K čemu vlastně máme ekonomii?

Avatar
Původní autoři


Ilona Švihlíková
21. 5. 2015  A2larm

Hospodářská politika nikdy není neutrální. Pokud to nepochopíme, máme zaděláno na velké problémy.

 

 

Podle učebnice by nás ekonomie měla provázet rozdělováním vzácných statků a uspokojováním potřeb lidí, řešením otázek, co vyrábět, pro koho a jak. Zásadním problémem dneška je podoba ekonomické vědy a podoba skutečné ekonomiky. Nejde jen o to, že skutečný svět se jaksi liší od neoklasických modelů světa flexibilních mezd a cen, v němž se pohybují racionální jedinci, jejichž mezní užitek (klíčová funkce!) není nikdy ovlivněn mezním užitkem jiných lidí. Při všech těch rovnicích a grafech, kterými bývá domácí výuka ekonomie (mikra i makra) přetížená, se dost často zapomíná na klíčovou kategorii: zájem.

Chybějící pokora

V ekonomii se zdánlivě potulují jacísi nezakotvení jedinci, firmy a vlády, které neustále malují indiferenční křivky a hledají své optimum. Pravda, v rámci pokročilejší makroekonomie se studenti alespoň okrajově dozví něco o různých ekonomických školách – o Johnu M. Keynesovi, Miltonu Friedmanovi a racionálních očekáváních (Marx je tabu). Ale v kvapu malování křivek, hledání rovnovážných bodů a dosazování do rovnice mizí to hlavní – že za každou teorií a za každou školou stojí nutně představa o tom, jaký je člověk, jak by měla vypadat společnost, jaké hodnoty jsou v této společnosti důležité… Jenomže historický kontext a filosofický základ ekonomie se do spleti křivek většinou moc nehodí a zůstává tak nějak stranou – s čestnou výjimkou hodin Hospodářských dějin.

Ekonomie se rovněž často představuje jako ucelený soubor fakt – tak to prostě je, tohle se naučte. Jenže kdo alespoň minimálně sleduje teoretické debaty o ekonomii, musí nutně vědět, že s Velkou recesí – a zaplať Bůh za to – intelektuální kvas vzrůstá. Toho, čemu nerozumíme, je zkrátka hodně. Na prvním místě peníze, jejich tvorba a role, které se dostávají do popředí nejen u akademiků, ale už i vlád (Island). Má peníze tvořit výlučně jen centrální banka, nebo lze regulovat komerční sektor? Jsou peníze výlučné, nebo jsou prostě jen jedním z mnoha finančních aktiv v rámci kontinua peněz v širokém slova smyslu? Proč japonská (dlouhodobá a značná) monetizace dluhu nezpůsobuje žádnou hyperinflaci? Jak to, že pořád nerozumíme tvorbě úspor? A takto by se dalo pokračovat dál.

Dozví se ale něco studenti o pochybách teoretiků a revizích? Anebo o tom, že hospodářské politiky nutně fungují v nějaké historickém a místním kontextu, a nebudou tedy „univerzálně“ platné, jak si to nárokoval stupidní Washingtonský konsenzus? Ekonomická věda se posunula k silné matematizaci s ní získala i pýchu – vše se spočte a podle výsledku „pojede“ celá společnost. Vzhledem k reálným výsledkům – a opět čest výjimkám – je patrné, že ekonomie potřebuje velkou dávku pokory a pochyb. Intelektuální kvas začal, je tedy třeba, aby dorazil i do České republiky. Vřele doporučuji (nejen) závěrečné části z Pikettyho Kapitálu, který nyní vyšel i v češtině.

Politika a třídní zájmy

Velká recese měla zkrátka z hlediska ekonomické vědy i dobré dopady. Připočtěme ještě jeden: oživený zájem o nerovnost, která je nyní znepokojující dokonce i pro Spojené státy. USA totiž dekády žily ze svého mýtu selfmademana, pěkného snu o sociální mobilitě, než je jejich vlastní průzkumy a koneckonců i výsledky OECD probudily. Ukázalo se, že sociální mobilita je v USA nižší než v jiných vyspělých zemích. A politicky se podobají spíše oligarchii než demokracii, za jejíž vzor se taky rády vydávají. Pochopit komplexně nárůst nerovnosti ale nejde bez oživení politické ekonomie. Politická ekonomie se u nás po roce 1989 stala – jako cokoli jiného, co souvisí s Marxem – absolutním tabu. Bez ní se ale v současné ekonomice (i ekonomii) prostě nelze zorientovat.

Každý z politických návrhů má v sobě zájem určité skupiny (třídy). Nelze se tvářit, že realizace některé hospodářské politiky je zcela „neutrální“. Patrné je to samozřejmě na daních, nejen jejich výši, ale i složení daňového mixu. To je zjevný příklad, ale je tu kopa dalších: podpora nadnárodních firem může znevýhodňovat domácí subjekty, fixovat strukturu ekonomiky směrem k nízkým mzdám a vysokým odlivům zisků. Nákupy zahraničních dluhopisů mohou sloužit k pomoci cizím zemím, ale i k jejich vydírání supími fondy.

Velmi ilustrativní jsou výroky o tom, co „prospívá“ ekonomice (a kupodivu nikoli většině obyvatelstva). Ekonomika se zde stává jakousi abstraktní kategorií, ze které se lidé (a jejich zájmy!) poněkud vytratili. Odcituji z jednoho sborníku (k tématu krize v eurozóně): „Další součástí tohoto scénáře je ořezání sociálního státu, aby se zastavil trend neustálého zvyšování veřejného dluhu. Důsledkem toho budou úsporné kroky, bolestivé reformy a snížení životní úrovně, zároveň ale také stabilizace, zvýšení konkurenceschopnosti a opětovný zájem zahraničních investorů. Šťastným koncem by pak byla opět atraktivní EU a eurozóna.“ Jistě vás nepřekvapí, že tento výstižný citát napsal bankéř. Gratulujeme České spořitelně!

Nebudeme-li chápat zájmy ekonomických aktérů a rozlišovat pečlivě mezi dopady hospodářských politik, jsme odsouzeni k tomu, nechat se nachytat na koblihu. Pokud představitelé levice vysvětlují důležitost progresivního zdanění tím, že „to mají západní země a neškodí jim to“, pak je potřeba osvěty politické ekonomie naléhavá. Vždyť jak můžeme hovořit o demokracii, když jsme obklopeni ekonomikou, která je vše, jen ne demokratická? Kde se v ekonomické teorii i praxi bude skrývat demokratizující prvek?

Tento článek je vlastně úvodem k seriálu, který bude vycházet na stránkách A2larmu. Jmenuje se „Jak demokratizovat ekonomiku“. Je to úkol o to těžší, že skuteční mocní tohoto světa mají propojené struktury, které nebude lehké zlikvidovat.

Autorka je ekonomka.