Seznam lidí k zabití. Analytik sepsal děsivé informace z Ukrajiny a přidal tvrdé varování

Tomáš Haas

22. 4. 2015 Parlamentní Listy
 

Politický analytik Tomáš Haas, který dlouhodobě vyjadřuje své znepokojení nad politickou situací na Ukrajině, předkládá českému čtenáři některé souvislosti týkající se záhadných úmrtí tamních veřejných funkcionářů z doby vlády svrženého prezidenta Viktora Janukovyče. Uvádí například, že v okruhu ukrajinských radikálních nacionalistů se hovoří o vytvoření seznamu lidí, kteří by měli být terčem příštích útoků. Haas je někdejším poradcem Václava Klause či Mirka Topolánka a někdejší člen ODS. Po roce 1968 žil v Kanadě a USA.
Během posledních několika měsíců vypukla na Ukrajině epidemie násilí, vražd a údajných sebevražd. Oběti jsou většinou lidé nějak spjatí s minulým režimem.

Seznam je dlouhý a byl by ještě delší, pokud bychom počítali případy, které si “nezasloužily” první stránku a velké titulky.

29. ledna byl nalezen oběšený bývalý předseda charkovské regionální vlády Alexej Kolesnik.

24. února zemřel bývalý poslanec Strany regionů Stanislav Melnik na následky střelné rány. Policie jeho smrt označila za sebevraždu.

25. února, několik hodin předtím, než měl začít soud, před kterým měl stát jako obviněný, byl starosta Melitopolu Sergej Valter nalezen oběšený.

26. února, jen den poté, byl nalezen mrtev ve své garáži zástupce náčelníka policie Alexandr Bordyuga, který měl údajně být právním zástupcem starosty Valtera.

26. února byl bývalý poslanec a ex-předseda Záporožské regionální administrativy nalezen mrtvý se střelnou ránou v krku. Smrt se vyšetřuje jako sebevražda.

28. února byl bývalý prominentní člen Strany regionů a spolupracovník prezidenta Janukovyče Michail Čečetov nalezen pod oknem svého bytu v 17. poschodí budovy v Kyjevě, smrt je považována za sebevraždu.

14. března dvaatřicetiletý prokurátor Sergej Melničuk vypadl z okna bytu v devátém patře budovy v Oděse.

A poslední dvě vraždy následovaly den po sobě.

Oleg Kalašnikov, bývalý místopředseda Nejvyšší rady (parlamentu) Ukrajiny zastřelen dosud neznámým pachatelem 15. dubna před dveřmi svého bytu a Oles Buzina, novinář a spisovatel, zastřelen před svým domem 16. dubna. K oběma vraždám se hlásí tatáž skupina “vlastenců”.

V Kyjevě napsal prorežimní politický analytik Volodymyr Fesenko, že fakt, že se tyto vraždy staly téměř současně s televizním přenosem Putinovy televizní besedy s občany, “budí velké podezření”.

“Vypadá to, jako by přímo do jeho rukou byl doručen důkaz o politickém teroru na Ukrajině. Toto jsou ritualistické oběti ruské propagandy, ačkoliv samy nehrály žádnou seriózní roli v opozičním hnutí,” řekl pro Reuters.

Tajemník Parlamentního výboru pro legislativní podporu vymáhání práva, člen kolegia Ministerstva vnitra Ukrajiny, poslanec Anton Gerašenko, v televizním vystoupení na “TV channel 112” řekl, že nemůže vyloučit, že vraždy byly dílem ruských speciálních jednotek a varoval, že oponenti kyjevské “prozápadní” vlády” by se mohli stát oběťmi ruských zpravodajských služeb.

Prezident Porošenko šel ještě dál, jak oznamuje Reuters. Nic nenaznačuje, přímo říká, že vraždy Buziny a Kalašnikova jsou “účelovým aktem, jehož cílem je dostat Ukrajinu do rukou našich nepřátel”.

“Má to destabilizovat vnitřní politickou situaci na Ukrajině a diskreditovat politickou volbu ukrajinského lidu.”

Zní to téměř jako pokus o špatný žert – dvě vraždy osob, které, jak režim tvrdí “samy nehrály žádnou seriózní roli v opozičním hnutí”, mají destabilizovat politickou situaci v zemi, kde zuří občanská válka, a to nejen ta vojenská, ale i politická, kde prezident bojuje s jedním oligarchou se soukromou armádou, zatímco premiér, kterému hrozí odvolání, bojuje s prezidentem, v zemi, kde si není jist životem ani voják, ani civilista a ani policista.

Dvě vraždy mají diskreditovat politickou moc, která vznikla pučem proti řádně zvolené vládě, která se odvolává na volby, v nichž nevolily miliony občanů, které bombardování touto vládou a “dobrovolnickými prapory” extrémních a neonacistických politických stran a oligarchů vyhnalo z jejich domovů, nebo nevolili proto, že se již necítí být občany státu, který se k nim tak krutě zachoval.

Mají destabilizovat zemi, která dovoluje politickým stranám a soukromníkům vytváření soukromých armád, nad kterými nemá kontrolu, kterých se vláda bojí, ale bez kterých se nemůže obejít. A tak vzniká unikát – ozbrojené síly složené z armády a z “dobrovolnických jednotek”, které jsou pod velením svých dobrovolnických velitelů s velením armády a Generálním štábem spojeny osobou svého velitele, “vůdce” neonacistické strany stíhaného Interpolem, který byl pro tento účel jmenován “poradcem” a “koordinátorem”.

Mají diskreditovat politickou moc, která je v rukou oligarchů, stejně jako ta svržená vláda, u níž vliv oligarchů byl příčinou jejího pádu. Jen ti oligarchové dnes mají své armády, obsazují vládní budovy a uzavírají “mírové smlouvy ” s prezidentem – a všichni se bojí jeden druhého.

Mají diskreditovat politickou moc, která se nemůže spolehnout na vlastní armádu, jejíž velení oznamuje, že cíle již čtvrté mobilizace během jednoho roku byly splněny jen zčásti a její mobilizační komisaři hlásí, že v některých oblastech nenalezli téměř žádné brance – buď odešli za prací do ciziny nebo bojují v občanské válce nebo se před odvody do války, se kterou nechtějí mít nic společného, schovávají v lesích. A ti odvedení? Podle prohlášení představitelů armády je u některých jednotek až 20 procent vojáků, kteří se odmítají účastnit bojových akcí. Káznice jsou plné a armáda zřizuje trestné roty pro “refuzniky”, jak je zástupce armády v televizi pojmenoval.

Ukrajinští neonacisté na sociálních sítích aktivně diskutují o výběru příštích obětí, hovoří o vytvoření “hit seznamu” nežádoucích a nazývají to “sociálním experimentem”.

Tuto myšlenku předal svým následovníkům instruktor praporu “Donbas” a svými extrémními nacionalistickými názory v Kyjevě známý bloger Dmitrij Rezničenko na své stránce na Facebooku.

Rezničenko navrhuje vytvořit “seznam ukrajinských snů”. Určen by měl být, podle “dobrovolnického bojovníka” lidem, kteří “popravili Kalašnikova a Buzinu”. Rezničenko říká, že si je jist, že ti, kdo zabili Buzinu a Kalašnikova, sledují reakce veřejnosti na jejich akce.

Návštěvníci Rezničenkovy stránky aktivně diskutují o návrhu a mnozí jmenují své “kandidáty”. Většinou jde o osoby spojené s bývalou vládou, ale pozornosti neunikl ani současný starosta Charkova Gennadij Kernes a na vrcholu seznamu se udržuje i několik oligarchů.

“Předvídáme zde budoucnost a tvoříme sociální experiment,” napsal jednomu z uživatelů Rezničenko. Sám zvolil první tři “kandidáty”: Medvedčuka a Efremova a Elenu Bondarenkovou, poslankyni známou ve světě i proto, že ji předseda parlamentu a bývalý “dočasný prezident” Ukrajiny Alexandr Turčinov vykázal od řečnického pultu, když hovořila kriticky o občanské válce. Řekla, že režim, který posílá svou armádu, aby bombardovala města a pokojné civilisty, je zločinný.”

Elena Bondarenková napsala otevřený dopis západním státníkům, ve kterém popisuje stav práva a svobod na Ukrajině. Mohla ten dopis stejně tak vhodit do Dněpru – západní státníci nepovažovali za vhodné se vměšovat do vnitřních záležitostí Ukrajiny. Žádný z nich na dopis nereagoval. Na Ukrajině jsou pro Západ garanty svobod a demokracie neonacistické

“dobrovolnické” brigády jako “Donbas”, “Azov”, a dokonce i Ajdar, který válčí nejen s rebely v Donbasu, ale válčil i s ukrajinskou armádou.

Ministr vnitra Arsen Avakov o ní řekl: “Když Elena Bondarenková vystoupí na parlamentní řečnickou tribunu, chce se mi sáhnout po revolveru.” Zarážející je, že něco takového řekl člověk, který má nést odpovědnost za obranu práv a bezpečnost ukrajinských občanů. A bez povšimnutí prošlo, že použil téměř doslova stejný obrat, jako ten přisuzovaný Hermanu Göringovi, někdy Josephu Goebbelsovi. Tentokrát asi žádné spory o autorství nebudou.

Ale zpět k autorovi seznamu příštích cílů hněvu “vlastenců”.

Již předtím Rezničenko na své stránce na Facebooku psal o tom, kdo zabil Olesu Buzinu. Podle něj mohli slavného spisovatele zabít “vlastenci”.

“Ukrajinci, kteří tvrdohlavě věří, že ty, kdo nenávidí vlast, mohli zabít vlastenci, protože jim to diktovalo jejich srdce, jsou podobni Moskalům, kteří nepřipustí, že by na Majdan lidé přišli, protože je tam hnalo jejich svědomí, a nebojovali tam za peníze,” tvrdí instruktor praporu Donbas.

Stojí za povšimnutí, že za Janukovyčovy vlády byl Rezničenko stíhán za útok na novináře nožem, ale dostal podmíněný trest, protože “spolupracoval s vyšetřovateli a litoval svého skutku”.

Nemalý podíl viny na tom, že svoboda a demokracie na Ukrajině jsou už jen prázdné pojmy, že tato slova ztratila obsah a význam, že už neexistuje ani respekt k lidskému životu, který ztrácí cenu, mají ukrajinská média.

Útoky na Buzinu vedli ukrajinští novináři, a ti jsou také odpovědni za jeho vraždu, řekl šéf mediálního holdingu, který vydává noviny “Vesti”, Igor Guzhva. “Vlna hysterie a nenávisti k Buzinovi – to je fakt. Bohužel, v čele této vlny byla takzvaná mediální komunita. Totéž platí pro pronásledování novin “Vesti”. Novináři byli původci, dávali podněty a udání radikálním organizacím a bezpečnostním orgánům a žádali, “aby s námi něco udělali, s námi, s Buzinou atd. Proto je úloha tzv. “mediální komunity” zvlášť negativní. Nemusím mít rád některé ukrajinské novináře, ale nikdy bych nevolal: “Pojďme podat obžalobu na noviny/televizní kanál, kde píší nebo říkají něco, co se mi nelíbí. Nikdy mě ani nenapadlo, že že bych něco takového mohl udělat. Ale co se týká Olesy, něco takového bylo na denním pořádku. Jednou verzí jeho vraždy je to, že zaplatil za své občanské postoje, své názory, které veřejně vyhlašoval a obhajoval. Pokud je to pravda, pak ti, kteří celý poslední rok pořádali hon na Olesu, jsou spoluviníky tohoto zločinu,” řekl Gužva ve vysílacím kanálu UBR.

Náčelník ukrajinské Státní bezpečnosti (SBU) Valentyn Nalyvajčenko prohlašuje, že SBU se bude po své reformě opírat o zkušenosti a tradice bezpečnostní služby ukrajinských nacionalistů Stepana Bandery.

Ukrajina již postrádá základní atributy státu. Nemá pevné hranice, nemá vládu, která kontroluje její území, a není schopna zajistit bezpečnost svých občanů. A nebude svou bezpečnost formovat podle evropských modelů, bude ji formovat podle tradic ozbrojených banditů.

Právě dnes čtu o incidentu který se stal ve vesnici Lopatyn na západě Ukrajiny. Policista se podle zprávy německé agentury DNB pokoušel urovnat opileckou rvačku. Násilníci jej zbili železnou tyčí a pak jej přivázali pod koňmi tažený vůz a uvláčeli k smrti.

Strašné. Ale nejhorší je, že v ukrajinském kontextu, s přihlédnutím k tradicím, na které se odvolávají bezpečnostní orgány i ozbrojené síly, s přihlédnutím k tomu, že dnes má na Ukrajině lidský život cenu menší než kus země, ta zpráva, jakkoliv je děsná, nijak nešokuje.

Prostě další vražda někoho, kdo nehrál žádnou seriózní roli.

Ale kdo hraje seriózní roli na dnešní Ukrajině?

Stále méně je to ukrajinská vláda, vláda Porošenka a Jaceňuka. Ti dva se blíží ke konci své užitečnosti. Naopak stoupá význam neonacistů. A těch, kdo je před rokem vytáhli na světlo a ani na okamžik nezaváhali v jejich podpoře.

Bohužel nenávist a netolerance typická pro dnešní Ukrajinu se pomalu, ale jistě, přelévá i k nám.

I tady se již objevují seznamy “nespolehlivých serverů”, “zrádců” a “cizích agentů”. Po jejich vytváření volají politici jako Mirka Němcová a novináři jako Pavel Šafr, nebo je již dokonce publikují.

Kam to povede nevím. A nechce se mi o tom ani uvažovat.