2. světová válka a odkaz dnešku

Avatar
Původní autoři

Rozhovor s profesorem Oskarem Krejčím

5. 5. 2015       První zprávy
Válka je soutěž v efektivnosti brutality. Každý rozumný člověk si váží nesporně obrovské role americké a britské armády při porážce německého nacismu a japonského militarismu. Jak bojovaly? Například vize strategického bombardování, která vznikla v Británii ještě před začátkem 2. světové války, předpokládala bombardování týlu nepřátelských vojsk s cílem zničit průmysl a podlomit vůli obyvatelstva.


PZ: V posledních týdnech se mnoho politiků a novinářů změnilo na historiky či politology a soutěží, kdo přinese více informací o pochybné roli sovětské armády v době 2. světové války. Mluví o tom, že tato armáda byla krvelačná, zatímco západní armády byly civilizované. Je takto možné hodnotit 2. světovou válku?

Koncepce strategického bombardování byla za války praktikována Spojenci. A tak například při britském bombardování Hamburku v červenci 1943 zahynulo více než 43 tisíc civilistů. Ohnivé peklo v Drážďanech při britsko-americkém bombardování v únoru 1945 velice plasticky popisuje Kurt Vonegut ve fascinujícím románu Jatka č. 5 – více než 22 tisíc mrtvých civilistů. Při americkém bombardování Tokia v noci z 8. na 9. března 1945 zahynulo přibližně 100 tisíc civilistů.

PZ: To je ovšem z hlediska mezinárodního práva velmi problematický způsob boje.
Není problematický, je nepřijatelný. Mezinárodní právo útočení na civilisty přímo zakazuje. I proto jsou právně vzato jaderné zbraně nepřijatelné – jejich použití předpokládá velké a úmyslné civilní ztráty. Ovšem v boji na život a na smrt málokdo ctí právo. A vítěze nikdo nesoudí.

PZ: Podle některých novinářů i politiků začala 2. světová válka paktem mezi Stalinem a Hitlerem, který obsahoval doložku o rozdělení Polska. Je to příčina, proč je dnes tolik pochybností o roli Rudé armády?

To jsou vlastně dvě otázky. Především je to problém eurocentrického pojetí dějin. Jestliže chápeme světovou válku jako ozbrojený konflikt mezi hlavními mocnostmi, tak nesmíme zapomínat, že k nim tehdy patřilo Japonsko i Čína. Pak je ale také třeba vidět začátek války v Mukdenském incidentu v září 1931, tedy v japonském útoku na Čínu. 2. světová válka začala v Mandžusku – a také v Mandžusku skončila.

PZ: To je poněkud neobvyklé pojetí, byť z čínského pohledu logické….

Máme-li porozumět roli Číny v budoucnosti, musíme se snažit pochopit i její minulost. Ale můžeme i jinak hledat počátek této strašné války. Před válkou v Polsku (září až říjen 1939) tu bylo vtržení Itálie do Habeše (1935–1936). Byla zde i španělská občanská válka (1936–1939), kde proti sobě bojovali němečtí a sovětští letci – přičemž oficiální Francie, Británie i USA jen přihlížely. A Češi by neměli zapomínat, že německému útoku na Polsko předcházela Mnichovská dohoda (1938) se zradou Francie a Británie, ale i vytvoření protektorátu Böhmen und Mähren (březen 1939).

PZ: Stejně ale nelze pohlížet na pakt nacistického Německa a Sovětského svazu jinak než jako na spiknutí diktatur.
A co je potom Mnichovská dohoda? Mimochodem: Polsko si též po Mnichovské dohodě utrhlo část československého území.

Kreml přistoupil na jednání s Berlínem, které vyústilo ve zmíněný pakt Ribbentrop–Molotov, až po selhání dlouhodobého úsilí o vytvoření evropského systému kolektivní bezpečnosti. Až po příjezdu britsko-francouzské delegace do Moskvy, která nebyla vybavena pravomocemi uzavřít dohodu. A nelze zapomínat, že zmíněný pakt byl uzavřen v době bojů Rudé armády s japonskou armádou v Mongolsku. Patří k velkému umu tehdejšího sovětského vedení, že se vždy dokázalo vyhnout bojům současně na dvou frontách. Japonský velvyslanec se účastnil ještě přehlídky vítězství v Moskvě v červnu 1945. Až potom Sovětský svaz vyhlásil Japonsku válku.

PZ: Mluvíte o „strategickém umu“ Kremlu. Často se ale zdůrazňuje, že základem úspěchu Sovětského svazu bylo, že Hitler zopakoval chybu Napoleona a zatáhl své vojáky do ruské zimy. Kdyby začal dříve…

Nedokážu ani spočítat, kolikrát za svůj život jsem slyšel tento nesmysl! Napoleon obsadil Moskvu v září 1812, to není zima ani v Rusku. Napoleonovým problém bylo, že v bitvě u Borodina nedokázal zničit Kutuzovovu armádu. Ve vypálené Moskvě se Napoleonova armáda rozkládala – ničil ji hlad, nemoci, dezerce. A nedaleko ruská armáda nabírala síly – nové vojáky, nové zbraně, proviant. Protože s Napoleonem car nevyjednával, vydal se císař domů. Slavný obraz Adolfa Northena, který zobrazuje prochladlého Napoleona v čele mrznoucích vojsk, je až z doby ústupu. A to jej nesužovala jen zima, ale i partyzáni, pravidelná armáda, nemoci a hlad. Ustupoval tak dlouho, až ruský car na čele svých vojsk vstoupil do Paříže.

PZ: To připomíná osud Hitlera.

Jen začátek a konec. Hitler se poučil z Napoleonových chyb a jeho úder směřoval především proti Rudé armádě, ne proti hlavnímu městu. Průlomy a obchvaty pomocí motorizovaných jednotek Wehrmachtu plus bombardování uzavíralo tisíce rudoarmějců do kotlů. Sovětské ztráty – myšleno zabitých, zraněných a zajatých – z prvních měsíců války lze odhadnou na dva miliony vojáků. Pro srovnání: v roce 1940 měly Spojené státy v ozbrojených silách necelých 460 tisíc mužů; při japonském útoku na Pearl Harbor bylo zabito přibližně dva tisíce amerických vojáků.

Zároveň nacisté během prvních měsíců války obsadili mimořádně důležité průmyslové oblasti Sovětského svazu. Hádám, že v říjnu 1941 byli všichni významní politici na Západě přesvědčeni, že Sovětský svaz již válku prohrál.

PZ: Proč tedy Hitler prohrál, když se podle vás chybám Napoleona vyhnul?
Dva faktory jsou klíčové. Tím prvním je organizační umění tehdejšího sovětského velení. Především dokázalo postavit Rudou armádu vlastně znovu. Navíc nejenže odhadlo budoucí hloubku nacistické okupace sovětského území, ale dokázalo včas přemístit průmyslovou výrobu na Ural a na východ od něj. Tisíce a tisíce vagonů, ale i inženýrů a dělníků zavčas převezlo stroje a dokázalo nalézt nové umístění výroby a tuto výrobu zahájit. Byla to operace, která vedla k tomu, že na konci války Sovětský svaz vyráběl více tanků a letadel než Německo.

PZ: Trochu to zavání glorifikací Stalina. Že přehlížíte zločiny, kterých se dopustil…
Ale kdež! Zločiny, teror vůči vlastnímu obyvatelstvu i spolubojovníkům, které Stalin spáchal, jsou neodpustitelné. Bolševici hned druhý den po převzetí moci zrušili trest smrti – ale v občanské válce někteří z nich ztratili představu o ceně lidského života. Navíc je zřejmé, že masové vraždění je povětšině zbytečné, ba přímo kontraproduktivní. To opravdu nelze Stalinovi odpustit.

Na druhé straně ale k jeho obrazu, ale i k dějinám Evropy, prostě patří vítězství ve 2. světové válce. A součástí tohoto vítězství byla i záchrana malých středoevropských slovanských národů. Vítězství německých nacistů by znamenalo likvidaci českého – a později jistě i slovenského – národa.

Stalin často slouží jako výmluva za převrat v roce 1948. Jako by jej zorganizoval on. Rudá armáda se ale z Československa stáhla ještě v roce 1945. Samozřejmě kromě těch 140 tisíc vojáků, kteří padli při osvobozování Československa. A jejichž hroby či památníky nekulturní barbaři barví na růžovo nebo přímo bourají. Mimochodem: přesun státního svátku z 9. května na 8. květen neznamená jen návrat z moskevského časového pásma do berlínského časového pásma. Je to i oznámení, že v Česku nadále nebudeme slavit osvobození hlavního města.

Moskva jistě podporovala československé komunisty, tak jako západní země podporovaly místní měšťácké strany. Únor 1948 jsme si ale upekli doma sami, především Gottwald, představitelé měšťáckých stran a prezident. Jsou to naše dějiny. Když mainstreamová média a někteří pravicoví politici nevidí nic pozitivního na Stalinovi a tolerují banderovce na Ukrajině či pochody pobaltských veteránů z jednotek SS, tváří se, že jsou chytřejší než ve své době Winston Churchill. Ve skutečnosti ale pouze dávají najevo, že vůbec nerozumějí povaze 2. světové války.

PZ: Jak tedy hodnotíte armády vítězů?
Byla to strašná válka a všichni tehdejší Spojenci, vojáci, pracovníci odboje i týlu si zaslouží hluboký dík. Nelze však zapomínat, kdo nesl největší část válečných útrap. Čísla lze nalézt různá, ovšem poměry zůstávají. Například podle americké Vojenské encyklopedie autorů R. Ernese Dupuyho a Trevora N. Dupuyho ztratil Sovětský svaz v 2. světové válce 17 až 22 milionů lidí, Spojené státy 292 tisíc, Velká Británie 460 tisíc. Jen ve Stalingradské bitvě zahynulo mnohem více rudoarmějců než amerických či britských vojáků během celé světové války.

PZ: Mluvil jste o dvou důvodech sovětského vítězství ve válce. Kromě onoho schopného vedení – co jste měl na mysli?

Obrovské nasazení sovětského lidu. Nezlomná, pro mnohé nepochopitelná vůle zvítězit. Ten, kdo zavedl sankce vůči Rusku, obdobně Rusy stmelil.

PZ: Ale v Rudé armádě nebojovali jen Rusové.

To máte samozřejmě pravdu. Bojovali i Ukrajinci, Bělorusové, Baurdžan Momiš-Uli, slavný hrdina románu Alexandra Beka Za námi Moskva, byl Kazach – prostě všechny národy tehdejšího Sovětského svazu byly v Rudé armádě zastoupeny. Ovšem když Gruzínec Stalin 24. května 1945 na recepci pro nejvyšší velitele a komisaře Rudé armády pozvedl číši, ve svém přípitku poděkoval ruskému národu. Neděkoval sovětskému lidu, ale ruskému národu. A věděl proč. Děkoval mimo jiné za to, že ruský národ vydržel, přestože se jeho, tedy Stalinova vláda na začátku Velké vlastenecké války dopustila mnoha chyb.

PZ: Stále mi přichází na mysl, že neberete v úvahu, že Stalin používal násilí i vůči vlastnímu obyvatelstvu. Že mnohé z oné „nezlomné vůle lidu“ bylo vynucené.
To máte bezesporu pravdu. Válka i přesun výroby vyžadovaly maximálně funkční organizaci, a ta byla – ale i dnes bývá – často výsledkem donucení. Když bojujete na život a na smrt, nemůžete postupovat jako při stavbě tunelu Blanka…

Ale vážně: porovnejte si dobrovolné partyzánské hnutí na sovětském území obsazeném nacisty s partyzánským hnutím na německém území po obsazení Rudou armádou. Sovětských partyzánů bylo přibližně milion. A německých? V Německu žádné partyzánské hnutí ani nevzniklo.

PZ: Jinými slovy, Rusko nelze porazit?
Ale lze. Musíte mít silnou pátou kolonu, která připraví něco na způsob barevné revoluce. A pak hned musíte Rusko rozdělit na co nejvíce samostatných státečků. Jinak nelze ani onen prostor ovládnout, ani zlomit odhodlání Rusů. Jenže to Putin dobře ví.

(Za první zprávy rozhovor vedl Jiří Kouda)