Břetislav Olšer
21. 4. 2015 blog idnes
Byl 1. leden a Náměstí Revoluce u památníku Jose Mártiho v Havaně praskalo ve švech; asi milion Kubánců sledovalo tradiční projev Fidela Castra. Byl velmi emotivní; Kubánci prchali přes moře na Floridu a to vůdce rozčílilo; napřed ukázal na ženy: ” Vy jste byly za Batisty děvky, teď máte díky revoluci slušnou práci a stejně chcete do Ameriky. Já se na to můžu vys.at…” řekl a odcházel, dav ale křičet: “Fidel, Fidel…” Tak se vůdce otráveně vrátil a pro změnu nadával mužům… Celá situace se opakovala… Nadávky, odchod Castra a jeho teatrální návrat…
CIA říká Latinské Americe “zadní dvorek“ Spojených států, především pak Guatemale a Salvador. USA odstartovaly předlouhou šňůru násilných převratů „úspěšnou premiérou“ právě v Guatemale v roce 1954 svržením legitimně zvolené vlády. Následovaly další puče v latinskoamerickém regionu za podpory a často přímé účasti regionálního Kmotra – USA: Brazílie 1964, Dominikánská republika 1965, Bolívie 1971, Uruguay 1973, Chile 1973, Peru 1975, Argentina 1975, Nikaragua (osmdesátá léta), Salvador (1980 až 1992), Grenada 1983, Panama 1989. Většinou nešlo o čajové dýchánky, ale o opravdové katastrofy, kdy v některých případech země prakticky lehla popelem. Stane se Kuba ropným vrtem Spojených států na jejich zadním dvorku v Mexickém zálivu…?
Od roku 1962, kdy USA zahájily ekonomickou blokádu vzpupného ostrova, neslyšíme ze zahraničních médií nic jiného než plivání na snahu Kubánců jít svojí cestou. Trestán však není jen Castrův klan, ale nevinní obyvatelé tohoto ostrova Velkých Antil. Můj průvodce Oriol vystudoval v Praze, takže česky mluvil, jako když bičem mrská. Avšak místo toho, abych kladl většinu otázek já, ptal se též on. Třeba jak bychom existovali desítky let v Česku bez dodávek základních surovin, léků, ovoce, ropy či s polovinou negramotných obyvatel. Krčil jsem rameny jako při mnohých jiných svých pokusech o kloudnou odpověď.
Byl však pyšný, že Kuba byla vždy v centru globálního dění – žil zde Ernest Hemingway, který dostal Nobelovu cenu za literaturu za román “Stařec a moře” o kubánském rybáři, sovětské rakety na ostrově způsobily, že USA musely stáhnout své atomové hlavice z Turecka, v Zátoce sviní, na Playa Giron – Bahía de Cochinos – v provincii Matanzas, zase dali Castrovi partyzáni za vyučenou hordám žoldáků z Floridy, Kubu navštívil 8. dubna 2012 papež Benedikt XVI. a kubánští lékaři zvládají nejlépe dětské choroby a HIV… Dnes dětská úmrtnost navzdory takřka šedesátiletém embargu Spojených států dosahuje na Kubě kolem 6 promile, desetkrát míň než za Batisty, čímž je rovněž nižší než v USA…
Dostat se k základně Guantánamo bylo komplikované z několika důvodů; sehnat automobil bylo složité, protože na Kubě jezdila jen auta, co tam nechali Američané. Tedy fordy a chryslery, co měly spotřebu kolem třiceti a víc litrů. Kamarád Oriol si věděl rady. Benzín? Jeho odpověď na tuto otázku byla svérázná – ukázal na obzor, kde každý den pluly flotily tankových lidí, na nichž Rusové posílali Castrovi ropu. “Litr benzínu nám díky dovozům ropy od Sovětů, barel třeba za tunu citrusů, vyjde asi na necelá dvě pesos, proto se nesmíš divit, že naše trofejní americké limuzíny mají spotřebu až 35 litrů na sto kilometrů a jejich majitelům to vůbec nevadí…” smál se mi Oriol. Navíc na základně pracovala spousta Kubánců – zedníků, různých obsluh a nádenických prací. Byly zde i obchody. Jen fotit bylo zakázáno směrem k místům s vojenským osazenstvem. Jinak pohoda. Vše se může vrátit do starých kolejí, až bude Guantánamo zrušeno; vězení, stejně jako základna…
Je to otázka zbabělosti, nebo hrdinství, žít ani ne 150 kilometrů od všehoschopné mocnosti a za trest, že malý ostrůvek nepodlehne nátlaku a vydírání, musí být půl století bez možnosti obchodovat, spolupracovat a chtít ne pro sebe, ale pro své rodiny a děti jen to nejlepší? Trčet jako živý štít uprostřed násilné atmosféry země, která za dvě stě padesát roků své existence si už pokořila další ostrovy a země kolem, jen Kubu ne? To je spíš trest a potupa pro imperiální stát, ovládaný stejně agresivními státníky. V červenci 1903 byla mezi Kubou a USA podepsána dohoda, upravující pronájem námořních a uhelných stanic v Guantánamo a Bahia Honda.
Další vyděračství; tato dohoda neobsahuje z pozice síly přesný termín pro ukončení své platnosti. Spojené státy se pouze zavázaly platit Kubě roční nájem dva tisíce pesos ve zlatých mincích “po celou dobu, po kterou by okupovaly a používaly zmíněné rozlohy území z titulu dohody”. V roce 1959, po vítězství kubánské revoluce, vyjádřil Fidel Castro ostrý nesouhlas s další existencí cizí základny na svém území. Od roku 1959 nepřevzala Kuba ani jediný šek za pronájem základny, které ukládá vláda USA každoročně u jedné švýcarské banky. Převzetím šeku by totiž Kuba potvrdila, že uznává platnost smlouvy z roku 1934. Kolik zabili Castrovi bojovníci nevinných civilistů? Víc než US Army při stovkách agresí, invazí a válek po celém světě? Není nestydatost půl století mučit bezbranný ostrov a házet na něho špínu, když US Army má na svých rukách krev milionů životů v Koreji, Vietnamu, Jugoslávii, Iráku, Afghánistánu, Libyi, Sýrii, Ukrajině…? 200 let terorismu
Prvního ledna slaví Kuba státní svátek, vítězství revoluce. Bylo to už 56 roků od chvíle, kdy po úspěšném přenesení partyzánské války v srpnu 1958 do ostatních provincií došlo na ostrově v říjnu téhož roku k celonárodnímu povstání a 2. ledna 1959 revolucionáři obsadili Havanu a boje skončily jejich vítězstvím, Batista opustil zemi již v noci na 1. ledna. Přesně tolik roků trvalo, než na pohřbu Nelsona Mandely 15. prosince 2013 podal Barack Obama ruku na přivítanou kubánskému vůdci Raulu Castrovi a jako důkaz o své snaze obnovit dialog přistálo po půl století embarga dva dny před koncem roku 2013 komerční letadlo USA na Kubě. První komerční osobní letadlo vystartovalo na Silvestra 2013 po více než 50 letech z Floridy na Kubu. Obama se přivítal s Raulem Castrem; poslal komerční letadlo na Kubu
Devítimístný stroj vzlétl z letiště ve městě Key West a za 90 minut přistál v kubánské metropoli Havaně. Obnovené letecké spojení bylo prvním testovacím letem, ale není jasné, zda americké úřady vydají aerolinkám povolení k obnovení pravidelné linky. Většina pasažérů byla účastníky zájezdu v rámci programu kulturní výměny, kterou americká vláda povolila v roce 2011. Prezident Barack Obama v Miami prohlásil, že je možná načase, aby Spojené státy přehodnotily svou politiku vůči Kubě. Washington prý začíná vidět změny, k nimž na ostrově po odstoupení Fidela Castra dochází. Podobně vstřícný postoj zvolil před Vánocemi 2014 i kubánský prezident Raúl Castro, který uvedl, že by vztahy mezi oběma zeměmi měly být “civilizovanější”. Bush ml., Cheney i Riceová věděli o brutálním mučení a libovali si
Možná si Raúl a Barack vzpomněli na okamžik, kdy jeho bratr Fidel Castro jako 12letý školák požádal dopisem tehdejšího prezidenta USA Franklina Roosevelta o desetidolarovku. Vzpomněl si též Oriol a dodal, že tento dopis s dětským podpisem bývalého kubánského šéfa vlády a komunistické strany byl skutečně objeven v americkém státním archívu. “Ještě nikdy jsem neviděl zelenou americkou desetidolarovku a rád bych jednu měl,” napsal malý Fidel. Dopis Rooseveltovi zakončil zdvořilostním dovětkem “váš přítel” a uvedl i zpáteční adresu své školy v Santiagu de Cuba. V Bílém domě totiž už ve 40. letech existovala kancelář, jež odpovídala na tisíce podobných dětských přání, takže Fidel jistě odpověď dostal, nikoli však příslušnou částku.
První oteplení vzájemných vztahů signalizoval již Fidel Castro, který prohlásil, že kdyby byl voličem v USA, byl by jeho kandidátem na prezidenta Barack Obama. Ten také slíbil, že začne kontakty s Kubou navazovat. “Já míšenec Afroameričan, vy míšenci Afroameričané…” Také proto vydal počátkem dubna pokyny, aby byly s konečnou platností zrušeny veškeré zákazy a omezení týkající se 1,5 miliónů Kubánců žijících na území USA. Snad na toto své vstřícné gesto také nedoplatí. Nyní budou moci kdykoliv svobodně cestovat za svými příbuznými na Kubu a také jim posílat dolary bez omezení, aby si mohli zvýšit životní úroveň.
Ulicemi Havany se tak už nenosí jen trička s portréty Che Guevary nebo Fidela, ale s Obamou a nápisem Kubama… A že Obama myslí svůj populární slovní obrat – podávání “natažené ruky” zcela vážně a míní ho zavést do praxe, dokázal vzápětí; svou ruku podal venezuelskému presidentovi Hugovi Chávezovi. Ten mu na to gesto odpověděl slovy: “Quiero ser tu amigo!” – ”Chci být tvým kamarádem!”… Kubánci přes svoji zášť vůči občanům Spojených států miluji prvního z Američanů – Ernesta Hemingwaye. A papá Ernesto, jak mu na Kubě každý říkal, zase miloval Kubu a nobelového Starce a moře, svého Santiága alias Anselma Hernándeze Garcíu z Cojimaru… “Jsem nesmírně šťasten, že jsem zase mezi vámi… Cítím se být Kubáncem…. Sympatizuji s kubánskou vládou… Nechci, aby mě někdo pokládal za Yankeeye…” řekl Hemingway, když se 4. listopadu 1959 vrátil do Havany ze Španělska. http://cs.wikipedia.org/wiki/Fulgencio_Batista
A konečně nadešel celoamerický summit v panamské metropoli, Na jeho slavnostním zahájení se potkali také americký prezident Barack Obama a kubánský vůdce Raúl Castro. Oba státníci si potřásli rukou. Aby se však neřeklo, že je vše jen hrrr a je tu mír, Obama se setkal krátce před zahájením summitu s několika kubánskými disidenty, které ujistil, že USA stojí po jejich boku. „Vzhledem k tomu, že Spojené státy zahajují novou kapitolu vztahů s Kubou, doufáme, že to vytvoří prostředí, ve kterém se zlepší život kubánského lidu,“ řekl americký prezident… Kdo byl za kubánskou krizi aneb USA měly rakety v Turecku dřív…
První důvod pro „oteplování“ vztahů s Kubou měl Obama jasný – zažil ten nepříjemný pocit jako Rusové; ruské vojenské základny by byly poblíž USA; nedávno se totiž šéf Nikaragui Ortega setkal s Putinem. Byl nadšen, že Rusko konečně znovu hovoří o budování vojenských základen, o povolení vstupu ruského námořnictva do přístavu či o schválení možnosti využívat letiště daných zemí k doplnění paliva ruských vojenských letadel na průzkumných misích; kromě Venezuely, Kuby či Nikaragui jde o Vietnam, Seychely nebo Singapur. Tam všude by Rusové chtěli své vojenské základny. Putin se zkrátka rozhoupal, aby se za jeho vlády rozrostly vojenské síly vůbec poprvé mimo území států bývalého Sovětského svazu. Tragikomické, když snad celý svět ví, že USA má své základny ve dvou třetinách světa. A desítky, potažmo základny NATO, je jich nedaleko hranic s Ruskem.
Další důvod, mnohem pádnější, má však jméno ropa. Podle ČT 24, veze každý druhý americký konvoj přece jen benzin a naftu. I dva z těch, co jeli přes Česko. “Strávil jsem rok v Iráku v letech 2004– 2005 a za tu dobu bylo každé 24. úmrtí v rámci konvoje způsobené tím, že jsme na bojišti přesouvali pohonné hmoty z bodu A do bodu B,” podotkl válečný veterán Kevin Johnson. Na světě není jiné instituce, která by spotřebovávala tolik paliva jako americká armáda. Ve Spojených státech měl premiéru dokument s názvem Burden (Břemeno), který tvrdí, že závislost americké armády na ropě ji omezuje, činí zranitelnou a že by mohla být daleko silnější, kdyby ji omezila.
A do toho ropného šílenství Putin, jenž vyjádřil naději, že ruská ropná společnost Rosněfť a kubánská společnost Cupet začnou “ve velmi blízké budoucnosti” se společným průzkumem ropných ložisek u pobřeží Kuby. Kuba zatím produkuje asi 60 tisíc barelů denně a dalších 93 tisíc, které potřebuje k pokrytí svých potřeb, nakupuje za „redukované ceny“ z Venezuely; na oplátku posílají do Caracasu proslulé světově špičkové dětské lékaře nebo třeba sportovní trenéry, nikl a citrusy. Zatím. Kuba totiž objevila v Karibiku značné ropné rezervy, které se nacházejí v Mexickém zálivu nedaleko Cienfuegos.
Nyní je ve hře až 20 miliard barelů, což téměř odpovídá ropným zásobám Spojených států, které těží jen v Mexickém zálivu téměř pětinu své domácí produkce. Navíc Rusko odepsalo 90 procent z obřího dluhu, který má Kuba vůči bývalému Sovětskému svazu. Zbylá část má být investována do kubánské ekonomiky. Moskva a Havana podepsaly dohodu, která předpokládá vymazání dluhu v objemu 35,2 miliardy dolarů (zhruba 710 miliard Kč) a splacení zbylých 3,5 miliardy dolarů během příštích deseti let.
USA již dávno využívají ropu ze zemí Perského zálivu. Šlo o americké lobby – Kuvajt, Katar a Sjednocené arabské emiráty, všichni se zhruba sedmi procenty světových ropných zásob. To vše mají USA pod plnou kontrolou. Sídlí tady totiž námořní část Centrálního velitelství ozbrojených sil USA. Pod toto velitelství spadá i oblast Středního východu, Střední Asie a východní Afriky. Řídí Pátou flotilu, která s 15 tisíci muži na palubách kraluje v Perském a Ománském zálivu, Arabském a Rudém moři. Kromě námořníků je ovšem v arabském světě rozmístěno 27 tisíc vojáků Spojených států (bez kontingentu v Iráku) na několika desítkách základen. Vojáci a poradci USA, resp. NATO, jsou tak v 150 zemích světa, nejnověji v Rumunsku, ovšem zatím nebyli v Libyi. Do roku 2011; za vším nehledej ženu, ale ropu…
Válečné trumfy ropy dál bořily svět… Spojené státy byly na Blízkém východu, ne však v Libyi, kde se přece nachází více než tři procenta prokázaných světových zásob ropy; vlastnila největší její zásoby ropy v Africe a před zahájením občanské války ji těžila asi 1,6 milionu barelů denně, zhruba dvě procenta světové produkce. Bylo třeba se v těchto místech „zabukovat“, aby byl po ruce i Perský záliv. Kolem něho je přece Írán s více než 10 procenty světových zásob ropy a téměř 16 procenty světových zásob plynu. Kdo by ale čekal, že Kuba objeví v Karibiku značné ropné rezervy, které se nacházejí v Mexickém zálivu nedaleko Cienfuegos. Nyní je ve hře údajně až 20 miliard barelů, což se téměř rovná ropným zásobám Spojených států; ty těží jen v Mexickém zálivu téměř pětinu své domácí produkce. Možná to bude zrovna někde v místech, nad nimiž jsme pluli cestou rybářského safari. Jen mi je líto sargasově průzračné azurové vody moře, přes níž se dalo dohlédnout až několik desítek metrů…
Bushův návrh těžit aljašskou ropu přitom Obama ještě v roce 2008 kritizoval. A z předvolebního sloganu republikánů “Drill, baby, drill” (Vrtej, holka, vrtej), s nímž přišel tým tehdejší aljašské guvernérky a kandidátky na viceprezidentský úřad Sarah Palinové, si demokraté dělali legraci. Nyní už si nemíní ničit přírodní krásy kdysi ruské Aljašky, ale prý bude účinnější ropný vrt uprostřed Sargasového moře… Podle údajů Mezinárodní agentury pro energii (EIA) se v letošním roce spotřebuje ve světě každým dnem průměrně asi 90 milionů barelů ropy. Největší měrou se na její denní spotřebě podílejí Spojené státy – přes jednadvaceti procenty… Holt, Kubáncům dnes schází palivo do trofejních Chryslerů a US Army nemá ropu do tanků…
Inu, za vším už nehledej ženu Cherchez la Femme, nýbrž Miss World – ropu v olejově temně hnědé večerní róbě; Víc však svět děsí představa, co opětovné spojenectví Kuby a USA perle Antil přinese? Hazard, drogy, prostituci, otroctví… jako za Batisty…? Jednička v léčbě HIV, resp. AIDS se jmenuje Kuba, ale Češi budou lhát dál…
