Vlaštovka přicházejícího „ruského“ jara?

Avatar
Původní autoři

Ivo Šebestík
17.4.2015  AltPress
 
V Rusku zakázali promítat americký film Dítě číslo 44

Už v květnu dostanou protiruští propagandisté v ČR vskutku lahodnou pochoutku pro své mlsné jazýčky. Ruské ministerstvo kultury si totiž nepřeje distribuci amerického filmu Dítě číslo 44, líčícího – jaká to náhodička?! – údajné poměry v Sovětském svazu v době po oné světové válce, jejíž sedmdesáté výročí si Rusko hodlá letos slavnostně připomenout.

Vskutku mnoho náhod najednou. A opět ten nedemokratický Putinův režim, který nechce vpustit do země tak „objektivní a oprávněnou kritiku ruských poměrů“ natočenou ryze v zájmu spravedlnosti a mravních ideálů americkými filmaři, jejichž země se jen náhodou (další náhoda?) nachází právě ve stavu nepokrytého nepřátelství vůči Rusku. Co si to ti Rusáci zase dovolují? Vždyť americký film jim chce pouze nastavit zrcadlo, díky kterému se má jejich zemi dostat požehnání správné (rozumějme: americké) cesty.

Kdykoliv se v moderních časech vedly a vedou války „horkou“ formou, je jejich součástí snaha rozložit bojové odhodlání obyvatelstva nepřátelské země. Za tím účelem shazují za noci letadla balíky letáků nad nepřátelským územím (někdy a někde shazují i čokoládu, sušenky, prezervativy, inu podle toho, o čem soudí, že to u domorodců zabere), v nichž se domácí režim líčí v co nejodpudivějších barvách. Cílem této demoralizace v týlu nepřítele je snížení ochoty nepřátelského lidu bojovat za svého panovníka, respektive za vlast. Ideologická infekce se v podstatě snaží protivníka porazit dříve, než do země vstoupí „osvoboditelská“ armáda.


Každá propaganda má své

Doba se stále vyvíjí a k letecké „poště“ přistupují novější a progresivnější technologie. Doktor Goebbels, Hitlerův říšský ministr propagandy a autor výroku, že „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“, by se při svém talentu k dezinformacím a díky současným technologiím zamořování informačního prostoru ryzí lží stal pánem světa spolehlivěji než Fantomas, jehož sen zůstal ovšem nenaplněn.

Není tradice jako tradice

Je možná pravda, že kdyby Rusové natočili film o nedávném a dost možná stále trvajícím zacházení s iráckými válečnými zajatci v táborech americké a britské armády, jehož výhodou by bylo, že by nemusel obsahovat ani jediný nadsazený záběr na to, aby citlivější povahy ještě v kinech vyhledaly akutní lékařskou pomoc, tak by onen film třeba i distribucí amerických kin prošel. Toť vskutku demokracie! Možná by pak jeho distributoři, úplně bez jakéhokoliv mediálního humbuku, vyvolávajícího pochybnosti o svobodném prostředí Spojených států, absolvovali pouze několik nešťastných smrtelných dopravních nehod, nebo by jejich dům nečekaně explodoval či by se přihodila jiná nenadálá „přírodní“ pohroma.

Inu, každá země má své tradice. Jedna nepřátelskou agitaci v duchu carských zvyklostí pošle jednoduše na index, zatímco druhá země, v duchu demokratických tradic vyrostlých na bázi kulturního a nesmírně citlivého zacházení s Indiány, se postará o stažení filmu jinou formou. Inu, cesty Páně jsou nevyzpytatelné.

My si v ČR na tento film ovšem počkáme a jistě jej přivítáme jako vlaštovku přicházejícího „ruského“ jara. Oněch jar už bylo hodně a díky některým jarům se i ARABIA stala opět FELIX, tak proč ne Rusko?