Jak je to v Makedonii? – diskuse

Avatar
Původní autoři

Ilona Olehlová a Martin Hekrdla
20.5.215  A2larm.cz

Uvádíme část diskuse mezi paní Ilonou Olehlovou, přispěvatelkou webu A2larm.cy, která dlouhodobě žije v Makedonii a Martinem Hekrdlou, politickým komentátorem. Diskuse přináší zajímavé pohledy na současnou situaci v Makedonii.

Ilona Olehlová: Makedonie na rozcestí
(12.5.2015)

Makedonií zmítají největší občanské protesty v novodobé historii země.

Deset tisíc studentů vysokých škol vyšlo v prosinci 2014 do ulic Skopje na protest proti připravovaným vládním reformám omezujícím akademické svobody. Po zatím největších demonstracích v novodobé historii země vláda ustoupila a připravované změny neprošly. 10. května bylo osm studentů uvrženo do vazby bez jasně udaných důvodů. Hrozí jim trest odnětí svobody od tří měsíců do tří let.

Studenti byli zatčeni během dní, kdy se nejen ve Skopje, ale i v několika dalších makedonských městech protestovalo proti policejní brutalitě. Protesty začaly po zveřejnění nahrávky dokazující, že člen zvláštních policejních jednotek Igor Spasov zabil v roce 2011 jednadvacetiletého Martina Neskovského v centru hlavního města. Stalo se to v den, kdy současná vládní strana VMRO DPMNE oslavovala volební vítězství. Z nahrávek také vyplývá, že představitelé vlády, včetně ministryně vnitra Gordany Jankulovské, bránili vyšetření celé události a snažili se případ před veřejností utajit.

Falšování voleb, vraždy a cenzura

Nahrávka týkající se případu Martina Neskovského je jednou z mnoha materiálů zveřejněných opoziční stranou SDMS v posledních měsících. Dosud uveřejněné nahrávky, které jsou vládními orgány prezentovány jako „dílo tajných služeb“, odkrývají rozhovory nejvyšších státních představitelů o ovlivňování posledních parlamentních voleb a soudů, úplatcích, cenzuře médií nebo systému přidělování pracovních míst jen těm, kteří mají stranickou knížku vládní strany. Nahrávky dokazují, že současná vládní strana manipulovala s voličskými listy. Někteří voliči hlasovali více než jednou, a dokonce hlasovali i lidé, kteří byli prohlášeni za mrtvé. V minulých týdnech měla veřejnost také možnost slyšet rozhovory spojené se smrtí novináře časopisu Focus Nikoly Mladenova. Právě za články o tomto případu, poukazující nejasnosti ve vyšetřování, byla uvalena vazba na novináře Tomislava Kezarovského. Kezarovski byl propuštěn až po několika soudních přelíčeních, během nichž odmítal zveřejnit zdroj svých informací. Jeho případ také vedl k několika novinářským protestům upozorňujícím na cenzuru ze strany vlády.

Během protestů studenti provolávali, že „nechtějí žít v roce 1984“. Tento odkaz na Orwellův román asi nejvýstižněji popisuje situaci dnešní Makedonie, která se podle mnohých nachází v největší politické krizi od získání nezávislosti v roce 1991. Zatímco v devadesátých letech byla Makedonie prezentována jako země, která unikla válečnému konfliktu a je na cestě do EU a NATO, dnes je v dlouhodobé politické krizi, trpí extrémní nezaměstnaností a potýká se s masivní emigrací. Nevyřešený spor s Řeckem o název státu pak jen potvrzuje patovou situaci, v níž se Makedonie na mezinárodním poli nachází.

Poslední události ve městě Kumanovo naznačují, že celá situace eskaluje. Zatímco vládní média mluví o teroristickém útoku ozbrojené čtyřicetičlenné skupiny, která přišla do Makedonie z jedné ze sousedních zemí, stále více občanů interpretuje dění jako snahu vlády odvést pozornost od politické krize, nahrávek opozice a občanských protestů.

Podle posledních zpráv si dvoudenní konflikt v Kumanově vyžádal životy osmi policistů a čtrnácti členů ozbrojené skupiny. Civilní oběti na životech nebyly potvrzeny. V reakci na tyto události byly následující neděle a pondělí prohlášeny za dny státního smutku. Spousta otázek však zůstává nezodpovězena: Co bylo cílem ozbrojené skupiny? Odkud pocházela? Jak je možné, že policie neměla informace o jejích aktivitách?

Společně jsme silnější

I když není v současné době možné říct, kdo za střetem v Kumanově stojí, je třeba zdůraznit, že v žádném případě nejde o etnický konflikt mezi Albánci a Makedonci, jak se jej snaží některá média prezentovat. Řada obyvatel multietnického Kumanova zdůrazňuje, že vztahy mezi Makedonci a Albánci jsou bezproblémové. Zdůrazňují, že Makedonie se poučila z konfliktu v roce 2001 a nikdo si nepřeje jeho opakování.

Jedním z kroků, které demonstrují soudržnost Makedonců a Albánců, je iniciativa, v níž rezignaci vlády v makedonštině a albánštině společně požadují příslušníci obou etnik. Soudržnost také demonstruje heslo „Së bashku jemi më të fortë / Заедно сме посилни“ (Společně jsme silnější) ozývající se při protestech, které byly událostmi v Kumanově přerušeny, ale měly by v následujících dnech pokračovat.

Zatím největší demonstrace je plánována na 17. května. Je těžké odhadnout, co pro Makedonii bude znamenat. Vláda v čele s premiérem Nikolou Gruevským plní média informacemi o útocích, které plánovala ozbrojená skupina v Kumanově, a volá po národní jednotě v době, kdy země údajně čelí útokům ohrožujícím stabilitu země a celého regionu. Představitel opoziční SDSM Zoran Zaev v reakci na události v Kumanově prohlásil, že protesty by neměly pokračovat, a zdůraznil potřebu uklidnění celé situace. Stejně se vyjádřili představitelé albánských stran. Na druhé straně není jasné, kdy opozice hodlá zveřejnit nahrávky, které by –– podobně jako materiály týkající se smrti Martina Neskovského – mohly spustit další kolo protivládních protestů.

Jedno je ale jisté: stále více občanů není spokojeno se současnou vládou. Žádají její rezignaci a nový start pro Makedonii, zemi, které se ocitla na rozcestí.

Autorka žije od roku 2008 střídavě v České republice a Makedonii, kde pracuje v nevládním sektoru.

(zdroj)

Martin Hekrdla: Makedonie, strategická kóta
(19.5.2015)

V Makedonii probíhá další pokus o puč. Ano, vláda je ohavná a lid nespokojený. Ale puč je puč.

Ilona Olehlová nás informovala, že „Makedonie je na rozcestí“. Ví i proč: konzervativní vláda premiéra Nikoly Grujevského je zkorumpovaná, „manipulovala voličskými hlasy“ (čti: je nelegitimní), provozuje cenzuru, perzekvuje a má na svědomí nejméně jednu vraždu, přesněji: její zametání pod koberec (čili je zločinná). Dozvídáme se, že vláda chce omezit akademické svobody, na jejichž obhajobu proto již v prosinci mašírovalo deset tisíc studentů pod heslem „Nechceme žít v roce 1984“ (narážka na známý román George Orwella). Západní tisk je méně podrobný, píše zpravidla obecně – a teprve od letošního ledna – o „autoritativním režimu“. A konkrétně zejména o tom, že makedonská tajná služba odposlouchávala na dvacet tisíc lidí, především politiků, novinářů a představitelů církví (Le Monde 17. května). Kdo by chtěl žít v totalitním režimu podivného balkánského pidistátu, jemuž sousední Řecko dokonce upírá i jeho oficiální název? Kdo bych chtěl žít v takovém nesmyslu v tomto širém „svobodném světě“, který americká NSA odposlouchává celý a geniálními algoritmy špehuje miliony osob?

Otázky jako řemen 

Chápu. Máme si asi myslet, že makedonská mela je ryze vnitřní záležitost, charakterizovaná nejnověji tím, že se ujařmený a minulými národnostními konflikty poučený lid konečně sbratřil s albánskou – rovněž poučenou – populací (dvacet procent tamních občanů). Internacionalismus je na levici hodnota sama o sobě, Grujevského kabinet je pravicový a v Makedonii je opoziční silou levice; sociální demokrat Zoran Zajev je hlavním mluvčím protivládního tažení ve jménu – tak to řekl – „všech, Makedonců, Albánců, Srbů a všech etnických společenství Makedonie“. Správná strana barikády je pro občana se srdcem nalevo bijícím jasná jako tvář bohorodičky.

Tento koncept si ovšem nedovede poradit se zahraničními a velmi podstatnými souvislostmi. Olehlová si všimla, že „situace eskaluje“. Svatá pravda. Ale ptá se zároveň (doopravdy se ptá), co bylo cílem ozbrojené skupiny „z jedné ze sousedních zemí“, která v severomakedonském Kumanovu rozpoutala 9. a 10. května teroristickou válku, při níž zahynulo osm policistů a čtrnáct útočníků. Tamní divoké přestřelky vyvolaly v Makedonii šok. „Co bylo cílem ozbrojené skupiny? Odkud pocházela? Jak je možné, že policie neměla informace o jejích aktivitách?“ klade Olehlová otázky jako řemen.

Vezměme to od konce: zaprvé, policie naopak měla relativně dobré informace, neboť byla hned na místě střetů a uhasila teroristický útok v zárodku; někdy se holt orwellovské odposlechy po čertech vyplatí, i když to ministra vnitra „autoritářského režimu“ stálo křeslo. Ano, ministr vnitra a šéf tajných služeb podali demisi, jak se na orwellovské Velké Bratry sluší. Takovou totalitní diktaturu by možná leckde brali všemi deseti.

Možná přijdou i snajpři

Zadruhé, odkud ta tajemná ozbrojená skupina pocházela a o koho konkrétně šlo? Divná otázka, poněvadž je to všeobecně známo: z Kosova. A je známo i mnohem víc. Skoro všichni útočníci patřili kdysi k činitelům bývalé Kosovské osvobozenecké armády (UČK). Například Sami Ukšini, zvaný „velitel Sokol“, jehož rodinný klan patřil k historickým pilířům UČK. Nebo Rižaj Bej, bývalý bodyguard vojenského velitele a drogového překupníka Ramuše Haradinače, který byl Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu obviněn z válečných zločinů (a musel být osvobozen, protože během jeho procesu bylo kýmsi zavražděno devět svědků obžaloby).

A dále: Dem Šehu, osobní strážce albánského politika Aliho Ahmetiho, nebo Mirsad Drečaj, přezdívaný „velitel NATO“ (sic!), vnuk Malice Ndrečaje, šéfa 132. brigády UČK. Je veřejným tajemstvím, že řada velitelů operace v Kumanovu – například Fadil Fejzullahu, jenž při akci zahynul – udržovala kontakty s americkým velvyslancem ve Skopje Paulem Wohlersem. Hrozivá karta „Velké Albánie“, kterou by ovládaly USA (jako ovládají Kosovo s obří základnou Camp Bondsteel), může přimět nejednoho makedonského vlastence a levicového opozičního politika, aby za každou cenu podřídil Makedonii zájmům Spojených států. A za tím účelem se opravdu snažil sjednotit všechna etnika proti vládě.

Sociální demokrat Zoran Zajev se v tomto směru činí. Už v lednu byl tento opoziční politik, veřejně podporovaný ambasadory USA, Velké Británie a Německa, režimem obviněn z pokusu o puč, čtyři osoby byly zadrženy a Zajevovi byl odebrán cestovní pas. Na neděli 17. května pak svolal masovou demonstraci před sídlo vlády; byla úspěšná, ačkoli západní média patrně přeháněla počet protestujících (údajně dvacet tisíc, jak se psalo v titulcích článků, jejichž autoři ovšem v textu nejednou zapomněli jiné číslo: deset tisíc). Vláda vnímá tuto demonstraci jako začátek puče typu ukrajinského Majdanu a některé úkazy jí dávají za pravdu. Zajev v neděli řečnil k davu: „Zůstaneme tady před vládou! Nikola Grujevski musí odstoupit. Dokud nebude pryč, budeme tady. Grujevski, vaše dny jsou sečteny! Odejděte!“ Můžeme si být jisti, že každodenní bivakování mnoha osob před vládou, která vzešla z demokratických voleb, i ve Skopje zase někdo zaplatí (Mile Začevič, bývalý zaměstnanec jednoho z fondů George Sorose, je už na místě). Hrozí, že atmosféra zhoustne, dojde k „policejní brutalitě“ a rozhořčené „spravedlivé reakci lidu“. Jsem si téměř jist, že se objeví odstřelovači…

Jde o plyn

A konečně zatřetí: Co bylo cílem ozbrojené skupiny v Kumanovu a – to hlavně – co je cílem nynější, otevřeně protiústavní mobilizace v Makedonii? I to ví každý školák, vědí to všichni (s výjimkou některých nevládek). Jde o geostrategii prvního řádu, o destabilizaci země v rámci „plynové války“. Poté, co Západ pohřbil Rusku v rámci sankcí europotrubí South Stream (odstoupením Bulharska od projektu), našel si Putin nové spolupracovníky pro jiný projekt: Turkish Stream. Západ byl šokován, když Rusku šel už v prosinci na ruku Putinův turecký protějšek Recep Tayyip Erdoğan, prezident země, která je členskou zemí NATO. Trasa ruského plynu tedy má vést přes Erdoğanovo Turecko, Tsiprasovo Řecko, Grujevského Makedonii a Orbánovo Maďarsko. Žádný z těch pánů věru není – z různých důvodů – salonfähig pro „mezinárodní společenství“. Ale i šachový začátečník snad musí vidět, kde je nejslabší článek řetězu, nejvachrlatější políčko a nejméně kryté místo celé plynové diagonály na této rozžhavené šachovnici: Makedonie. Venku bylo rozhodnuto, že právě tam je ono blbé potrubí nutné přetnout. A to je to, oč běží.

Dutá spiklenecká teorie? Možná. Ale jak nazvat informaci Ilony Olehlové, že „stále více občanů interpretuje dění (boje v Kumanovu) jako snahu vlády odvést pozornost od politické krize, nahrávek (sic!) opozice a občanských protestů“? Vláda si prostě k „odvedení pozornosti“ od „nahrávek opozice“ (komu nahrává?) najala teroristy z UČK, to je nabíledni, beru… Ale jak je možné napsat dlouhý článek o aktuálních událostech v Makedonii a nezmínit Turkish Stream jediným slovem?

Aby bylo jasno: nezpochybňuji oprávněné požadavky a konání žádného lidu, ani makedonského, ani ukrajinského, ba ani ruského nebo čínského. Ať jdou k čertu Janukovyčové všech odstínů! Ale nemá-li být demokratická sebeorganizace zdola neustále profanována „barevnými revolucemi“, jimiž nejvlivnější štáby světa obsazují strategické kóty a přesměrovávají aspirace velké většiny lidí na požitky globálních i regionálních oligarchů, bude snad nutné na levici nové zamyšlení. Nad novými nezamýšlenými následky jejího nezdolného entuziasmu.

Autor je politický komentátor.
(zdroj)

Ilona Olehlová: Stojí za nepokoji v Makedonii Turkish Stream?
(20.5.2015)

Turkish Stream tvoří kouřovou clonu, která má odvést pozornost od kritické situace v zemi.

Politický komentátor Martin Hekrdla se ptá, jak je možné napsat dlouhý článek o aktuálních událostech v Makedonii a nezmínit jediným slovem Turkish Stream. Protože po několika letech na Balkáně se člověk prostě naučí nevěřit všemu, co slyší, a především ne každé konspirační teorii. Život je pak o poznání komplikovanější, nicméně nutí člověka myslet a neházet zodpovědnost na Rusko, USA a Nadaci Open Society Fund George Sorose.

Chtěla bych na začátek poznamenat, že v současné chvíli pobývám ve Skopje a v minulých dnech jsem se zúčastnila jak protivládní demonstrace, na jejímž konci předseda opoziční strany Zoran Zaev znovu volal po rezignaci vlády Nikoly Gruevského, vytvoření přechodné vlády, demokratizaci institucí a celého systému, tak na stranickém mítinku vládní strany VMRO–DPMNE, který se uskutečnil den poté. A že plně podporuji požadavky občanské společnosti. V tomto momentě je to demise kabinetu, propuštění všech zadržených po 5. květnu a jmenování přechodné vlády, která by podnikla nezbytné kroky k demokratizaci.

Makedonci nechtějí být figurkami na šachovnici

Teorie, že příčinou konfliktu v Makedonii je skutečnost, že Západ si nepřeje, aby ruský plyn šel přes Turecko, Řecko, Makedonii, Srbsko a Maďarsko, nemůže obstát. Celý projekt Turkish Stream je jednoduše drahý, a jak poznamenal Nikola Kjurchiski, jediné, co ho drží při životě, je možnost politického zisku, neboť GAZPROM není skutečným podnikem, ale politickým nástrojem. Na druhou stranu Turkish Stream a s ním spojené poukazování na všemocnou sílu Západu představují ideální příležitost, jak odvést pozornost od toho, co se v současné době v Makedonii děje a co vede k polarizaci makedonské společnosti. Nepochybuji o tom, že v celé situaci hrají roli i mezinárodní zájmy. V šíření zmíněné teorie ale vidím jen tu nejjednodušší cestu, jak situaci v Makedonii vysvětlit bez snahy jít trochu hlouběji a poukázat na sílící napětí mezi příznivci opozice a vládnoucí strany.

Hekrdla ve svém komentáři ironicky píše, že poučený lid se konečně sbratřil s albánskou populací a Zaev je hlavním mluvčím protivládního tažení ve jménu všech, Makedonců, Albánců, Srbů a všech etnických společenství Makedonie. Stejná slova o nutnosti jednoty mezi všemi skupinami žijícími v Makedonii byla slyšet i na vládním mítinku VMRO–DPMNE prostě proto, že občané dávají jasně najevo, že si další konflikt nepřejí a nechtějí být jen figurkami na šachovnici.

A protivládní demonstrace opoziční strany, ke které se připojily nejrůznější organizace a skupiny populace, byla toho zřejmým důkazem. Je však důležité poznamenat, že této protivládní demonstrace se nezúčastnili jen příznivci levice. Právě naopak, řada občanů dala jasně najevo před samotnou demonstrací, že Zaevovu stranu nepodporují a že jsou k opozici kritičtí. Demonstrace se zúčastnili, neboť je pro ně nejdůležitější, aby vláda Gruevského podala demisi, přijala zodpovědnost a aby byla vytvořena přechodná vláda, která by zemi připravila na volby. Snad nejjasněji toto stanovisko vyjádřilo studentské hnutí, které vystoupilo na demonstraci jako první. Studenti uvedli, že nepodporují žádnou z politických stran, že jsou a zůstanou kritičtí jak k vládě, tak k opozici a že se nedají jednoduše koupit za příslib nových tabletů v momentě, kdy několik členů studentského hnutí je po událostech 5. května stále ve vězení. Že si mladá generace přeje změnu, nejlépe (zdroj)dokazuje skutečnost, že studenti své stanovisko přednesli nejprve v makedonštině a pak i v albánštině.

Polarizace makedonské společnosti

K Hekrdlově informaci, že západní média patrně přeháněla počet protestujících, je nutné podotknout, že poměřováním počtu lidí, kteří přišli na protivládní demonstraci, a počtu těch, kteří se zúčastnili mítinku vládní strany, žijí teď všichni – především pak provládní média a sociální sítě. Podle několika propočtů na protivládní demonstrace přišlo nejméně padesát tisíc lidí. Tolik k číslu.

Po skončení protivládní demonstrace protestující vytvořili před sídlem vlády kemp a žádali její demisi. Po skončení mítinku vládní strany jeho účastníci také rozbili stanoviště, tentokrát před budovou parlamentu a demonstrovali „za silnou Makedonii“. Vytvoření obou táborů asi nejvíce vystihuje rozdělení makedonské společnosti na opozici spojovanou s SDSM a na příznivce VMRP–DPMNE, kteří podporují Gruevského vládu.

Nechci tu spekulovat nad možnými scénáři. Vedle protestů probíhají i jednání mezi představiteli vlády a opozice. Gruevského vláda teď hraje o vše a zůstává otázkou, jaké kroky se rozhodne podniknout. Je však třeba zdůraznit, že pokud současné události v Makedonii mají přinést skutečnou proměnu systému, je nutné ubránit se svodu polovičatých řešení (jímž by byly například předčasné volby). Jediným východiskem je vytvoření přechodné vlády, která by provedla nevyhnutelné změny směřující k opětovnému rozdělení moci výkonné, zákonodárné a soudní, ke svobodě médií a k očištění státní správy od vlivu politických stran. A jak mnozí poukazují, nebude to možné bez podpory mezinárodních institucí, které jsou čím dál hlasitěji kritizovány za to, že zavíraly nad režimem Gruevského oči výměnou za zdánlivou stabilitu Makedonie.

Jedním z hesel studentů bylo: „Život je možný i mimo politickou stranu.“ Pokud se toto heslo stane skutečností, bude to důkaz, že Makedonie prošla zásadní proměnou. Zda k tomu dojde, ukážou následující měsíce.

Autorka žije od roku 2008 střídavě v České republice a Makedonii, kde pracuje v nevládním sektoru.
(zdroj)

– – – 

Poslední příspěvek Ilony Olehlové si zaslouží další pokračování diskuse ze strany Martina Hekrdly. Doufáme, že přijde. Redakce NR