Marek Řezanka
10.4.2015 AltPress
Je nemožné vést debatu s někým, kdo jakákoli fakta vyvracející jeho argumenty shodí se stolu s tím, že jsou to „naprosté výmysly“ a pouhá „proruská propaganda“.
 |
| Někde se “demokraté” houfují, jinde chybí… |
Obraz jako od barona Prášila
Jaký obraz Ukrajiny je nám předkládán? Máme vidět zemi bránící se cizímu agresorovi, ale jinak jednotnou a semknutou, odhodlanou bojovat za svou svobodu. Její politické vedení má být demokratické, v opozici vůči „novodobému Hitlerovi“. „Povstalci“, jak se přezdívá části „jednotných Ukrajinců“, jsou toliko pátou kolonou Putina – a měli by být nejspíš deportováni do Ruska. To, že sta tisíce civilistů již do země „agresorovy“ odešly, je opět komentováno jako „východní lživá propaganda“. Kdo by chtěl jít z „ukrajinského ráje“ do „ruského pekla“? Ze všeho, co se na Ukrajině děje, máme vinit Putina. On může za zlou ekonomickou situaci země – a dozajista i za boj různých oligarchů o moc. Aniž by nás zajímaly důkazy, obviníme Putina, že nechal střílet do majdanistů, aby se k moci dostal Jaceňuk. Připíšeme mu vinu za masakr v Oděse, za sestřelení civilního letounu i za vraždu Němcova. Však my se už bez náležitého vyšetření těchto zločinů obejdeme. Viníka přece známe již dávno, jakkoli by mu spáchání ani jednoho z těchto zločinů nijak neprospělo. Náš viník se má ovšem chovat zcela iracionálně – je totiž ztělesněným zlem. Obsadil Gruzii, bezdůvodně anektoval Krym, pak vyhlásil válku Ukrajině – dále si brousí zuby na Pobaltí, Polsko, Dány chce smést atomovkou – a jeho heslem je: Dnes v Berlíně, zítra v New Yorku. Nějaké fašistické tendence na Ukrajině –nedej Bože prorůstání fašismu do nejvyšších pater ukrajinské politiky – označíme za „ruský mýtus“.
 |
|
Baron Prášil neumírá… |
Před takto vykresleným obrazem se skutečně vyjímají slova polského prezidenta B. Komorowského: „Dnes, kdy synové Ukrajiny hynou na východě země při obraně své nezávislosti, brání také Evropu. Brání ji před návratem imperiálního myšlení, před řešeními, která ohrožují svobodu všech Evropanů… Svět Západu musí pochopit, že bude v bezpečí pouze v případě, že bezpečná bude Ukrajina!“
Kdy Evropa stabilní (ne)bude…
V jednom pan Komorowski pravdu má. Pokud budeme udržovat nestabilní Ukrajinu, bude nestabilní celá Evropa. Otázkou ovšem je, kdo že Ukrajinu v nestabilitě udržuje. Podle pana Komorowského Rusko.
Co na tom, že Rusko po minských dohodách tlačilo na své dobrovolníky, aby se stáhli? Co na tom, že v dobách, kdy mělo být bojujících Rusů na Ukrajině nejvíce, šlo o cca 9 000 vojáků – a že takový počet nepředstavuje v žádném případě ruskou invazní armádu, jež by vypadala poněkud jinak (tato čísla spíše připomínají interbrigády ve španělské občanské válce)? Co na tom, že Jaceňuk považuje minské dohody za mrtvé – a vystačí si s konstatováním, že Rusko porušuje dohody? Zato D. Jaroš, který jednoznačně rozněcuje protiruské vášně a je jako předseda Pravého sektoru symbolem fašistických sil na Ukrajině, byl jmenován poradcem náčelníka generálního štábu ukrajinské armády Viktora Muženka.
Zkusme se ale na výše vykreslený obraz podívat z trochu jiné perspektivy: Ukrajina se dlouhodobě potýká s hlubokou nejednotou. Podíváme-li se na její nedávnou historii, zjistíme, že žádný politik ani žádná strana nevítězili napříč regiony. Až do očí bilo, že kdo byl vítězem v části regionů, v jiných zcela propadal. Toto se vyhrotilo po státním puči, kdy se k moci dostali nikým nevolení lidé, s nimiž má kus Ukrajiny jednoduše problém. Ukrajinu napadlo Rusko asi stejně, jako Stalin napadl Hitlera či jakoPutinovo Rusko „zabralo“ Gruzii. Oba tyto „zajímavé“ pohledy na historii nám předložil ukrajinský premiérJaceňuk, který je nadále „důvěryhodným“ spojencem Západu. Krev na rukách má ale jednoznačně (tehdy) nevolená ukrajinská vláda, která proti svým odpůrcům neváhala použít zbraně. Rozpoutalo se peklo občanské války, kde se obě strany dopouštějí nejhorších zločinů, jež na ukrajinských občanech a na ukrajinské společnosti zanechají hluboké jizvy. Sankce však přesto směřovaly pouze na ruského prezidenta a na Rusko. Žádný postih za fašistické prapory typu Azov. Žádný postih za předložení zmanipulovaných „důkazů“ o údajné ruské agresi na Ukrajině. Ukrajinští poslanci mají u nás nadále kredit „ochránců západních hodnot“. Což nevidíme, jak je celá tato konstrukce „Ruskem napadené Ukrajiny“ nevěrohodná a zrůdná?
Nás evidentně nezajímá, kdo a proti komu na Ukrajině bojuje. Že jsou tam nějací kozáci, kteří navzdory Putinovu tlaku odmítají složit zbraně. Že Jaroš mluví o potřebě boje za svobodu proti Rusku v rozporu s tím, že boje na Ukrajině slábnou – a kdyby ukrajinská strana dodržela minské dohody, už dávno by skončily definitivně. My patrně utichnutí těchto bojů nechceme.
Nemohu se ubránit pocitu, že ten, kdo vybízí k jednání, je neustále osočován z neutuchající agrese – a ten, kdo nepřetržitě opakuje, jak je napadán a jak se musí bránit, je podporován ve vyzbrojování. Otázka dne zní: Proti komu? Proti vlastním lidem? Proti občanům sousedního státu (a současně jedné ze světových velmocí)?
Všichni jsme „Západ“?
Pokud by nás osud Ukrajiny skutečně zajímal, museli bychom začít především s tlakem na současnou ukrajinskou vládu. Problémy, kvůli nimž EU dávala od Ukrajiny ruce pryč – totiž rozsáhlá korupce a pomalá demokratizace země – nejenže přetrvávají, ale znásobily se. Své by zřejmě mohla vyprávět zavražděná V. Samsoněnková (mj. bývalá šéfka Fondu národního majetku Ukrajiny).
Na jednu stranu odsuzujeme, že prezident Zeman pojede uctít oběti druhé světové války do Ruska (jistěže v boji s nacisty umírali lidé z různých zemí – a z různých států SSSR, ale bitvy před Moskvou či u Stalingradu byly klíčové – a udály se v Rusku), na stranu druhou však neřešíme, kdo z politiků, kteří se svorně objímali, jak jsou všichni „Charlie“, porušuje či obchází mezinárodní právo.
Kdo z nich například poukázal na sociální postavení mnohých imigrantů ve Francii? Že nás nějaké sociální problémy lidí nezajímají, dokazujeme svým přístupem k Řecku, ke Španělsku a dalším evropským zemím, kde vyrůstají nové ztracené generace. Zadlužené od narození do smrti. Přestože likvidujeme sociální stát, který byl určitou systémovou reakcí na studenoválečný konflikt – a jinak nemá s dnešní fází kapitalismu nic společného, tváříme se, že představujeme alternativu. Jedinou možnou. Jistě, z Le Penové či posilujícího Jobbiku jde strach – ale přiznejme si, že jejich růst souvisí s demontáží sociálna v celé Evropě. Před spaním si vykládáme pohádky o „hodném liberálním Západě“ a „zlém drakovi z Východu, který šlehá svůj neoliberální oheň na míle daleko“. Ano, vrhá – ale stejně činí drak západní. Není to hrdinný rytíř, který by se od draka nějak kvalitativně lišil. Nás ale nezajímají oběti válek, které Západ přímo rozpoutal či podpořil dodávkami zbraní. Nezajímají nás oběti mučení, jakkoli jsme se zavázali, že mučení do „západních hodnot“ patřit nebude a nezajímá nás sociální segregace s rasovým podtextem. Jak se naše média věnují tomu, že případ policisty v Jižní Karolině, který zastřelil neozbrojeného člověka – nejspíš kvůli jeho barvě pleti – není vůbec ojedinělým „kiksem“? Vraždu na předměstí Fergusonu v roce 2014 či střelbu v St. Louis bychom ještě mohli mít v živé paměti.
 |
| Nezastavíš, zemřeš |
Z cizího krev neteče…
Ne, Evropa ani USA nepředstavují sociální ráj. Mají podobné problémy jako Rusko nebo Čína. Problémy systémové, na něž nemají lék. A tak, aby odvedly naši pozornost od závažného sdělení, že lék na kolabující systém neexistuje, ukazují prstem směrem na Východ. Bude se verbovat, bude se umírat. Prolije se ovšem naše krev – jak už bychom z pořekadla o tom, že z cizího tato tělní tekutina rozhodně neteče, mohli znát.
