Proč tradiční demokratická levice boduje méně, než by mohla?

Avatar
Původní autoři

Ivo Šebestík
10. 4. 2015   Altpress
Levice postrádá skutečně levicově přemýšlející osobnosti
Naprostá většina obyvatel dokonce i prosperujících zemí v Evropě není bohatá. Alespoň ne ve smyslu stabilního zabezpečení sebe sama a svých nejbližších. K náhlému pozbytí jistot a pocitu bezpečí stačí u většiny Evropanů (a jinde na světě je to obdobné) série dvou tří neblahých okolností, jaké se obvykle rychle přidruží ke ztrátě pravidelného příjmu.Je proto pozoruhodné, že tato většina obyvatelstva nepředstavuje pro tradiční demokratické levicové strany sociálně demokratického typu stoprocentně zaručený a na výsost stabilní elektorát. Někde je patrně něco špatně.

 Přesněji řečeno onen problém tkví z velké části ve vztahu demokratické levicové strany k ekonomickému systému, který dominuje na této planetě. Aby levicová strana mohla zůstat součástí „řádného“ politického prostředí, musí respektovat status quo, který je výsledkem složitě utvářených mocenských vztahů, vazeb a zájmů, které nestrpí žádné narušení a každý pokus o „úpravu“ poměrů tvrdě trestají. Nejprve legálně, pouhou exkomunikací z rámce „demokratických politických sil“. Pokud by to nepomohlo a neloajální politická strana by získala v určité zemi moc, byl by nad dotyčným státem v úplném slova smyslu vyhlášen interdikt.

Levice kontra stávající status quo

Základní parametry levicové politiky, pokud by tato měla být skutečně uplatněna, jsou nepochybně v přímém rozporu s převládajícím ekonomickým systémem, jehož základem je tvrdý vyřazovací boj každého s každým. Levicové politické strany, pokud si přejí zůstat v nejvyšší soutěži, odehrávají své zápasy na poměrně úzkém kluzišti obehnaném pevnými mantinely. Proto své programy, nabízené občanům před volbami, nemohou splnit v úplnosti a často je nemohou splnit vůbec. Nikdo jim nedovolí kluziště rozšířit, neboť jeho rozměry jsou jednou (a snad ne i provždy) dány.

Pokud představitelé levicových stran využijí obvyklé sebediskvalifikace pravicových stran u moci a jejich představitelé sestaví vládní kabinet, většina voličů si úzké a velice hladké kluziště levicových politiků vysvětlí jako neochotu a neschopnost plnit předvolební sliby a nějakou dobu si toto poznání podrží v paměti. Do doby, než si opět zvolí pravici nebo (u relativně stále ještě mladých demokracií) zástupce byznysu, průmyslu či bank, kteří se tentokrát přímo a transparentně, prostřednictvím speciálně k tomu účelu založené politické strany nebo hnutí, infiltrují do politiky, aby si usnadnili přístup ke státnímu rozpočtu a nemuseli se trápit obvyklou manipulací s politiky tradičních stran.

Nezbytnost zachovat respekt a naprostou loajalitu k ekonomickému systému, který vystupuje a je veřejně představován jako věčný a nezaměnitelný, tvoří jednu část problému demokratické levice. Tou druhou je skutečnost, že systém prosákl nejenom do oné „loajality“, ale vnikl do krve i samotným vrcholovým představitelům těchto levicových stran. V zásadě se od svých kolegů z pravého křídla politického centra příliš neliší, pokud se liší vůbec. Stejná rétorika, stejná gesta, podobný slovník, obdobné zvyky, téměř totožný žebříček hodnot a životní styl.

Pokud v devatenáctém století byl levicový politik od svého kolegy zprava rozeznatelný na první pohled (žil a myslel alespoň trochu jako jeho voliči), pak se toto identifikační hledisko v moderních časech zcela zhroutilo. Není to samozřejmě pouze vina politických vrstev, ale zhroucení individuálních znaků tak nějak postihuje celou společnost. Čím více svobody a možností k individuálnímu utváření osobnosti, tím silnější je patrně tendence k uniformitě.

Zatímco důkladné a zásadní řešení prvního problému je pro demokratické levicové strany úkolem výrazně převyšujícím jejich síly, alespoň s druhou záležitostí by mohly uspět. Potřebují pouze doplnit řady vrcholných levicových politiků alespoň několika levicově smýšlejícími lidmi.