bomby zřítil Boeing 747 americké společnosti PanAm a zahynulo 270 lidí. Čin byl přičítán libyjskému vůdci Kaddáfímu – ale uvažuje se, že mohlo jít o odvetnou akci íránské strany.

Uvědomíme-li si tato fakta, je poněkud úsměvné, když Pehe hájí americkou invazi v Iráku následovně: „Je ovšem také pravda, že Saddám Husajn opakovaně porušoval rezoluce RB OSN, vraždil po tisících svoje odpůrce a použil chemické zbraně proti iráckým Kurdům. Byl to dostatečný důvod k vojenskému zásahu, nebo ne?“

Oběti operace Anfál

Že by události z osmdesátých let opravňovaly k úderu v roce 2003? Pehe má evidentně na mysli operaci Anfál, při níž byly v letech 1987 a 1988 zmasakrovány desetitisíce Kurdů. Některé zprávy uvádějí až 180 000 obětí. Husajn se hájil tím, že Anfál nebyl policejní operací, ale součástí války s Íránem a že šlo o legitimní akci vůči povstalým Kurdům, kteří se spojili s nepřátelským Íránem. Jednalo se o velice horkou válku v jinak mrazivém soupeření dvou velmocí, kde obě měly tuny krve na rukách a používaly ty samé metody boje. Šlo o jediné: Kdo s koho.

Na otázku pana Pehe – Byl to dostatečný důvod k vojenskému zásahu, nebo ne? – tak myslím existuje jasná odpověď – ne. Logikou podle pana Pehe bychom dnes mohli vyhlašovat války těm, kteří měli před lety prsty v zavraždění P. Lumumby či kdo stáli za vojenským převratem v Chile 11. září 1973. V roce 2003 Irák zhroucenou zemí nebyl – tvrdí-li Pehe něco jiného, nečiní tak v souladu s fakty. Tehdy teroristickou hrozbou nebyl – tehdy se občané Iráku nemuseli bát vyjít na ulici, že je rozmetá výbušnina.

Pehe potom zcela opomíjí, že představitelé USA mají tu drobnou vadu, že když se vůdci, proti nimž se později vymezí, dopouštějí zločinů, bývají americkými přáteli, jako například „přítel Asad“. Člověk se potom nemůže ubránit dedukci, že představitelům USA v žádném případě nešlo a nejde o ochranu demokracie, ale o něco zcela jiného, co s demokracií dvakrát nesouvisí. Kaddáfí se v očích Západu největšího zločinu dopustil patrně v březnu 2011, kdy pohrozil, že západní země přijdou v Libyi o všechny kontrakty.

Když se mír nehodí…

Porovnáme-li přístup USA k situaci v Libyi a na Ukrajině, uvidíme, že co slouží jako argumentace pro operaci v jednom případě, to vůbec neplatí v případě druhém. Kaddáfí se stal zločincem, že si dovolil zasáhnout proti „povstalcům“. Na Ukrajině jsou ti „zlí“ ovšem právě povstalci, kdy je nutno podpořit nevolenou vládu, která proti nim bojuje. Jak konzistentní – a jak demokratické zároveň…

Vůbec nás netrápí, že Jaceňuk má z minských dohod toaletní papír, že Dmytro Jaroš, předseda Pravého sektoru, byl jmenován poradcem náčelníka generálního štábu ukrajinské armády Viktora Muženka a že se oba dohodli na vzniku spolupráce mezi Pravým sektorem a Ozbrojenými silami Ukrajiny. Ne, my se nebavíme o míru na Ukrajině, ale o vyzbrojení Ukrajiny proti Rusku.

Však už zde máme své šafry, kteří nám nálepkují ty, kdo se dopouštějí nepřijatelných „lží“. V jednom si můžeme oddechnout – pan Pehe se dozajista na tomto seznamu neobjeví. Zato pánové Bělohradský či Uhl aby se obávali, kdy se dostanou na Šafrův seznam ruských agentů.
„Dobře víme, že jakékoli trvalé rozmístění vojáků by představovalo problém. Patřím ke generaci, která zažila rozmístění 80 tisíc sovětských vojáků v období ´normalizace´. Je to stále psychologický problém„, nechal se slyšet ministr obrany v květnu 2014. Ani ne rok poté děkuje emotivně všem, kteří pomáhali vítat a oslavovat Dragounskou jízdu, tedy i panu Šafrovi, jakkoli ho nejmenuje. „Zpochybňovat to se mi zdá od politiků jako hazard a od občanů jako nevědomost“, ohrazoval se Martin Stropnický v březnu proti všem, kdo nesouhlasili s průjezdem americké vojenské kolony přes území ČR.

Když vezmeme v potaz jeho názorový posun z května 2014 do března 2015, stojí za připomenutí jeho další výrok, věnovaný odpůrcům kolony: „Někdy mám pocit, že ta debata se ubírá směry až švejkovskými.“

Obrana Švejkova

Upravme si tedy trochu rozhovor dobrého vojáka Švejka se strážmistrem Flanderkou: „Tak vidíte, jak se pletete. Vy sám říkáte, že nejste antiamerický,a teď, jak jsme vás jistě přesvědčili, zjišťujeme, že vytýkáte Američanům nějaké zločiny a odmítáte uznat, že Rusko napadlo Ukrajinu.“

„Patrně se na věc koukám špatně.“

Strážmistr si s celým personálem stanice opět vyměnil významný pohled.

Ty vaše špatné pohledy, to mně připadá, že se dopouštíte lží. Uznáváte aspoň, že si irácký vůdce zasloužil napadení za to, co provedl Kurdům?“

„V těch osmdesátých letech jistě. Ale to byl spojenec USA.“

„Takže podle Vás v roce 2003 Irák napaden být neměl? Hmmm. A co jste v té hospodě, kde jsme Vás zadrželi, dělal?“

„Rozmlouval s lidmi.“

Nový velice významný pohled četnického strážmistra na personál.

„A o čem jste kupříkladu rozmlouval a na co jste se jich tázal?“

„Ptal jsem se jich, jestli už mají připravené rudé karty proti sprostému panu prezidentovi, který si nechce nechat dobře poradit. Mě to tak vždy rmoutí, když vidím, jak jsou některý lidi nepoučitelný. A taky, jestli nezapomněli plnit svou občanskou povinnost a šli mávat americkejm vojákům. Já si stejně myslím, že bychom tu měli mít americkou základnu, je to takový divný, že by tu po desítkách let najednou vojáci nějaké velmoci nebyli. No považte, těch chátrajících budov…“

„Výborně. A neptal jste se jich, zda nechtějí naopak proti americkému konvoji protestovat?“

„To jsem se neptal, poněvadž to už dávno vím, kdo všechno protestuje.“

„Vy jste tedy dokonale informován o protiamerických protestech?“

„Zajisté, pane strážmistře.“

A poslední trumf vyhodil strážmistr, vítězoslavně se rozhlížeje na své četníky:

„Umíte rusky?“

„Neumím. Nás to už na škole neučili.“

Strážmistr pokynul závodčímu, a když oba vyšli do vedlejší komnaty, strážmistr s nadšením úplného svého vítězství a jistoty prohlásil, mna si ruce: „Slyšeli to? Neumí rusky! Chlap všemi mastmi mazaná! Všechno přiznal, až to nejdůležitější nepřiznal. Zítra ho budeme lifrovat k panu okresnímu. Kriminalistika záleží na chytrosti a vlídnosti. Viděli to, jak jsem ho utopil přívalem otázek. Ruský agent to je, a takových tu máme. Bude to ještě velký boj, ale my zvítězíme…“

Kniha jako útěcha
Obávám se, že v době, kdy vznikají seznamy výroků, jež by se neměly v médiích objevovat (jako že na Ukrajině je občanská válka či že jsou na Ukrajině patrné rysy fašismu – a to i na nejvyšší politické úrovni) – a kdy se na druhou stranu bude povinně psát, že válka proti Iráku v roce 2003 byla oprávněná a že milionové oběti jsou pouze politováníhodným omylem, budou Osudy dobrého vojáka Švejka naším jediným nezkresleným médiem, které nám zprostředkuje pohled na obludnost válečné mašinérie.

Oslava konce II. světové války
Oslava konce II. světové války