Martin Stanoev
25.4.2015 A2larm
Informace o špatné situaci v sociálních službách se v médiích objevují výrazněji teprve v poslední době. Hlavní nápor však úředníci i potřební zažili už za ministra Drábka.
Teprve nedávno padl rozsudek nad Vladimírem Šiškou, bývalým náměstkem ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka. Před časem byly také zveřejněny informace o napadeních úředníků na Úřadech práce v posledních několika měsících. Agresivita vůči úředníkům není ničím novým, výrazněji se vyhrotila již při zavedení nefunkčního softwaru a opožďování výplat dávek. Jaká smutná bilance tzv. sociální reformy nás ještě čeká? Ať už se dozvíme cokoliv, pracovníky v sociální oblasti to stěží překvapí. Otázku tedy raději zformulujme takto: Co se ještě dozvíme o důsledcích této reformy z médií?
Následky nefunkčního softwaru
V roce 2012, kdy byl zaváděn za dosti zvláštních okolností software na výplatu dávek v hmotné nouzi, který se nestal nikdy plně funkčním, muselo množství lidí s částkou životního či existenčního minima hospodařit o čtrnáct dní déle, než předpokládali. Agresivita žadatelů o dávky začala rapidně narůstat. V té době jsem působil na pozici sociálního kurátora a byl jsem v kontaktu s lidmi s nejvyšší mírou sociálního vyloučení, především s bezdomovci a lidmi propuštěnými z vězení. Několikrát jsem se ocitl v situaci, která byla velmi blízko fyzickému napadení, ač jsem pouze zprostředkovával předání peněžní poukázky lidem bez trvalého bydliště. Součástí výplaty dávek by měla teoreticky být i sociální práce s žadatelem o dávku. Není asi příliš nutné zdůrazňovat, že s touto „reformou“ se jakékoliv možnosti poradenství a motivování žadatelů dostaly do roviny zbožných přání a první týdny musela probíhat výplata dávek dokonce za asistence policie.
Situace v resortu se v této době dramaticky zhoršila, zdaleka nejenom na úřadech práce. Vytvoření těžko překonatelné bariéry mezi lidmi závislými na sociálních dávkách a úředníky, kteří by vedle zprostředkování finanční pomoci měli vykonávat sociální práci, je jen jedním z mnoha příkladů. Zhoršení souviselo nejen s chybnými kroky ministerstva, ale také s nárůstem nezaměstnanosti a dalšími faktory. V době, kdy v důsledku ekonomické krize bylo na místě volit citlivé a dobře uvážené kroky v oblasti sociální politiky, snažil se ministr spíše stigmatizovat příjemce sociálních dávek.
Mlčící média
Média začala neblahé dopady reformy ve větší míře reflektovat až se značným zpožděním. Co se týče problémů spojených s chudobou, jako je tzv. obchod s chudobou, problematika exekucí atd., ani tato témata nebyla po dlouhou dobu významnější součástí běžné mediální agendy. Poškození se tak dostali mimo zájem veřejnosti. Na otázku, proč tomu tak bylo, asi neexistuje jednoduchá odpověď. Možná ale problém spočíval také v tom, že se novináři ptali nesprávných lidí. Věřím, že komunikace s tiskovým oddělením ministerstva v době Drábkovy reformy mohla být i docela intenzivní. Rozhodně ale neprobíhala komunikace se sociálními pracovníky přímo v terénu, o komunikaci s lidmi, jichž se reforma nejvíce týká, ani nemluvě.
Mnoho sociálních pracovníků si jistě vybaví arogantní vystupování ministra snažícího se v médiích obhájit neobhajitelné. Méně již to, že pro mnoho lidí – a zdaleka nejen pro příjemce sociálních dávek – reformy přinesly výrazné zhoršení (mnohdy již tak dost špatných) životních podmínek a někdy vedly až v pádu na samé dno. Pro pracovníky v této oblasti pak znamenaly výrazný nárůst stresu při snížených platech. Tato témata jako by dlouho nerezonovala s optikou novinářů.
Současná ministryně znamená příslib změny kurzu. Kroky jako vyplácení zálohovaného výživného nebo vytvoření závazné koncepce sociálního bydlení by mohly představovat nejen pomoc konkrétním lidem, ale také prevenci – aby se lidé do tíživé situace vůbec nedostali. To by mohlo pomoci i v posunutí mediálního zájmu směrem k potřebným lidem.
Jedním z mála, kdo měl v době nešťastných reforem v médiích prostor se lidí v nouzi zastat a využil ho, byl tehdejší veřejný ochránce práv Pavel Varvařovský. Upozorňoval na konkrétní problémy, jako byla nucená práce nezaměstnaných bez nároku na vyšší finanční pomoc nebo neetická stigmatizace zdravotně handicapovaných při zavádění sKaret (platební karta měla obsahovat informaci o zdravotním postižení). Slyšet byla i senátorka Eliška Wagnerová, která vystupovala proti neúměrnému obohacování na vymáhání bagatelních pohledávek.
Zkreslený pohled na chudobu
Která „pravda je v médiích pravdivější“, není často dáno silou argumentů či jejich věcnou správností, ale prestiží, jíž se člověk předkládající argumenty těší, nebo prestiží oboru, od které odvozuje své odborné znalosti. Pohled ekonoma na chudobu je jiný než pohled sociálního pracovníka. Součástí novinářské práce by měl být vlastní úsudek a schopnost kriticky vyhodnotit relevanci jednotlivých názorů. I v oblasti sociální práce je role médií důležitá. Například přesvědčení o tom, že jsme velmi rovnostářská společnost a chudí spoluobčané u nás mají dobré podmínky pro život, stále zastává mnoho dobře situovaných lidí. To svědčí o špatné práci novinářů.
Životní podmínky chudých a potřebných obyvatel se týkají vedle resortu ministerstva práce se značnou měrou i resortu spravedlnosti a samozřejmě také dalších. Věřme, že slova ministrů o nutnosti koncepce sociálního bydlení či řešení obchodu s chudobou budou proměněny v reálné činy. Věřme ale také, že o situaci chudých lidí se budou více zajímat nejen politici, ale i novináři, a přispějí tak k objektivnějšímu náhledu celé společnosti na oblast, která akutně potřebuje zásadní kroky. Pro jejich uskutečnění je ale potřeba alespoň minimální společný konsensus – a ten se ve špatně informované společnosti hledá těžko. Poslední zkušenosti s fenoménem bezdomovectví navíc ukazují, že sociální vyloučení je jev, který se může dotýkat i dřívější střední vrstvy, a nevyplatí se ho tedy podceňovat.
