Ne vrah, zavražděný je vinen

Avatar
Původní autoři

Ivo Šebestík 
14.4.2015  AltPress

Titulek tohoto článku je převzat z názvu povídky Franze Werfla, která se v originále jmenuje Nicht der Mörder, der Ermordete ist schuldig, a poměrně názorně ilustruje naše následující téma. 

 

Rusko zabírá obrovské trhy a doslova kus světa

Nejlepším spisovatelem je život sám, a to především pokud se týče neobvyklých zápletek. Za necelý měsíc si většina zemí světa bude moci (což ovšem neznamená, že bude muset) připomenout kulaté výročí ukončení druhé světové války. A to právě v době, kdy země, kterou německý nacismus poškodil fatálním způsobem, a v níž nezůstalo snad jediné rodiny, která by některého svého blízkého ve válce neztratila, je označována některými lidmi za současného světového agresora číslo jedna, hrozbu pro světový mír, a v jejímž čele dokonce stojí novodobý „Hitler“, Vladimír Putin.

Pokud odhlédneme od jedinců, kteří v některých zemích tuto propagandu usilovně šíří, a kteří pro to zřejmě mají osobní důvody (osobním důvodem může být i ztráta soudnosti), pak je třeba vzít na vědomí, že novodobé pokusy předefinovat druhou světovou válku natolik zásadním způsobem, že nad objektivní a nezávislé posouzení jejích příčin, průběhu i výsledků postaví potřebu posvěcení aktuálních potřeb důležitých světových činitelů, mají své nezaměnitelné symptomy. Neblahým výsledkem této skutečnosti, ke kterému postupně dochází (v některých kruzích) i v České republice, může být úplné převrácení výkladu historie tohoto konfliktu, pokus o odvinění německého nacismu (nebo alespoň zapomenutí na jeho důsledky), přesun odpovědnosti za neblahý vývoj ve světě z Německa, Itálie, Japonska, ale i západních mocností (Velká Británie, Francie, které byly ochotné s Hitlerem jednat a výměnou za zničení bolševismu mu vydat střední Evropu), na Sovětský svaz, respektive Rusko.

S výsledky druhé světové války nebyli a nejsou všichni „osvobození“ spokojeni 

 
Mnichovská zrada našich „spojenců“

Je velký omyl domnívat se, že výsledek druhé světové války vyhovoval a vyhovuje všem lidem a společenským kruhům nacházejícím se v prostoru osvobozeném od německého nacismu, italského fašismu a jejich satelitů. Velmi stručně řečeno, v období Mnichovské dohody 1938, existovala pro Velkou Británii a Francii možnost nasytit Hitlera na úkor části střední Evropy. Tím mělo dojít k částečné revizi Versailleské dohody a novému přerozdělení kontinentu i světa.

Jelikož se Hitler s těmito ústupky nespokojil a zahájil dobývání také západní Evropy, naděje na to, že by se hnědý nacistický mrak přesunul výhradně nad území bolševického soustátí padla a v následujícím vývoji (rychlý pád Francie, německý letecký útok na Velkou Británii) došlo k uzavření křehké a dočasné aliance mezi západními demokraciemi a Sovětským svazem. Byl to vyloženě sňatek z rozumu, spojení nepřátelských režimů a koncepcí světa, které nemohlo zůstat po válce v platnosti a němečtí generálové i Himmler počítali s tím, že v závěru války vyjednají s Američany a Brity separátní mír zakládající společný poválečný postup proti SSSR, tedy reinkarnaci projektu, který Hitler původně nehodlal respektovat.

Bolševické Rusko a jeho impérium (zatím omezené jen na Sovětský svaz) představovalo pro západní demokracie a jejich ekonomiky zásadní problém od bolševické revoluce 1917. Intervenčními silami se nepodařilo tento systém zlikvidovat. Nacismus tuto možnost nabízel, ovšem Hitler neměl dost soudnosti na to, aby se se západními mocnostmi dohodl na rozdělení světa a přijal díl, který by odpovídal konsensu. Chtěl vše a nadměrným soustem se nakonec udusil.

V průběhu války západní mocnosti, zejména Spojené státy, „investovaly“ peníze, technologie, některé suroviny a Sovětský svaz to, co měl zase on, obrovské armádní svazky a milióny vojáků všech národností tehdejšího SSSR ochotné nebo donucené umírat po tisících v bestiálních podmínkách, jaké války chystají lidem, kteří si je nepřejí, ale kteří jsou do nich vtaženi.

Sovětský svaz vstoupil do války německým napadením (plán Barbarossa) 22. června 1941, Spojenci (zejména USA a Velká Británie) otevřeli druhou frontu 6. června 1944 památným vyloděním v Normandii. Před vojáky, veliteli a generály Rudé armády stály čtyři roky nepředstavitelných útrap zvyšovaných ještě i faktory, které byly pro sovětský systém a realitu oné doby, bohužel, typické. Část obyvatelstva v západních oblastech státu vítala a podporovala německé agresory, Stalinovy čistky zničily významnou část velitelského sboru a samotní vojáci bojující za osvobození země a porážku nacismu dostávali na frontu zprávy o čistkách, které v týlu stíhaly i jejich rodiny.

To, co Churchill sliboval Britům – krev, pot a slzy – to bylo denní realitou miliónů rudoarmějců po celé čtyři roky. Bahno, špína, mráz, smrtelná zranění, chybějící léky, obvazy, ústupy, obklíčení, hlad, únava, strach, nejistota, umírání ve strašných bolestech. Všechno to, co soudného člověka vede a musí vést k zásadnímu a naprostému odmítnutí války jako prostředku legalizujícího násilí, všude tam, kde válka není jedinou a poslední možností obrany před agresorem. A tato válka byla pro národy SSSR obranou.

Bez ohledu na režim, který v Moskvě hlídal a udržoval moc, na jeho nedemokratické a autoritativní založení, na Stalinovy zločiny třicátých let, Beriju, Jagodu a další vykonavatele čistek uvnitř země, německými nacisty vnucená válka Rusko a další země impéria pozvedla vysoko nad agresora a z Velké vlastenecké války učinila, nejenom pro pamětníky, ale i pro další generace Rusů symbol úctyhodné síly a odvahy, jehož popírání, snižování, znevažování i pouhá relativizace svědčí jen o aroganci a přebujelém hlupství svých nositelů.

Západní mocnosti vedly naproti tomu válku, včetně jaderného útoku USA na Japonsko, jen něco málo přes rok. Ztráty mezi vojáky i civilisty celého Sovětského svazu včetně ztrát, ke kterým došlo během osvobozování (dobývání, chcete-li) části Evropy, se odhadují na 22 miliónů lidí. Ztráty na životech ze strany USA a Velké Británie byly řádově výrazně nižší, což je zde konstatováno jen jako prostý fakt, beze snahy jakkoliv zpochybňovat odvahu, nasazení a obětavost spojeneckých vojáků.

Zpochybnit skutečnost, že Rudá armáda představovala naprosto zásadní faktor pro porážku nacismu, je absurdní. Stejně tak je nesmyslné předpokládat, že v případě vítězství německého nacismu ve druhé světové válce by zůstala zachována svébytnost a integrita národů, které by se ocitly ve sféře jeho vlivu. A to i za předpokladu, že by se nejednalo o vítězství, ale o „mírové“ uspořádání světa na základě dohody mezi západními demokraciemi a nacistickým Německem. Vzhledem k tomu, že západní demokracie neváhaly vydat Československo Hitlerovi před válkou, neexistuje nejmenší oprávnění k domněnce, že by bránily jeho nezávislost a národní integritu v případě dohody o rozdělení světa.

Heslo doby: „objektivněji“ k nacistům, bez pardonu k rudoarmějcům

Po druhé světové válce tedy, viděno optikou USA a jejich spojenců, namísto toho, aby konečně zmizela „potíž“ z roku 1917, bolševický stát zabírající pro sebe obrovské trhy a doslova kus světa, vyloupla se tato mocnost ještě posílena ve svém světovém vlivu, a nadto mající sympatie velké části obyvatel, dokonce i západoevropských zemí. Železná opona oba světy od sebe oddělila a vzájemné konflikty odehrávající se „v zastoupení“ jiných národů tuto propast ještě prohlubovaly.

Ve střední Evropě rozšíření sovětského impéria na dlouhou dobu neutralizovalo naděje na obnovení projektu Střední Evropy pod německým hospodářským, politickým, kulturním a možná i jazykovým vlivem. Právě tato Mitteleuropa (existující v několika variantách) měla být udržována prostřednictvím hustého pletiva vztahů a vazeb privilegovaných a jednoznačně internacionálních rodin majících své základy ještě ve šlechtických, měšťanských, průmyslových, intelektuálních a kulturních kruzích. Patrně právě zde je třeba hledat vydatný živný zdroj silné protiruské fobie současnosti.

Tendence k předefinování druhé světové války a jejích důsledků se projevují mnoha způsoby, z nichž některé vyhlížejí vcelku nevinně. Zvýšený zájem historiků o období druhé světové války, spolu s otevřením archivů a objevováním nových pramenů a interpretací s sebou přináší odstranění původní poválečné démonizace Německa a nacismu (karikatury nacistických pohlavárů, němec – psáno s malým začátečním písmenem, odpor k němčině a všemu německému a jiné). Tento proces je vysvětlitelný snahou po větší objektivitě a spravedlivějším přístupu k dějinám. To nepochybně, na druhé straně jsou ale knihkupectví doslova plná pamětí maršálů a generálů Wehrmachtu včetně biografií, deníků i memoárů, válečných zločinců. Zejména němečtí generálové líčí svá tažení jako „práci“, aniž by si – až na výjimky – připouštěli, že „pracovali“ pro nejzrůdnější ideologii celosvětových dějin. Čtenáři v rámci objektivní interpretace mohou dokonce objevit i sympatické stránky osobností těchto Hitlerových strojů na masové zabíjení.

Rudá armáda osvobodila, či podle některých dobyla většinu Evropy

 Proč ne, období po skončení hrůzných nebo alespoň nepříjemných etap historie vyplňují intermezza zásadního odporu vůči všemu bývalému. Po nich většinou nastává čas ke střízlivějšímu posouzení. Pokud se ovšem opět nevloudí záludná aktuální politická objednávka, v jejímž důsledku se začnou ze skříní vytahovat kostlivci. Což je něco trochu jiného, než když začnou vypadávat sami. V důsledku politické objednávky, jíž mohou být také partikulární zájmy určitých vrstev, usilujících obnovit nebo posílit svůj vliv, případně se pouze pomstít, se prostor pro střízlivost a objektivitu opět uzavře a často se na divadle začne hrát ubohá fraška.

Naproti tomu, se stejnou důkladností a ve stejném čase vznikají monografie věnující se „nové optice“ posuzování operací Rudé armády a chování jednotlivých složek sovětského vedení a velení včetně chování „ruských“ vojáků na osvobozených či dobytých územích. Zde pojem „sovětský voják“ bývá obvykle a zcela v souladu s aktuální poptávkou nahrazován slovem „Rus“, zejména pokud se jedná o špatné chování. Odhalují se taktické a strategické chyby sovětského velení, hazard se životy vojáků, nekulturnost v jejich chování, když si tito „barbaři“ po čtyřech letech v bahně a zákopech, se smrtí ve dne v noci za zády, nedokázali v osvobozených (dobytých) městech kulturně vyspělejší Evropy jednoduše koupit vstupenku do divadla a v parádní vyžehlené uniformě, vyzvednuté z polní čistírny, se neusadili s kukátkem a pugétem růží v lóži. Místo toho se chovali – někteří, zdaleka ne všichni – jen o něco lépe, než jak by se patrně na jejich místech asi chovali ti američtí vojáci, kteří ve 21. století „dohlíželi“ na irácké válečné zajatce. A to tito „dohližitelé“ rozhodně neměli za sebou peklo cesty od Stalingradu k Berlínu.

Toto nemá být v žádném případě omluva pro pokleslé jednání některých frontových vojáků na získaných územích. Jen konstatování okolností, které není nutné opomíjet, je-li v sázce něco tak zásadního jako případné odepření úcty a vděčnosti jednoho národa za záchranu existence a životů dalších generací.

Zkreslení historie v období reálného socialismu není důvodem k novým deformacím

Interpretace druhé světové války a osvobození Československa byly v období reálného socialismu výrazně zkreslující. Role západních mocností byla snižována nebo téměř zcela opomíjena a Sovětský svaz vystupoval v pozici nezištného a naprosto spořádaného zachránce.

Byla to chyba. Nicméně současné reinterpretace jsou deformovány obdobným způsobem, jen s opačným zaměřením. Bohužel tyto reinterpretace mají tu sílu, že mohou s vaničkou vylít i dítě. Náprava deformací v posuzování historie je nutná, nebezpečná je však nová deformace, která slouží opět aktuálnímu, respektive obnovenému úsilí Spojených států o vytlačení Ruska na okraj světové arény. Rusko, i když je dnes kapitalistickou zemí tvrdého ražení, sotva v tomto ohledu následování hodnou, přesto zůstává dědicem bolševického Sovětského svazu v tom nejvíce zásadním ohledu. Zabírá příliš veliké místo ve světě, na které uplatňuje nárok. A co hůř, snaží si to místo udržet.

Válka s bolševismem trvá v podstatě od roku 1917

„Válka“ s bolševismem, která začala v říjnu (listopadu) 1917, vlastně stále trvá. Je to pořád stejný boj, jen vedený jinými prostředky v jiných souvislostech a prostorových kulisách. Také ideologie boje proti němu je jiná. Otázkou je, jak se k němu má postavit česká veřejnost? Politické špičky lavírují mezi svědomím a loajalitou. Stydí se veřejně přiznat, v jak bezmocném postavení se nacházejí a patrně i nacházet budou. Česká veřejnost problém často neřeší vůbec, neboť ji historie nezajímá, v mylném domnění, že už nemá vliv na utváření jejich životů. Lidé, kteří si uchovávají historické povědomí, se dělí na příznivce a odpůrce Ruska. Není vůbec špatné v rámci této diskuse připomenout, že mnozí z odpůrců Ruska by dnes neměli vůbec možnost zastávat jakýkoliv názor, neboť by se bez onoho sovětského „dobytí“ střední Evropy vůbec nenarodili. A pokud by se narodili, pak by možná pracovali na německých zemědělských farmách roztroušených na Ukrajině, v Bělorusku a Rusku, ovšem v postavení otroků nebo nevolníků. A to nejenom de facto, jak se to děje určitým načerno námezdně pracujícím imigrantům i dnes, ale de iure, na základě kupních smluv o „nástrojích mluvících“, jak otroky, zpravidla zajatce poražených národů, kvalifikovala antika. A „třetí říše“ se ostatně cítila být nástupkyní Říma, tak proč ne i s otrockou prací „méněcenných“ národů?

Jistěže by se tento otrocký stav netýkal všech, neboť příslušníci proněmeckých kruhů by nepochybně válku přežili a byli by integrováni mezi panskou rasu. Jen by si trochu upravili příjmení, jako tomu bylo v případě hlavního hrdiny Hrabalovy novely nazvané Obsluhoval jsem anglického krále. Ten sice nebyl bankéř ani aristokrat, mohl se však prokázat předkem podepisujícím se v souladu s německou ortografií. Ostatně dualita posuzování událostí druhé světové války se promítá i do novodobé české kinematografie. Tak ve filmu Pupendo zhotovuje český indexový sochař z doby normalizace s krajní nevolí a opovržením sochu ruského generála Rybalka, který velel části armády osvobozující Prahu. Je z té práce na ruském generálu tak zhnusen, že jej častuje nadávkami a není s to dílo z načervenalé hlíny dokončit. Naproti tomu v jiném českém filmu, oblíbeném a nepochybně velmi dobrém, Pelíšky, se nachází dnes už populární hláška o chybě soudruhů z NDR, kteří za války patrně „stříleli do vzduchu“. Rozumějme, místo aby stříleli do Rusů.

Zůstává otázkou, nakolik jsou tyto „detaily“ plodem nepromyšlenosti, pouhými úlety a ústřely lidí, kteří získali svobodu a najednou nevědí, co s ní. Těžko jim přisuzovat výraznější angažmá za „dobrou věc“. Spíše se někomu chtělo jen zařvat na plná ústa to, co se čtyřicet let nesmělo ani zašeptat. Totiž, že ti Rusáci jsou zkrátka „svoloč“. Škoda, že málokoho napadne zamést nejprve před vlastním prahem a připustit možnost, že tradiční až patologická afinita části české společnosti k velmocím, nemusí být výhradně problémem oněch mocností, ale psychologických handicapem domácí výroby, s nímž by se možná mohlo něco udělat.

Ano, Stalin neosvobozoval Evropu pro lásku k jejím obyvatelům, stejně tak, jako západní mocnosti o čtyři desetiletí později nedarovaly svobodu a demokracii týmž lidem nezištně a pro jejich krásné oči. Stalin věděl, že souboj mezi Západem a jeho impériem začne okamžitě se skončením „horké“ války a potřeboval mezi Západem a SSSR koridor zemí, které aby nestály proti němu, musely z jeho pohledu „zůstat doma“.

Rusko překáží americké koncepci světové (ne)bezpečnosti

Ostatně, předvídal správně. Po rozpadu Sovětského svazu a zatlačení Ruska ven z Evropy jeho bývalé satelity nezůstaly neutrální. Nedostaly a v některých případech ani nechtěly dostat možnost vytvářet mírové vztahy se všemi zeměmi planety. Staly se součástí uskupení, které má své zájmy, tedy své přátele a nepřátele. Přijaly jeho přátele a nepřátele za svou mezinárodně politickou orientaci. Tudíž, bez ohledu na přirozenou vděčnost, kterou by měly cítit vůči SSSR za osvobození od hrozícího zničení nacisty, se dnes mají tvářit, jako by se nic nestalo. A být aktuálně protiruští. Neboť Rusko překáží americké koncepci světové (ne)bezpečnosti.

Jak prosté a jak nečestně realistické. Nicméně objektivita lidského soudu spočívá ve schopnosti a ochotě vidět, proč, kvůli čemu a v čí prospěch se věci dějí. Jen tento postoj má smysl, vše ostatní je nakonec hloupost nebo pragmatická hanebnost.

Vcelku jsme tedy asi nepostoupili kulturně příliš vysoko, jen jsme se v horizontálním směru posunuli kousek jinam, než kde jsme byli. Paradoxně jsme v podstatě stále tam, kde jsme byli, alespoň z hlediska morálních přístupů. Tomu se ale určitě neříká pokrok. Pokud se rusofobům toužícím pomstít se za dočasnou ztrátu „jejich“ prostoru a výhod podaří přesvědčit českou veřejnost, aby ignorovala památku sto padesáti tisíc mrtvých rudoarmějců a přisoudila veškeré zásluhy za osvobození Spojeným státům a jejich spojencům, pak to bude skutečně velká hanba a bezpříkladná nevděčnost ze strany národa, který měl být nacisty vymazán z mapy. Bývám asi zřídkakdy optimistou, ale v tomto případě tak nějak věřím, že tak hluboko přece jenom nesestoupíme.