Ondřej Mrázek
20. 5. 2015 Altpress
“Bílý jezdec” Daniel Landa má na zakázku pražského magistrátu složit hymnu k 700. výročí narození krále Karla IV.
Jako rozený Čech křtěný Vltavou a odkojený pivem jsem upřímně hrdý (i když ne pyšný), že jsem se narodil právě tady a že mojí mateřštinou je lahodná, hravá a šibalská čeština. A že kultura, kořeny a zvyky národa, jehož jsem součástí, jsou tak bohaté, vtipné, spletité, hluboké, podivuhodné a různorodé a někdy tragické, ale jindy tragikomické – jak jsou.
Čím víc mám ale svou zemi rád, tím víc mě to ponouká otevřeně kritizovat, co mě v Čechách dopaluje a dráždí, co mi tu kazí náladu a vzbuzuje ve mně hnus. A bez zábran si z toho utahovat, jak ostatně v naší zemi k dobrému vychování patří. Anebo alespoň donedávna patřilo. A to byla vždycky nejvíce tupost a hrubiánství, jakož i zbabělost a stádnost – vlastnosti, které chodí jako ovce v jednom stádu, poháněny sem a tam pasákem-prasákem s bičem v jedné a cukříkem v druhé ruce.
Ne, nemluvím teď o gejzíru prudkého a vášnivého vlastenectví, vytrysklého ze slávy hokejového mistrovství světa a šikovnosti českých borců naposledy v jeho čtvrtfinále. Proč se neradovat, jak to těm junákům ztepilým (a stařešinovi legendárnímu, rekovi udatnému – Jágrovi zvanému) bruslí, zatáčí a střílí! Co na tom, že větší část národa našeho bruslařského raději než pohybu, vysedávání u půllitru a panděra nalévání neúnavnému holduje!
Hlavně, že se ještě nadchnout pro naši společnou českou věc nebojíme a rozhodčí i se soupeřem nadávkami peprnými počastovat a na místa patřičná vykázat dovedeme! Nehledě na zákonitou hořkou směšnost takového činění našeho, které definici freudovské sublimace dávno zmizelého upřímného vlastenectví a patriotismu nenápadně, leč bezezbytku naplňuje.
Co mi vadí o dost víc, je zneužívání českého patriotismu k nebezpečným hrátkám nacionalistickým, hnědou barvou smrdícím. Když uvidím někoho s lebkou vyholenou a osmdesát osmičkou vytetovanou na svalnatém bicepsu vyřvávat rádoby vlastenecká hesla, jejichž skrytou podstatou bylo, je a bude vyhnat, zahnat nebo zmlátit kohokoli, kdo je málo vyholený, málo modrooký a málo zfanatizovaný, budu se v tu chvíli krutě stydět, že jsem taky Čech. Ty pochodující vysoké černé boty v jednom šiku, to ožralé vyhrožování zplynováním a upálením komusi není věru obrazem české hrdosti, spíš vyvolává asociace s poklonkováním německým fašistům za protektorátu.
Tím spíše mi zatrnulo a žaludek se mi povážlivě nadzvedl v okamžiku, když jsem se dozvěděl, že jakousi „hymnu“ pompézních oslav 700. výročí narození krále Karla IV. na zakázku pražského magistrátu, který příští rok tuto obří akci pořádá, složil Daniel Landa, bílým jezdcem občas ironicky podle jedné ze svých nacisticky laděných zpěvánek svými odpůrci nazývaný.
A tak volám: „Probůh, zadržte! Komu zbyl kousek cti v duši a těle, nenechte toto rasistické tele, toho malých nácků (za anděla převlečeného) falešného kazatele. Jednoho velkého, moudrého a odvážného Karla už zkurvil a ke svým mrzkým zájmům zneužil, dalšího velkého Karla si Landou zkurvit nenechejme!
