„Západní hodnoty“ nejsou dárkem elit

Avatar
Původní autoři
Martin Hekrdla
2.4.2015  Altpress

Jsme teď krmeni konfrontací „západních hodnot“ s „autoritativním“ Ruskem, jako kdyby k západní civilizaci byly určité hodnoty od samého počátku doslova přiletovány. Zároveň se hovoří o krizi demokracie, tedy o krizi hlavního hodnotového pilíře Západu. Jestliže v souvislosti s programem svobodně zvolené levicové vlády v Řecku prohlásil eurokomisař pro ekonomiku Pirre Moscovici, že 70 procent bodů vnějšího diktátu, zastupujícího vůči Athénám věřitele, nelze zpochybňovat a jen 30 procent je možné změnit, pak je jasné, na jakém místě západních hodnot se nachází základní kámen všech demokratických ústav: suverenita lidu. Má vůbec to Rusko výrazně horší skóre?

Západní hodnoty jsou nejen vratké, ale i poměrně nové. A to ne pouze práva sociální, k nimž se Západ výrazněji dopracoval až po válce, aby zmírnil nejistotu lidského bytí vůči rozmarům trhu, jakkoli čím dál víc tehdy regulovaného. To nebyl charitativní nápad ekonomických a politických elit, nýbrž naléhavá potřeba vytěsnit z vědomí lidí Velkou hospodářskou krizi 30. let a organické sepjetí divokého kapitalismu s fašismem jako „řešením“ následné krize politické a kulturní. Šlo o nutnost fakticky neutralizovat fordistické masy práce a co nejkoupěschopnější potávky, aby se v klidu mohl realizovat kapitál, lidé konzumovat a státy se vydávat za „svobodný svět“. A tím také jinak než výhradně vojensky (na bodácích se pořád sedět nedá) „zatlačovat komunismus“, jenž o sobě lživě – leč pro miliony lidí dlouho přesvědčivě – tvrdil, že vyřešil sociální otázku.

Po postupné demontáži sociálních práv od 80. let na Západě, došlo ovšem na svobody nejzákladnější, tak či onak především odvozené od všeobecného, tajného, rovného a přímého volebního práva. Jako by do jisté míry nastal zpětný chod k „protektivním demokraciím“, ke státům ryze liberálním, které z pohledu dnešního politologa, „nadupaného“ západními hodnotami, nebyly vlastně vůbec demokratické. Před první světovou válkou bylo ve většině zemí – s výjimkou čtyř „exotických“ – volební právo vyhrazeno jen pro majetné, bělochy a muže. Demokracie byla selektována sociálně, rasově (rasisticky) a genderově. Stále platila v očích vzdělanců za nebezpečnou „vládu davů“, které musí být pro kapitalismus teprve edukovány, lépe řečeno vycvičeny: umění proskakovat hořícím kruhem trhů vyžaduje náročnou drezúru a pracující tygři nemají čas náležitě zvažovat své „skutečné zájmy“ (prodávat bez drzých řečí svoji pracovní sílu, kterou ohodnocuje jedině nabídka a poptávka, nikoli „nedemokratický“ třídní boj). Krotitel se musí cítit bezpečně, i když jim do mordy zasune vlastní hlavu.

 
Po Velké válce (a Říjnové revoluci v Rusku) bylo už takové číslo značným rizikem. A tak se počet čtyř uviverzálních demokracií strategicky rozšířil na závratných deset, včetně německé výmarské republiky (1919), kterou ovšem Hitler „típl“ o pouhých čtrnáct let později. Skutečná průtrž „suverenity lidu“ (a to veškerého) nastala až po druhé světové válce, protože bolševický malér sice hororově zestalinštěl, ale zároveň skoro na půlce zeměkoule vytvořil celý velký blok. I jako pouhá fasáda původně humanistických revolučních ideálů, za níž se jako mor rozrůstal Gulag, působil setrvačně jako zastrašující protihráč „svobodného světa“ hlavně svou „sociální demagogií“. A tak se ruku v ruce s urychleným budováním sociálních států, tripartit a konzumerismu na Západě rozšířilo všeobecné volební právo v řadě dalších zemí, například ve Francii (1944), Japonsku (1945), Itálii (1946) či Belgii (1948).

Tento vývoj není bez kuriózních detailů. V hlavní dnešní záštitě „západních hodnot“ – ve Spojených státech – bylo všeobecné volební právo zavedeno až v roce 1965 (!), a to přijetím Voting Rights Act, který umožnil volit černochům v jižních státech USA – plných 150 let po vyhlášení zásad moderní demokracie americkými revolucionáři 18. století! No a co? Ve všech švýcarských kantonech mohly volit ženy až v roce 1971. „Lépe pozdě, než nikdy“ (české přísloví).

Co přesně znamená ta dnešní krize demokracie, kterou už nám ani nezamlčují? Znamená to, že už jsme za demokracii přestali bojovat, že už se o ni nerveme každý den. Že zaměňujeme činy za silácké tlachy na internetu a za inflační petice. Neboť všechna ta demokratická práva liberálové lidu rozšafně nedarovali. Nikdy. Vždycky k nim byli dotlačeni, dokopáni, dostávkováni. Demokracie byla jim zdola – a strachem z vnějšího nepřítele, „který se nezakecá“ – vtlučena do hlavy. Tak a nejinak to bylo.

A jak to je? Už dávno se naše mocenské elity nikoho nebojí. Jejich vnější protihráči jsou kolosy na hliněnách nohách (a kromě toho – hlavně pro západní krajní pravici, která je na vzestupu – jsou to kolosy příkladně autoritativní). „Suverenita lidu“ mlčí. Pokud zrovna nemává bytostně demokratickým obrněným konvojům, sedí si ustrašeně na vejcích a úspěšně předstírá, že vlastně vůbec není a že jí nikdy nebylo. Proto byl možný ústavní puč v USA v roce 2000, kdy se George W. Bush stal prezidentem své země a „nejmocnějším mužem planety“ následkem volebních podvodů na Floridě a rozhodnutím konzervativní soudní oligarchie. Proto je možné zemi, která je kolébkou evropské demokracie, suchým zamítnutím popřít výsledek jejích voleb. Proto je možné v srdci Evropy hlásat, že stát musí být „řízen jako firma“, a vydávat totalitu dohlížitelů a pohůnků námezdní práce za demokracii. Putinovi a čínskému politbyru musí být vážně líto, že je oligarchie „západních hodnot“ nechce vzít na milost. Jako dvojčata…

Je to na nás, ta demokracie. Ti nahoře „mají Vánoce“ a balí si dárky už jen pro sebe. A dobrovolně – tak jako vždycky – nám ji nenadělí.

INAUGURAL CEREMONY
Inaugurace George W. Bushe po ústavním puči 2000