Nicméně si myslím…

Avatar
Původní autoři

Marek Řezanka
8.4.2015  Literární noviny

Oslavy 70. výročí konce druhé světové války nás nemají zajímat. Respektive, není prý žádoucí, abychom si v Rusku připomněli, jak moc tato země (potažmo celý Sovětský svaz) za války krvácela – i že právě na jejím území byly svedeny klíčové bitvy, od nichž se potom porážka hitlerovského Německa odvíjela. Kromě padlých vojáků je třeba si připomínat nesčetné civilní oběti a statečnost civilistů, například v bitvách u Stalingradu (dnes Volgogradu) či před Moskvou.

Co se (ne)slaví…

Je pro mě naprosto nepochopitelné, že se představitelé Francie, Británie či Německa (Že by zde hrál roli „monitoring“ mobilního telefonu A. Merkelové?) nebo Itálie oslav nezúčastní. Je to vizitka těchto zemí. Smutná vizitka. „Dnes není doba normálních vztahů s Ruskem,“ vzkázala nám mluvčí amerického ministerstva zahraničí Marie Harfová. Již ovšem zapomněla dodat, kdo má na „nenormálních“ vztazích s touto zemí zájem. Nejsou snad oslavy konce ničivé tragické světové války vhodnou příležitostí k jednání?

To bychom ovšem nesměli podporovat lidi, jakými je například Dmytro Jaroš, předseda Pravého sektoru. Ten byl jmenován poradcem náčelníka generálního štábu ukrajinské armády Viktora Muženka. „Dmytro Jaroš zdůraznil, že jednota byla klíčovým předpokladem pro další úspěšný boj a prokázal připravenost navázat spolupráci a integraci dobrovolnických praporů do ukrajinských ozbrojených sil. Pravý sektor je připraven být podřízen vojenským lídrům v otázkách týkajících se obrany státu proti vnějšímu nepříteli,oznámilo ministerstvo. V letech 1989 až 1991 sloužil Jaroš v sovětské armádě a v červnu 1994 vstoupil do radikálně orientovaného hnutí Trojzubec Stepana Bandery pojmenovaném po šéfovi ukrajinských nacionalistických oddílů v dobách druhé světové války. Nikdo nějak neřeší, proti komu že to chce Jaroš bojovat a jak se toto jeho odhodlání snoubí s minskými dohodami. Ale co – vždyť pak prohlásíme, že zločinné Rusko žádné dohody nedodrželo – a musí být napadnuto.

Je nějak příznačné, že není „doba boje proti fašismu“, že je „doba tolerování Pravého sektoru“ (Kolikrát nám jen bylo zdůrazňováno, že fašismus je na Ukrajině marginální?) a „doba výhrad k protinacistickým rezolucím“. Člověka by snad ani nepřekvapilo, kdybychom si ráno přečetli, že Sovětský svaz bohužel přispěl k porážce našeho „věrného přítele Hitlera“. A že jen kvůli této politováníhodné dějinné události nastalo v minulých desetiletích temno.
Na jednu stranu jsme citliví na zpochybňování holokaustu, na stranu druhou však vesele zpochybňujeme roli těch, kteří výrazně uspíšili jeho konec. Prý nebudeme oslavovat armádu, „která vraždí na Ukrajině“. Ptáme se vůbec, kdo že to na Ukrajině s kým a proti komu bojuje – a co že brání uzavření míru?

Nicméně si myslím…

Náš mainstream se podobnými otázkami nevzrušuje. Žije nyní útoky na našeho prezidenta, že je „buran“, „sprosťák“, „neřízená střela“, atp. A to jenom proto, že si nenechal „poradit“ americkým velvyslancem. „Poradit“ je poněkud eufemistické zhodnocení reality. Nenechal si holt rozmluvit svůj úmysl oslav se účastnit. Jaký to skandál…

„Rozumím tomu, že chce (Zeman) vzdát hold obětem druhé světové války. Nicméně si myslím, že by bylo nešťastné (původně zaznělo slůvko: prekérní), kdyby se prezident Zeman zřejmě jako jediná hlava státu z EU zúčastnil vojenské přehlídky v době, kdy ruská vojska v rozporu s mezinárodním právem destabilizují sousední zemi,” upozornil velvyslanec Schapiro.

Zcela pominul, že z EU by měli být přítomni i představitelé Slovenska, Kypru a Řecka a mimo EU Norska, Islandu, Makedonie, Černé Hory a Srbska. Typickou ukázkou zkratky a demagogie je tvrzení, že na oslavách bude pouze Putin s „krvavým Kimem“. Mělo by se sejít až 28 hlav, mimo jiné i dvou nejlidnatějších zemí světa, Indie a Číny. Čína se navíc stala jako hybridní státní kapitalistická země světovou ekonomikou číslo jedna. Zato lesk kdysi koloniálních evropských mocností je dávno ten tam. Zbývají pouze důsledky procesu kolonizace, na něž spolu s následky žhavých konfliktů studené války neustále narážíme.
Považuji za zcela nepřípustné, aby cizí velvyslanec naznačoval prezidentovi, co je či není prekérní. Naše mainstreamová média se mohou přetrhnout, aby zdůraznila, jak byla prezidentova reakce nepřiměřená – a jak proti tomu je americký velvyslanec galantní a nad věcí, když Zemanovi nabízí „otevřené dveře“. Spekulují, že je Zeman mstivý a nevychovaný. Ale vůbec se nevěnují okolnosti, že Schapiro komentoval věci, jež mu ke komentování nepřísluší.
Média si všímají Schapirovovy „kultivovanosti“. Urazit či dokonce vyhrožovat jde ovšem pochopitelně i „v rukavičkách“.

Nemůže snad být kultivovanější výhružka, než kterou adresoval Puzův don Corleone jednomu majiteli domu: „Žádám vás přece jenom o laskavost, o nic víc! Člověk nikdy neví, kdy může potřebovat přítele, nemám pravdu? Prokažte mi tuhle službu, ano? Nezapomenu vám to. Zeptejte se na mě svých přátel tady ve čtvrti, potvrdí vám, že jsem člověk, který umí být vděčný.“

Profesionální diplomacie

Miloš Zeman toliko shrnul podstatu problému, když prohlásil: „Nedovedu si představit, že by český velvyslanec ve Washingtonu radil americkému prezidentovi, kam má cestovat. A nenechám si mluvit do plánů svých zahraničních cest žádným velvyslancem.” Dodal bych, že si nedovedu představit, že by cizí velvyslanec označil zahraniční cestu nějaké hlavy státu za prekérní. Pokud nechtěl Zemana od cesty odradit, proč volil tato slova? A pokud ho odradit chtěl, potom jde o nepřijatelný zásah do suverénního rozhodnutí představitele suverénní země. V takovém případě by ale prezident republiky i předseda vlády měly být zajedno. Bohužel však premiér České republiky odsoudil chování hlavy státu, a nikoli chování amerického velvyslance. Dává tím veřejnosti určitý vzkaz. Vzkaz, že považuje za zcela přirozené, že američtí velvyslanci nechávají českým prezidentům na ambasádě dveře otevřené – aby se tito prezidenti mohli poradit, kam (ne)jet. Bohuslav Sobotka tak mimo jiné souhlasí s tvrzením, že na oslavách konce druhé světové války budou pouze „váleční zločinci, Putin a Kim“, což odporuje faktům. Souhlasí s postupem, kdy velvyslanec označí jednání suverénního politika (navíc zvoleného v přímé prezidentské volbě) suverénní země za „prekérní“. Aspoň, že si před tím sundal svůj texaský klobouk.

„Já bych přirozeně uvítal, kdyby přístup pana prezidenta obecně k zahraniční politice a k diplomacii byl o něco více profesionální. Domnívám se, že reakce prezidenta Zemana nebyla adekvátní vzhledem k tomu, jak se vyjádřil americký velvyslanec,“ vyjádřil se Bohuslav Sobotka. Premiér peskuje prezidenta jako malého kluka. Bylo by zajímavé zjistit, jak si Sobotka představuje „profesionální přístup k zahraniční politice“. „Profesionálním“ má na mysli patrně „zcela nekritický“ a „podřízený“. A za adekvátní reakci pak nejspíš považuje zrušení plánované cesty.

Stačí si přečíst The Wall Street Journal, který ve shodě s oficiálně šířeným klišé píše, že proruský prezident České republiky bude pravděpodobně jedinou západní hlavou státu, která bude na květnové přehlídce v Moskvě stát po boku ruského prezidenta Vladimira Putina a severokorejského vůdce Kim Čong-una. Stále tatáž písnička, která se dokola opakuje, a to z různých amplionů.
„Profesionalitu našich nestranných médií“ podtrhuje výrok V. Moravce na Twitteru: „…Podle reakcí USA a Ruské federace začíná prezident Zeman dosahovat důležitosti zbraní hromadného ničení.“

Ti, kdo to s námi myslí dobře…

Je s podivem (nebo snad ani není?), že se mainstreamová média nevěnovala roli pana velvyslance na stranických sjezdech ČSSD a ANO.
Naše pozornost má být upřena jinam. Vybrali jsme si viníka, který se má dočkat pouze našeho pohrdání.

„Pokud jde o iniciátora, tak se mi zdá, že jak pan Schapiro, tak Wall Street Journal, který o tom také napsal, se až příliš spoléhají na své rádce českého původu, kteří jim vyprávějí o tom, jak je Miloš Zeman neoblíbený, jaký je rusofil a jak je nenávistně naladěn vůči Americe, což ale není pravda. Řekl bych, že ten krok stranou jako první udělal pan velvyslanec, který si spletl funkci velvyslance s protektorem nebo jakýmsi dozorcem nad českou zahraniční politikou. Zřejmě vztahy – to nejsou vztahy mezi Českou republikou a Spojenými státy – mezi panem velvyslancem, jenž organizuje večírky pro lidi, kteří potom agresivně kritizují prezidenta Zemana, a hlavou našeho státu, jsou v podstatě neudržitelné,“ vyjádřil se pro Parlamentní listy politolog Zdeněk Zbořil.

Zatímco budeme vytahovat nové rudé karty a plivat na Zemana, možná bychom se aspoň na chvíli mohli zamyslit nad tím, co vlastně předcházelo anexi Krymu a co se děje na Ukrajině dnes. Slýcháme, že Rusko obsadilo Gruzii, pak Krym, teď chce ukořistit Ukrajinu, pak Pobaltí a Polsko a kdo ví, kde jeho „dobyvačná politika“ skončí. Gruzie ovšem anektovaná není, Ukrajinu nikdo neobsazuje – a o událostech, které předcházely anexi Krymu se nemluví. O krvavém průběhu Majdanu. O puči, nevolené vládě, s níž se „povstalci“ nesmířili. Pokud kozáci na východní Ukrajině odmítnou složit zbraně a připojit se k jednotkám samozvané Luhanské lidové republiky, bude za to jistě moct Rusko – a půjde pouze o další důkaz, že „Rusové porušují příměří“.

Ve šlépějích Marca Porcia?

Jako nad prkotinou mávneme rukou nad americkou invazí v Iráku, nad bombardováním Libye, nad zprávami, že v důsledku těchto „dobrodružství“ zahynuly 1-2 miliony lidí za pouhých deset let. Nezajímá nás, co vše se odehrávalo na africkém kontinentu a jak se tyto události promítají do dnešních dnů (Viz). Upíráme své zraky na jediného nepřítele – na Rusko.
Kdysi jistý Marcus Porcius Cato začínal téměř každý svůj projev větou: „Ostatně myslím, že Kartágo musí být zničeno.“ Varujme se v současnosti podobných vět. Tím, koho bychom zaručeně zničili, bychom byli pouze my sami.

AddThis Social Bookmark Button