Oldřich Průša
7. 4. 2015
Pouze právě špatný zdravotní stav o velikonočním víkendu a Velikonočním pondělí vůbec mi bohužel zabránil, abych si jako rodilý Pražan vzal žluto červenou vlajku (symbol hlavního města naší České republiky) a šel do Dejvic a Motola nadšeně vítat soupravy vagonů projíždějící novými stanicemi pražského metra. Velmi mne to mrzí, byl jsem horoucně připraven spoluvytvářet nadšenou vlasteneckou atmosféru této události.
Dovolte, abych před všemi čtenáři tohoto textu podtrhl, že jsem v žádném případě nebyl hnán zvědavostí. Opravdu mi šlo pocit s dalšími tisícovkami pražských i mimopražských spoluobčanů sdílet opravdové nadšení ze čtyř nových moderních stanic vybavených nejmodernější zabezpečovací a spojařskou technikou.
Jsem hluboce zklamán postojem předních českých, moravských a slezských médií, ať tištěných či elektronických a zvláště kanálů České televize, které tuto mimořádnou událost pokrývaly pouze s důrazem na zvědavost účastníků průjezdu souprav metra, na novotou se skvoucí jednu povrchovou a tři podzemní stanice. Zcela média opomenula ryzí vlastenecké nadšení, které se z účastníků tohoto mimořádně slavnostního okamžiku přímo linulo do všech stran.
Z důvodů správného úhlu pohledu sdíleného s bruselskými a dalšími západními a ještě západnějšími institucemi nechci bezdůvodně a zcela okrajově připomínat, že pražské metro se začalo reálně rodit v hlavách československých odborníků v průběhu šedesátých let a vznikat ve spolupráci se sovětskými experty v letech 1966 a 1967. Proto na závěr jen zcela okrajově zmíním, že tunely se zčásti stále prohánějí vlaky metra mající svůj základ ve vozech vyrobených v Sovětském svazu, což rozhodně není moc k chlubení.
Naopak bych chtěl podtrhnout, že podle vzoru Londýna jsme stoprocentně převzali princip metra (prvního na světě) – tedy vlaku jezdícího v podzemních tunelech a cestující svážející a vyvážejících na koncích nástupišť pohyblivými schody, případně ještě doplněnými výtahy pro hůře pohyblivé jedince či cestující s těžšími zavazadly nebo rodiče s kočárky. Naštěstí se naši osvícení otcové města nenechali vmanipulovat do podzemní tramvaje nebo dokonce „uvrtat“ do železných nadzemních konstrukcí s kolejemi, kterými projíždějí lomozící vlaky ve výši spodních pater obytných domů.
Tolik jsem chtěl vidět tuto slavnostní událost a podílet se na všeobecném nadšení vlastenecky smýšlejících obyvatel a snížit tak počet těch, kteří se zúčastnili bohužel pouze v rolích „obyčejných čumilů“.
