Co si kdo (ne)smí dovolit?

Marek Řezanka
31.5.2015  Literární noviny

„Jako politik musím respektovat rozhodnutí nezávislého soudu, ale musíme se nutně ptát, kdo ponese odpovědnost za tu monstrakci v Praze před dvěma lety s obrovskými náklady a důsledky, na základě které se vlastně nic nestalo. Nemůže to skončit slovy: Vyšetřování skončilo, zapomeňte,” ozval se exministr financí Kalousek hned poté, kdy padl nepravomocný osvobozující rozsudek v kauze, kde bylo podezření na zneužití vojenského zpravodajství.

Expert na zločiny a neposkvrněná vláda

Kalousek se může naparovat, že on zná přece do puntíku, co policie smí či nesmí vyšetřovat. Například mu je jasné, že jsou orgány činné v trestním řízení, pokud čmuchají kolem letadel CASA, vedle jak ta jedle. Vlasta Parkanová být podezřelou jednoduše nemůže, tím spíše, pokud by nitky mohly směřovat k samotnému Kalouskovi. V tom okamžení Kalousek upozorňuje na hony na čarodějnice.

Proč by nás mělo zajímat, co vše se kolem Nečasova kabinetu odehrávalo? Proč se vzrušovat stamilionovými škodami v kauze ProMoPro? Proč upírat své zraky na firmu iDTAX a na exministra Drábka se svou dnes již odsouzenou pravou rukou, Šiškou? Machinace s IT zakázkami, vydírání, miliardová zakázka na kontrolu sociálních dávek, kterou měla bez výběrového řízení získat firma IBM – toliko ve stručnosti, čím se Šiška, Drábkův věrný politický druh, (ne)může pyšnit.
Vzpomeneme-li si na vládu „rozpočtové zodpovědnosti a boje proti korupci“ (nebo snad s ní po boku?), vytanou nám na mysli jména jako Jakub Klouzal či Libor Michálek. „Trestní oznámení jsem ještě nepodal, ale chystám se na to. Jako člověk vyhozený z ministerstva nejsem povinen zpracovávat mraky dokumentů o podezřelých zakázkách v oblasti informačních technologií, které se tam odehrály. Od toho je generální inspekce. Tu má však na povel ministr. Všem je to ale jedno, stěžoval si v červnu 2013 Klouzal. Rozhodně si nebral servítky na adresu exministra zahraničních věcí a guru TOP09: „Je to nepochopitelné, že za vlády Karla Schwarzenberga, který má navenek obrovské renomé, se tam dějí takovéto věci. Před revolucí a po ní bojoval za lidská práva, nyní se dostal nahoru a na všechno kašle. Možná si myslí, že už má renomé tak silné, že už se mu nic nestane. Má Fórum Karla Schwarzenberga za obnovu demokracie v Česku a pozvednutí morálních principů, přitom úplně kašle na lidská práva a bojovníky proti korupci. Navíc lidem, kteří se ho na to zeptají, otevřeně lže. Umělecká obec v něm vnímá lidský rozměr, ale on hraje v politice pragmatickou hru.
V rozhovoru pro Právo 2. 6. 2012 (Ledy se lámou a musí to pokračovat) exministr zahraničních věcí, Karel Schwarzenberg zadoufal, že s tou korupcí definitivně zatočíme: „Konečně se policie odvážila jít na velkého papaláše. Zaplať pánbůh za to. Doufám, že budou další následovat. V okamžiku, kdy se zjistí, že ti nahoře jsou dosažitelní, tak se něco láme“. To ještě ovšem netušil, že se v hledáčku policie octne samotný předseda tehdejší vlády. A že se policie odváží jít i po něm.
Toto vše už jaksi odnesl čas. Zapomíná se. Dnes už před obrazovkami nezáří L. Michálek, pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži odhalující. Exministr Drobil z ODS již není na očích – a říká se přece, že sejde z očí, sejde z mysli. 
Fiala stále čeká…

Stále čekáme na vysvětlení, proč se před dvěma lety konal zásah na Úřadu vlády, na jehož základě padla vláda. Rozhodnutí soudu ukazují, že zásah byl nepřiměřený a neodůvodněný. V demokratické zemi jsou takovéto praktiky nepřijatelné. Nyní očekávám, že osobní odpovědnost vyvodí zejména iniciátoři celé akce z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci,” přisadil si šéf ODS, Fiala. 

Ano, buřme se nyní proti „totalitě“, která svrhla „nejlepší vládu všech dob“, po níž zůstaly rozložený sociální systém, stomilionové položky k zaplacení (ProMoPro), dlouho kolabující „nový“ registr vozidel, pachuť hlasování o „úsporném balíčku“, jenž mnohé přišel pěkně draho a jehož schválení umožnilo prosazení tzv. zákona o církevních restitucích. Podezřelým z braní trafik (že nechali projít zákon, aby z toho také něco měli) se máme omlouvat a hluboce se jim klanět.

Nejnověji se dozvídáme, že rozvědku u nás může řídit kdejaká osoba z ulice, jenom si musí dostatečně ochočit čelného politika. Ještě uvidíme, zda bychom rovnou neměli uzákonit, že taková osoba – je totiž nad slunce jasné, že dře od rozbřesku západu slunce – by měla být vyvažována zlatem.
Suďme jen sprosté podezřelé…

Předseda Unie státních zástupců, Zdeněk Matula poukázal v souvislosti s honem na Ištvana na fakt, že: „Obžalobu musíme podávat, i když máme pochybnosti o jejím úspěchu u soudu. Pokud pak soud obžalovaného zprostí viny, automaticky to přece neznamená, že státní zástupce pochybil. 

Budeme-li chtít obžalovat jenom ty, u nichž budeme mít jistotu, že je odsoudíme, je třeba, aby z nich odsouzené vytvořila mainstreamová média již v době zadržení. Jakápak presumpce neviny? Kdepak – takový člověk je odsouzen ještě daleko před započetím soudního řízení – a u takového člověka je i vyšší šance, že bude – už kvůli veřejnému mínění zmanipulovanému médii – odsouzen.

Pocit spravedlnosti?

Rozsudek nad viníkem by měl přinést občanům pocit naplněné spravedlnosti, a ne pachuť, že spravedlnost funguje jaksi selektivně. A že ti, kteří nejdou proti všem, ale mají krytá záda, se do tepláků neobléknou – na rozdíl od těch, kteří šťourají do „bezvadně fungujícího systému, v němž vítězí slušnost, pravda a láska“ – že mistr Nečas bude ještě rehabilitován a jeho bronzové sousoší s madam Nagyovou zkrášlí nějaký pěkný kout pražského centra. Naopak, doktor Rath bude bručet, až mu dojde, že jeho verbální boj proti korupci nebyl dvakrát dobrý nápad.

Jedinec, či systém?

Zmocňuje se mě divný pocit, že dávno před vynesením soudního rozsudku vyřkla média mnohem účinnější ortel. Nad Nečasem s Nagyovou držela ochranou ruku, do Ratha kopala, co to šlo. Máme ale pocit, že bylo (a je) spravedlnosti učiněno za dost? Zabýváme se podstatou systému – tj., zajímá nás, jak se vypisují nejrůznější výběrová řízení a jaká mají pozadí? Nebo se spokojíme s konstatováním, že jediného vysoce postaveného „korupčníka“ v zemi již brzy pošleme do tepláků – a jinak nám v zemi panují čest a poctivost? Nezaráží nás, že s nástupem nové vlády již nevidíme hrdinné michálky, klouzaly a lásky? Nezaráží nás to? Skutečně jsme tu korupční hydru porazili? 

Budeme nyní patrně svědky nové vlny protizemanovské hysterie, kdy mu bude vyčítáno, že „pomohl svrhnout čistou vládu Pana čistého“. Jsem ovšem zvědav, zda se někde objeví zmínka o tom, že vláda by měla odstoupit již kvůli samotnému podezření, že se dopouštěla konání, jež její další působení silně diskredituje. Špehování manželky pana expremiéra a podezřele závratné sumy za šperky a módní doplňky v souvislosti s činností vlády za důvod k demisi vlády považuji. 

Důvody pro podání žaloby tam byly a předložené důkazy byly velmi silné, hájí postup žalobce Bajgera Ištvan. Jak je ale v našem prostředí dobrým zvykem, budou se mainstreamová média točit kolem nepravomocného verdiktu jako korouhvička na kostelní věži a bít se v prsa s tím, že ona to říkala již dávno. Aniž znala důkazy – jejichž síla evidentně nikoho nezajímá. 

Média totiž mimo jiné odsoudila i Ištvana. Dostal punc negramoty, neschopného závistivce, nebezpečného pomatence, který nerozumí právu a nectí demokracii. Neodhalujeme skutkovou podstatu – soustředíme se na jediné – vykreslit obviněné jako politické vězně, jako světce a oběti zvůle.
Nanejvýš jednou za…

Hrozí nám, že budeme proces spravedlnosti vnímat jako souboj party, kde spolu všichni dotčení mluví (a tudíž se nepotopí), s jedinci stojícími mimo tuto partu s tím, že ti hájeni nebudou, a skončí za mřížemi, ať již vinni jsou, či nikoli. Bylo by hrozné si – třeba jen na chvíli — připustit, že zločin vlastně není zločinem, ale systémovou normou – a že nejhorším možným zločinem je odchylka od této normy. Takovýto pocit bychom mít neměli. Ne ve státě, jenž se hodlá nazývat demokratickým a který své občany přesvědčuje, že korupce politiků je selháním jednotlivce, k němuž dochází nanejvýš jednou za (nechť si laskavý čtenář doplní sám).