Gentleman Šafr o jednu světovou válku pozadu

Avatar
Původní autoři
Jiří Jaroš Nickelli

Jiří Jaroš Nickelli
18.5.2015  ČNL
 

Na stránkách Parlamentních listů (10.5.2015, 8.46) se dozvídáme, jak pan redaktor Pavel Šafr vidí přátele Ruska, panslavisty a Čechy, kteří si nikdy neprohlédli světové mapy. Je to pohled vskutku impozantní. Copak nám sděluje pan koryfej eurogermánské civilizace?

„Na Češích mne fascinuje, že se nikdy z větší části nepodívali na mapu a asi netuší, kde žijí. Jsem moc rád, že jsou Čechy součástí německého kulturního okruhu, a nikoli ruského. Jak se to pozná? Už od středověku si čeští králové brali německé princezny a podíleli se na volbě císaře Svaté říše římské v pozici kurfiřtů. Poznáme to i na našem jídelníčku. V české kotlině vaříme podobně jako Vídeňáci nebo Bavoři, rozhodně se naše kuchyně neblíží kuchyni východní, neřkuli ruské. I všechny svátky, které slavíme, včetně Vánoc, slavíme po západním způsobu, nikoli jako na východě.“

Tak pan redaktor úplně nechápe, kde se v některých Češích bere ona všeslovanská idea, kterou on považuje za hloupou. Citujme: „Ta všeslovanská idea je nekonečně hloupá. A úplně nesmyslná. Jakoby člověk sveřepě trval na tom, že chce být primitiv z pralesa.“

Pan Šafr nám zase jednou oživil staré tradice. Tradice, které jsme již několikrát jako národ i jako stát prožili. Tradice pangermanismu, nekonečně povzneseného nad jakýsi primitivní panslavismus. Tradice onoho válečného pangermanismu, který chtěl naposledy vyřešit slovanskou, a samozřejmě i českou otázku, konečným řešením, které německy slove „Endlosung.“

Ne že by byl pan Šafr v něčem původní. Postupuje pouze jako diletantský opisovač smrdutých pangermánských a později protektorátních not. O falšování našich dějin nám nepraví vůbec nic objevného. Už dávno před ním, roku 1894, tvrdil jakýsi pruský major von Pfister-Schweighusen ve svérázném výkladu českých dějin, že naše kněžna Libuše byla vlastně německá kněžna. Pan Šafr jako pravý falsifikátor našich dějin tvrdí, že naši králové byli součástí německé říše jako kurfiřti. Zamlčuje, což už Palacký dávno rozkryl, že pozice českých králů byla na říši římské odevždy nezávislá, a ani císař nesměl bez svolení českého krále vjet do českého království. Zamlčuje též dva neněmecké krále římské říše – Jana Lucemburka a českého Karla I., toho jména IV., jenž se stal i císařem, a kterého nám pangermáni včetně sudetů neustále neúspěšně kradou z českých dějin.

Etnograf se musí na páně Šafrovy příklady z národní gastronomie dívat jen velkými posměšky. Cože to má dokládat příslušnost našeho národa k bavorsko germánskému kulturnímu okruhu. Knedlíky a řízky? Takzvaná „Knödel-Schnitzel Kultur“? Nenechte se vysmát, Herr Šafr. Jak naložíte s naší Moravou a s maďarským gulášem a perkeltem? Jak naložíte s vysočinskými taštičkami? Co provedete s brynzou na Valašsku, s frgály a s dalšími východními specialitami? A nakonec zakážete ruská vejce a boršč, který tak dobře vaří u nás v Brně.

A můžeme jít dále, zakážete kroje z Horňácka, které mají výšivky stejné jako v Srbsku, na Ukrajině a ve Velkorusích? Zakážete Moravanům cimbál jen proto, že je východní? Zakážete dudy, které jsou jak slovanského, tak i keltského původu? Zakážete plasský kroj a nařídíte bavorský či rakouský dirndl? Vymýtíte  horňácké a slovácké písně, které, jak všichni víme  – kromě pana Šafra – nejméně už od dob Sušila a Janáčka patří po staletí do okruhu východní a nikoli západní kultury? Anebo se jednoduše přihlásíme opět k rajchu, jak to provedla „Národopisná Morava“ s Úprkou za protektorátu – protentokrátu? Staneme se opět loyálními obrkolaboranty? Werich nám to pověděl: „Každý se musí historicky znemožnit sám“. A pan Šafr toho dosahuje v míře přímo rekordní.

A když už jsme v té etnografii, tož pokračujme dalším příměrem. Písmák zvaný insitní má téměř vždy zvolený literární vzor. I pan Šafr svými bláboly vyvolává dojem, že má takový dějinný vzor. Vezměme knihu známého protektorátního kolaboranta Emanuela Moravce a čtěme v jeho knize „O český zítřek“:

„Mám-li stanoviti pro budoucnost úkoly českého novinářství, musím postupovat jako pěstitel živého organismu. Zahradník ví, že pro určité sazenice je nutná určitá půda…Protektorát není se svým obyvatelstvem cizím tělesem ve střední Evropě a tím méně uprostřed Velkoněmecké říše. Je-li některé evropská země geopoliticky a národopisně území Velkoněmecké říše velmi blízka, pak jsou to Čechy a Morava. Krajina, způsob života, rasové znaky, to všechno dosvědčuje tradiční jednotu Protektorátu s Velkoněmeckou říší. Politická přestávka, která v minulých sedmi desetiletích v této jednotě přestala, nezměnila nic na staré skutečnosti pradávné jednoty kultury a rasy s jediným rozdílem řeči.“ ( O český zítřek, Praha 1943,s.12.)

Takže Herr Moravec to dávno před panem Šafrem vyslovil daleko jasněji a přesněji – a nemusel to ozdobovat konkrétními ukázkami, které se již při prvním rozboru ukážou jen jako nesmysly a profesní lži. Ostatně, pan Šafr není sám. Druhý takový excelentní blábolil byl expremiér Nečas, který nám vyprodukoval projev o tzv. česko-bavorské kulturní a dějinné jednotě, o jakém se snilo právě zas jen kolaborantu Moravcovi a jeho satelitům Lažnovskému, Krychtálkovi, Kožíškovi, Vajtauerovi a dalším monstrům protentokrátu. Jidášovou odměnou byl potlesk sudetů vestoje…

Nakonec jako bonbon pro pana Šafra uveďme citát z Hitlerova Výnosu o Protektorátu ze dne 16.3.1939 ve Sbírce zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava č.75/1939:

„Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa českomoravské země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického okolí a posléze jejich zapojení do umělého útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko stálého neklidu. O roku k roku zvětšovalo se nebezpečí, že z tohoto prostoru – jako již jednou v minulosti – vyjde nové nesmírné ohrožení evropského míru.“

Dále ty lži ani netřeba citovat. Co závěrem? My odbojáři a potomci odbojářů jsme ovšem nositeli oné nesmírně hloupé všeslovanské ideje, kterou tak hanobí  koryfej pangermánství pan Šafr. My jsme oni primitivové z pralesa, které pan kolonizátor pangermán, nositel jedné pravé civilizace, chce obrátit na svých novinářských misích k jediné pravé víře – k začlenění do pangermánské Nové Evropy, nebo též do Mitteleuropy. My ovšem víme, z dějin, jak to s tím začleňováním dopadlo, jak führer dostal na řiť u Stalingradu, když chtěl zahnat onu „step“ do nitra Asie. My dobře víme, jak nám tu ukazovali výstavy „Sovětský ráj“, a jak nakonec nás ten sovětský ráj zachránil pře totálním vyhubením. My dobře víme, že bez oněch „primitivů z pralesa“, jak hnusně nás Slovany nazývá pan Šafr, bychom dávno nežili – a nad Prahou a naší zemí by vlál hakenkrajc, zněla germánská řeč a dupaly okované boty esesmanů. A jestli pan Šafr chce znovu se svými společníky a velmocemi začlenit naši nerozumnou slovanskou zemi do tisíciletého pangermánského prostoru, ať provede přenárodnění čili „Umvolkung“ a táhne do Bavor za Sudety. S nimi si bude velice notovat.

 

Dr. Jiří Jaroš Nickelli, předseda ČSBS Boskovice, etnograf, jak sám o sobě uvádí – pansláv z líšeňského pralesa