Marek Řezanka
2.4.2015 Altpress
 

Šafr nejspíš rozbil prasátko

1) Je nekonzistentní. V případě obdobných kauz volí zcela protichůdné přístupy a zaujímá naprosto rozdílná stanoviska. 2) Používá paušalizaci, dehonestaci, škatulkování – aniž cokoli podloží fakty. 3) Nehledá, ale káže, co by být mělo. Tím deformuje investigativní přístup novináře – a sklouzává k ideologičnosti. 4) Otevřeně a vědomě překrucuje realitu, neboť tomu, koho chce zdiskreditovat, vsouvá do úst, co ten nikdy prokazatelně nikdy neřekl.

Patero Šafrových demagogií

Konkrétní příklady k těmto bodům podrobně rozepisuji v článku nazvaném Šafrův odkaz aneb Koho (ne)brat vážně, publikovaném 21. března 2015 na serveru disidenti.org. Šafr se nechová jako novinář. Nehledá pravdu – pouze káže, co za pravdu vydává. Nepídí se po důkazech, nepřistupuje kriticky k materiálům, s nimiž pracuje – zato se hojně věnuje podpoře současné eskalační politiky, jejímž heslem je: „Do zbraně a na Rusa“. Ukazuje na novodobé kacíře – a stylizuje se do role inkvizitora, který div neurčuje, kdo má být upálen. Na takzvaném „Svobodném fóru“ vyjmenoval pět kategorií „lží“, které by neměly být tolerovány:

Otevřené proruské lži jsou (podle Šafra) kupříkladu tyto:

1. Rusko Krym neanektovalo, bylo tam řádné referendum. (Vyvadil)

2. Rusko neútočí na Ukrajinu, je to jen občanská válka. (Zeman)

3. Za válku na Ukrajině může Západ. (Klaus)

4. Ukrajinu ovládají fašisté. (Mládek)

5. Kam přijde americká armáda, umírají ženy a děti. (Semelová)

Problémem takto vymezených kategorií je skutečnost, že se pod ně vejde víceméně cokoli. Výrok „Rusko Krym neanektovalo“ je sice nepravdivý – ale za lež bude automaticky vydávána obhajoba tamního referenda. Jako řádným demokratům nám zřejmě vadí všechny průzkumy veřejného mínění na Krymu, které ukazují, že tamní lidé jsou často spokojenější než občané řady členských států se soudobou EU. Nejhorší ovšem je, že zřejmě bude zakázáno psát o faktu, že „na počátku všeho“ nebyla anexe Krymu, ale spouštěčem se stala krvavá podoba Majdanu, puč a nastolení nevolené vlády, což v části Ukrajiny vyvolalo nesmírný odpor.

Mnohem horší ovšem je, pokud chceme za lež vydávat pravdivé tvrzení, že Rusko nevede válku proti Ukrajině, na níž se vedla občanská válka (kdy ruská strana neustále vybízela k jednání a mírovému řešení situace). Šafr navrhuje, abychom nesměli říkat pravdu. Nestálo by to ani za řeč, pokud by byl v tomto svém úsilí opuštěn. Ale není. Bursíkové, putnové, macháčkové a další mu zatleskají. Za chvíli každý, kdo odmítne papouškovat „Šafrovy pravdy“, bude minimálně „nepřítelem státu“ a uvidí červenou kartu. Co na tom, že ukrajinští poslanci falšují fotografie, jen aby našli aspoň minimální oporu pro tvrzení, že je Rusko napadlo invazivní armádou? Což tu není nějaké malé dítě – jako v Andersenově pohádce o císařových nádherných zbrusu nových šatech, které zvolá, že Šafr (a zdaleka nejenom on) omezuje a potlačuje svobodu slova – navíc opřenou o relevantní fakta?

Šafr je ve svém výčtu důsledný. Nejraději by vyzmizíkoval tvrzení, že za válku na Ukrajině může Západ. Jistě, není to celá pravda, Rusko má na ní také svůj dílčí podíl – ale roli Západu zde zkrátka pominout nelze. Podpořili jsme nevolenou vládu, v níž byl silně zastoupen „černý“ Pravý sektor – vládu, která neměla právo rozhodovat o osudu země. Jsem jenom zvědav, kdy po vzoru inspektora Klečky, který si po ironicky míněné nabídce svého kolegy přisvojil i boty nebohého Trachty, přibude na Šafrův seznam zákaz citace studie zveřejněné Lékaři proti jaderné válce pojednávající o tom, že americká armáda nese zodpovědnost za úmrtí 1,3 milionu až dvou milionů lidí v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu, a to jen v průběhu deseti let. Proč prostě na rovinu neříci, že pravdu slyšet nechceme – a říkat ji se nesmí? Jako připomenutí šesti set let od upálení Jana Husa by to mělo co do sebe.

Šafrovi se též nelíbí, když se připomíná vliv fašismu na Ukrajině. Co ale jiného než korporátní fašismus tam různí oligarchové peroucí se o moc ztělesňují? Svoboda slova je na Ukrajině potlačována, různé menšiny tam mají oprávněný strach. Prapory typu Azov, kde se objevují hákové kříže na helmách, pak jen situaci dokreslují. Že Ukrajinu ovládají fašisté, není úplně přesný popis situace, ale že je fašismus na Ukrajině citelný – a prorůstá do nejvyšších pater politiky, je doložitelné.

Stejně tak je tvrzení, že kam přijede americká armáda, umírají ženy a děti, poněkud metaforické. Občas i někam přijede, aniž umře jediný člověk. Již výše zmíněná studie by nás však měla svou výpovědí děsit. Děláme tu bububu kvůli něčemu, co je ve vztahu k milionům naprosto zbytečně zabitých lidí – z mého pohledu – drobností. Ano, protestujme důsledně proti všem porušením mezinárodního práva – ale netvařme se, že jediným a nejhanebnějším je případ Krymu. Tím bychom si dávali jen nálepku pokrytců. Už proto, že bychom se měli zabývat podílem evropských zemí na americkém skandálu s porušením konvence o (ne)mučení.

Novodobý McCarthy

Senátor Joseph McCarthy

„Lidé, kteří hlásají tyto otevřené a jasné lži, jsou také otevřenými a jasnými agenty Putinova Ruska. Otázka, zda podepsali nějaký vázací akt ruské tajné službě, není vůbec podstatná. Pracují proti zájmům země. Pokud neporušují zákony, mají právo šířit své názory. Ale rozsah jejich mocenského vlivu je zarážející“, rozvíjí svou „filipiku“ Šafr. Pokračuje tím, že se zaměřuje na novináře, kteří místo „masového jásotu“ píší o „marginálním zadku“. Kolik důležitých a podstatných událostí již naši novináři přehlédli či zatajili? A pan Šafr s nimi? Šafr ovšem novináře, již si dovolí poukázat na jednání, které by pan Šafr jako marginální přešel, dehonestuje a div je nekriminalizuje: „Takoví novináři a publicisté jsou skrytou součástí ruské lobby a je třeba o nich vědět. Ne abychom je pranýřovali, ale abychom se mohli bránit před plíživou lží a manipulací.“ Jak někdo dostatečně nebude informovat o nadšení, může si připnout na hruď bodlák na znamení, že je součástí ruské lobby. Může si oddechnout, že ho pan Šafr prozatím nechce pranýřovat. Pouze monitorovat a označit – jako nemocný strom na porážku.

Šafr stvořil novou nálepku: „cynický novinář“. Vejde se mu pod ní každý, kdo dostatečně nahlas a nadšeně neglorifikuje stávající kurs americké zahraniční politiky, včetně pana Bělohradského. Obávám se, že Šafrův seznam „ruských kolaborantů“ bude mít za chvíli tolik verzí jako Bartošův seznam „pravdoláskařů“ – a svým složením a rozsahem bude připomínat i podobný galimatyáš, kde se smísí zásady i kyseliny v jeden nepřátelský celek.

„Z té celé plejády sil, které v české politické a mediální elitě otevřeně či skrytě pracují pro ruské mocenské ambice, jde trochu strach. Jejich moc je velká a až opadne nadšení lidí z amerických vojáků, tak se otřepou a budou dále „pracovat“ na změně zahraničněpolitické orientace státu. Ale k nim je třeba ještě přičíst ty, kteří z cynismu a nihilismu zatemňují podstatu a vážnost sporu mezi liberálním a autoritářským modelem společnosti.“ (Češi se musí bránit před přáteli Putina, Svobodné Fórum, 31. březen 2015).