Otazníky Asijské banky pro investice do infrastruktury

Avatar
Původní autoři

Martin Kunštek
8. 4. 2015
Čína iniciovala vznik nové mezinárodní rozvojové bankovní instituce. Přístup do Asijské banky pro investice do infrastruktury otevřela i neasijským zemím. Do jednání o vzniku banky, která je někdy označována jako protiváha Světové banky, se na „na poslední chvíli“ zapojily i některé západní státy jako Velká Británie, Francie, Německo, Itálie, Lucembursko či  Švýcarsko a Rakousko. Česká republika mezi nimi není. Stejně jako USA.


Postoj Spojených států je do jisté míry pochopitelný. USA nemají zájem na vzniku instituce, která by „konkurovala“ Světové bance, v níž mají USA největší zakladatelský podíl a největší balík hlasovacích práv. Přesto lze přístup Bílého domu označit za hloupý. Logika fungování mezinárodní politiky velí, že když nejsem schopen něčemu zabránit, aby to vzniklo, je lepší být toho součástí. Ono lidovecké „musíme být při tom“. Moci „do toho kecat“. Účastnit se spolurozhodování. Vidět do karet.

Postoj Česka, které se rovněž neúčastní založení, je pak nejen hloupý, ale i nepochopitelný. Vysvětlit jej lze pouze dvěma způsoby:

Buď v naší vládě na rozhodujících místech (předseda vlády, ministři průmyslu a obchodu, financí a zahraničí) sedí naprostí idioti, kteří pokud by chtěli udělat něco užitečného pro Českou republiku, měli by neprodleně podat demisi, nebo nejsme plnohodnotným státním útvarem schopným vést samostatnou zahraniční a ekonomickou politiku, ale zvláštním hybridem – politickou kolonií USA a EU zároveň. Kolonií se totiž členství v mezinárodních organizacích netýká. Jsou zastupovány „metropolí“. Čti: rozhoduje za ně kolonizátor.

V tuto chvíli nelze udělat kvalifikovanou analýzu budoucího fungování zakládané Asijské rozvojové banky. A tím méně ekonomické dopady jejího budoucího fungování. K provedení aspoň trochu seriozního posouzení tohoto fenoménu bude nutné znát plný text zakládací smlouvy. A pak interní dokumenty, jimž se banka bude při svém fungování řídit. Úmluvu si časem budeme moci přečíst ze sbírky mezinárodních smluv třeba Rakouska. K interním dokumentům se jako nečlenský stát nedostaneme ani náhodou.

K důležitým faktům, které by mohly napovědět, jak by asi banka v budoucnu mohla fungovat, budou patřit velikosti podílů členských států na kapitálu banky. Respektive jejich limity a způsob jak tyto limity budou stanovovány. Ochotou k počátečnímu vkladu členského státu? Nebo ve vztahu k počtu obyvatel. Či k výši HDP v absolutním jüanovém vyjádření nebo per capita?

Zásadní otázkou samozřejmě bude způsob rozhodování orgánů banky. Zdali rozhodovací („hlasovací“) práva budou úměrná velikosti členského podílu na kapitálu nebo i jiným kritériím. Např. zda bude někdo mít výslovné právo veta, nebo jak bude konstruována kvalifikovaná většina nutná k přijetí určitého rozhodnutí.

Lze předpokládat, že část těchto mechanismů bude popsána v zakládající úmluvě. Nikoli nepodstatné procedury však budou stejně jako v případě Světové banky a Mezinárodního měnového fondu obsaženy až v interních dokumentech, které budou schvalovat řídící orgány instituce. A naši zástupci u toho nebudou.

Nemá cenu si nalhávat, že nejde o politický projekt. Rozvojová banka představuje jednu z nejvyšších forem hospodářské politiky v mezinárodní oblasti. Na její půdě se bude rozhodovat o obrovských infrastrukturních projektech. O tom, které budou financovány. A hlavně za jakých podmínek. Tyto podmínky obvykle bývají minimálně trojího druhu.

– Formálně bankovní – jako jsou úrok, délka splácení, jištění půjček a podobně.
– Politicko hospodářské – jako kdo a za jakých podmínek se bude moci účastnit na realizaci projektů financovaných bankou.

– A na výsost politické – jako co bude muset příjemce splnit, nebo co nebude smět dělat, aby financování mohl obdržet.

Západní média si doposud všímala především třetího aspektu. Z tohoto pohledu se projekt může jevit jako „konkurence“ Světové banky. Politické podmínky diktované Skupinou světové banky od počátku 90. let 20. století příjemcům pomoci se řídí zásadami tzv. Washingtonského konsenzu. Tedy závazek příjemce provádět ve svém hospodářském a právním systému politiky:

– privatizace nejen podniků, ale i veřejných služeb,
– deregulace vybraných oblastí práva, které nadnárodním korporacím „zavazí“ v dosahovaní maximálního zisku (čti exploataci zdrojů dané země)
– liberalizace zahraničního obchodu (čti vzdání se práva státu usměrňovat přeshraniční obchodní aktivity s ohledem na zájem domácích podniků).

„Výsostnou politiku“ může rozvojová banka dělat samozřejmě i jiným způsobem. Jako potenciální příklady lze uvést investice do oblastí surovinového průmyslu. Např. financování velkých investic do těžby nerostného bohatství, jejich zpracování nebo přepravních kapacit může mít různé – méně ideologické ale neméně politické podmínky. Typu jaké firmy budou moci těžit. A kam se bude dodávat. Nemusí přitom jít o „přímus“ ve formě napřed do Číny a pak jinam. Může jít o jemnější formou dlouhodobých smluv garantujících čínským firmám dodávky potřebných surovin nebo produktů. Jde o jinou metodou k dosažení jednoho z cílů, jichž se USA snaží docílit akcemi jako:

– válka např. v Afghánistánu či Iráku
– barevnými revolucemi Gruzii či na Ukrajině.

Osobně bych si troufl i bez předchozího přečtení dokumentů nové banky odhadnout, že mezi podmínkami pomoci jistě bude figurovat závazek příjemce neuzavírat svůj trh před zbožím z členských států – zakladatelů banky. Pro Čínu a její hospodářství totiž stále ještě export představuje zásadní složku fungování národního hospodářství. A naopak zamezení přístupu zboží z Číny na trhy dalších zemí představuje pro čínskou ekonomiku stále ještě kritickou hrozbu.

Tento aspekt počítám mezi zásadní při rozhodnutí zemí jako Německo, Velká Británie, a Francie při rozhodnutí připojit se k projektu. Tedy svézt se na něm. I proti vůli USA.

Nezajímavé pro Němce ani Švýcary samozřejmě nejsou asi možnosti ovlivňovat podmínky projektů v takové oblasti, jako kdo se bude moci podílet na stavbě. Tyto podmínky nemusí mít vždy jen vulgární podobu typu „pouze pro firmy“ z členských států. Zvláště proto, že u řady firem je dnes obtížené určit, odkud vlastně jsou a komu patří. Jak to posuzovat – podle sídla ústředí? Nebo podle toho kde vyrábí či odkud má většinu produkce? A kde je ta hranice? Či podle dominantního vlastníka? Toho u firem, jejichž akcie jsou kótované na několika burzách současně, je prakticky nemožné. Zvlášť když v nich nemalé podíly drží investiční fondy s různými majiteli a podílníky z různých zemí.

Kvalifikační podmínky lze samozřejmě nastavovat mnohem rafinovaněji. Například formou různých standardů výroby a jakosti (u nás známe např. ISO). I možností spolurozhodovat o těchto „jemných podmínkách“ samozřejmě třeba němečtí zástupci v bance budou umět docílit toho, že část dodávek bude u části projektu dělat např. Siemens nebo Thyssen.

Ačkoliv doposud neznáme přesné znění úmluvy, která upraví fungování nové banky, natož její budoucí vnitřní předpisy. A ačkoliv si nemá cenu dělat iluze o tom, že by ČR mohla za svůj vklad zásadně ovlivnit politiku banky – domnívám se, že naše neúčast je velkou chybou. I „drobky“, které by mohly z účasti na rozhodování spadnout k českým firmám, by totiž při čínských rozměrech ekonomiky a projektů v dalších zemích pro zbytky našeho průmyslu mohly představovat „pořádná sousta“.