Lubomír Man
24.4.2015 Vaše věc
Ano, hluboce oddány Goebbelsovi a jeho dvěma stěžejním zásadám propagandy ZAKRÝVAT a ODVÁDĚT POZORNOST jsou naše sdělovací prostředky. Českou tiskovou kanceláří počínaje, Českým rozhlasem a Českou televizí pokračujíce a všemi hlavními časopisy a novinami konče. Je to jedna velká lží zapáchající latrína, skládající se z desítek jednotlivých latrín menších.
Co oficiální mainstreamové české médium, to lživá latrína, prohlašuji s plnou odpovědností za to, co říkám, a nechávám na jednotlivých médiích, aby mě žalovala, pokud mají za to, že moje obvinění jsou lichá. Ale protože lichá nejsou, vím, že mě nikdo žalovat nebude, protože – pokud zkáze nepropadla dosud vedle oblasti mediální i oblast soudní – nemůže žádné médium v republice do sporu s mým shora uvedeným tvrzením vstoupit s nadějí, že by je bylo schopno vyvrátit. Protože fakta jsou až příliš přesvědčivá. Pro ilustraci ZAKRÝVÁNÍ, jež považuji za hlavní rakovinovou sněť informativní praxe našich sdělovacích prostředků, uvedu pro dnešek jen vraždy politiků a novinářů z rusko-ukrajinské oblasti.
Jak známo byl 27. února v centru Moskvy dosud neznámým pachatelem zavražděn ruský opoziční politik Boris Němcov. Mediální smršť, jaká se našimi médií následně rozburácela, si všichni dobře pamatujeme, a pamatujeme si i otevřeně či méně otevřené náznaky z ní se ozývající, že za vraždou se viditelně rýsuje stín Ruska nebo přímo obrysy postavy prezidenta Putina – a koho taky prokristapána jiného, že ano? A ještě ve dnech , kdy toto protiruské řinčení inspirovalo k zázrakům pracovní přičinlivosti i obětavosti desítky našich presstitutů, byl na Ukrajině koncem února zavražděn Michal Čečetov, bývalý guvernér záporožského kraje z doby vlády Janukovyče a pro fašistickou vládu v Kyjevě tedy průhledný opozičník.
A hle! Ticho, neproniknutelné ticho se po předchozí vřavě s Němcovem rozklenulo nad českou mediální krajinou. Goebbelsovsky se Čečetovova vražda prostě zakryla a ticho, jež po předchozím jekotu kolem Němcova, nyní řvalo, pak pokračovalo, i když se na Ukrajině vzápětí rozpoutaly nikoliv už jen jednotlivé vraždy, ale hotová vražedná jatka. 15. března byla ve Chmelnické oblasti zabita šéfredaktorka místních novin Netišinsij věstník Olga Morozová, když se proslechlo, že se chystá zveřejnit článek o podivném hospodaření v místních lesích. V březnu zemřel i třiatřicetiletý syn exprezidenta Viktor Janukovyč ml., když se údajně jeho automobil probořil na zamrzlém Bajkalu. Stanislava Melnika, exposlance Strany regionů, našla manželka v koupelně, zastřeleného loveckou puškou. 16. dubna padl střelou neznámého vraha Oleg Kalašnikov, bývalý náměstek Nejvyšší rady Ukrajiny a člen Janukovyčovy Strany regionů. Byl zavražděn i Alexandr Petrušenko, bývalý gubernátor Záporožské oblasti a taktéž člen Strany regionů. Někdejší vlivný poslanec Strany regionů Michail Čečetov zemřel, když vyskočil z okna svého domu. A hned po něm, 17. dubna, padl pod kulkou, vystřelenou z kolem projídějícího auta, i známý opoziční novinář Olesja Buzina. A téhož dne, aby jedna vražda denně nevypadala na místní poměry zbytečně skrovně, byl zastřelen šéfredaktor předního ukrajinského opozičního deníku Andrej Stěnin.
Krve tedy téměř až po kotníky, ale v našich médiích po nich ani slechu ani vidu. Šlo o mlčení z jediného důvodu. Totiž toho, že se ty vraždy odehrály nikoliv v Rusku, kde by byl pochopitelně důvod vytvořit z nich světovou ságu, podobnou té s Němcovem, ale že se odehrály na Ukrajině, kde je třeba naopak zatlouct je co nejhlouběji do místní černozemi. Protože novou pomajdanovskou Ukrajinu je nutno naší veřejnosti představovat systematicky i neúnavně jako zemi demokratickou a vrcholně spravedlivou – a to za všech okolností, dokonce i takových, které na Ukrajině panují v dnešních krví napojených dnech. Dělat cokoliv jiného, třeba pod rouškou požadavku pravdivého informování občanů, by bylo ránou do zátylku našich severoatlantických snah, kterými jsme Evropské unii, branné organizaci NATO a věrnému spojenectví s USA minimálně až do konce našich životů svatě povinováni.
