Legrační mlžení, parádní doznání

Avatar
Původní autoři


Peter Ackerman, Berel Rodal
3.5.2015   Střípky ze světa
Režie „barevných revolucí“ líčí na své oběti
Praotcem technologie nenásilných revolucí – sametových i všelijak barevných – je Gene Sharp. Na jedničkou mezi dědici aspiruje Peter Ackerman. Gambler finančních trhů (za peníze jiných lidí) – a politický intrikán v jedné osobě.Kšefty s junk bonds – tedy rizikovými cennými papíry (finanční krize vybujela právě z jejich toxického sajrajtu) – vydělal přes 300 miliónů dolarů. Hlavně ve vedení Capital Markets Drexel, který pak poslal do konkursu. Se Sharpem zakládali už roce 1982 Albert Einstein Institute, první centrum nenásilných revolucí, schované za image vědce, varujícího před násilím v atomovém věku.

Už před lety sepsal i opus, zvaný Strategické aspekty hnutí nenásilného odporu (Strategic Aspects of Nonviolent Resistance Movements) – a na stejné téma i filmový scénář. Sám ovšem nepohrdne ani posty ve spolcích, jejichž lidskoprávní kousky diriguje CIA (např. radě Freedom House). Ani v prominentních grémiích, koncipujících i brutální násilí (Council on Foreign Relations).

Z bavlnky investičního bankovnictví je i Berel Rodal, Kanaďan a Ackermanova pravá ruka. Sérii postů v diplomatických a bezpečnostních strukturách má za sebou i on (včetně generálního ředitele politického sekretariátu Ministerstva národní bezpečnosti).

V Mezinárodní radě pro nenásilné revoluce (International Council on Nonviolent Revolutions) – nynějším nástupci Albert Einstein Institute – je Ackerman zakládajícím šéfem a Rodal místopředsedou. Co už ti zbrojnoši „nenásilí“ mají za sebou – a nač mají zálusk teď – shrnuje jejich společná programová stať.

Režii sametů a barevných švindlů falšují i rodokmen. Takže sahá až k Etiénnovi de la Boétie, Abrahamu Lincolnovi, Mahátmovi Gandhímu či Martinu Lutheru Kingovi – a dokonce i popu Gaponovi. Šejdířský slalom dějinami – znalejší čtenář se pobaví – končí až „spontánní revolucí“ proti Slobodanu Miloševičovi. A intronizacemiViktora Juščenka, Michaila Saakašviliho i jiných karikatur na strážce lidských práv.

„Poučení“ z díla zkázy, na něž si nárokují dědická práva, vidí následovně:

„Dějiny a především nedávná historie nás učí tomu, že pro úspěšný občanský odpor, pro vítězství boje za práva a svobody cestou nenásilných občanských kampaní jsou klíčové tři prvky. Hnutí se musí předně sjednotit pod vedením těch, kdo reprezentují celou šíři populace, a ne jen jednotlivé strany a třídy. Také předáci hnutí musí dosáhnout shody ve vztahu k řadě dosažitelných cílů. ´Solidarita´, vzniklá jako svobodné odbory v zájmu vytvoření politického prostoru, se potřebovala rozšířit na úroveň masového hnutí, aby změnila zemi. Původní zaměření na skoncování s komunistickým režimem mohlo přinést mnohem menší úspěch.

Za druhé – úspěšná občanská rezistence je výsledkem systematického plánování, umožňujícího přitáhnout k účasti a mobilizovat lidí různého původu, aktivizovat nejrůznější představitele občanské společnosti: mladé i staré, muže i ženy, chudé i bohaté. Síla a legitimita se rodí spolu s počtem účastníků a představitelů. Magnetizace různorodých pohledů, již to vyžaduje, pomáhá formulovat politickou kulturu společnosti na pochodu. Zvlášť důležitá je pečlivá analýza. Zranitelné body režimu – politické, sociální, komunální, ekonomické, vojenské, mezinárodní – třeba pochopit, prozkoumat a využít. Tak jako protivník využívá represe a kooptace k tomu, aby opozici, ty, kdo plánují nenásilné akce, rozdělil a rozdrobil, třeba autoritářského protivníka oddělit od pilířů jeho podpory, na nichž závisí uplatnění jeho moci. Cílem nenásilných akcí je, na rozdíl od postupu usilujícího o ´svržení´ a využívaného ozbrojenými povstalci, eroze či podlomení samotných základů totalitního režimu cestou masového hnutí, schopného vyvíjet nátlak, a vyvolávat tak změny v loajalitě klíčových sektorů a aktérů. Represe je třeba umět předvídat a plánovat vše tak, aby se jejich negativní dopad omezil na minimum, a adaptovat se vůči nim. Od počátku promyšlená, dlouhá série stávek, bojkotů, protestů a mnoha jiných nenásilných sankcí hází rukavici legitimitě autoritářského vládce, vznáší otazníky nad jeho schopností vládnout či schopností okupanta udržet občanskou společnost pod kontrolou. To z druhé strany stimuluje a inspiruje boj proti těm, na jejichž podpoře ti, kdo jsou u moci, závisí. Nenásilné hnutí se musí plánovat a postupně organizovat své zdroje tak, aby dosáhlo taktických možností, přesahujících hranice konfliktu. Efektivní občanský odpor musí být s to uplatnit celou škálu taktik, zkoncipovaných s invencí jako integrální součástí komplexní strategie, a vyvíjet na protivníka permanentní tlak.

Hnutí musí za třetí zachovat svůj nenásilný ráz, poněvadž násilí s sebou nese vážné následky. Pokud na násilí v určité fázi dojde, občanská účast se vypaří. Použití násilí navíc zredukuje na minimum pravděpodobnost, že k režimu zaujmou distanci voliči, o něž se opírá, včetně majitelů byznysu a ozbrojených strážců státu, o jejichž loajalitě vůči režimu není pochyb. Na tyto skupiny lze působit cestou efektivní občanské akce, ocitnou-li se však pod palbou, dezerce se od nich dá čekat jen sotva. Smyslem občanské rezistence není rozpálit srdce, nýbrž eroze moci a rovněž dovedná adaptace vlastní strategie vůči fíglům jiných forem a dimenzí moci. Dynamika občanského odporu převrací obvyklé pojetí moci v mnohém z nohou na hlavu. Občanská rezistence vzniká kroky obyčejných lidí, a ne vlády či elit. Její moc je výsledkem toho, co si předsevzali a uskutečnili sami lidé uvnitř země, a ne co jim oktrojovala rozhodnutí aktérů odjinud; uplatňuje se tak, že je stávající systém útlaku zbaven legitimity a přestane fungovat, a nikoli dekapitací vládce. Zatímco povstání s použitím síly moc koncentruje, nenásilný odpor ji rozšiřuje…“

Bigotní víra, že samety a majdany jsou dílka spontánní, dostává ránu parádní. Tu z milosti. O kus dál stojí i pohnutky nezvyklé otevřenosti:

„Všichni hrdinové nedávných ´barevných revolucí´ budou už docela brzy muset opustit své posty. Otázka zní, zda tyto lídry vystřídají ti, kdo vzešel ze svobodné volební soutěže, v níž rozhodují občané, a pokud ne, co občané podniknou, aby se pokusům o usurpaci svých občanských svobod postavili na odpor. Přistoupí na takovou situaci trpně, sáhnou po násilí, anebo budou hledat inspiraci ve svém vlastním a světovém dědictví nenásilné občanské akce? A pokud si lidé řeknou o podporu v podobě univerzálních metod, jež by jim mohly pomoci svrhnout represivní moc nenásilnou cestou, kdo jim pak dokáže pomoci?“

Parádní doznání, k čemu ty švindly vedly, loví v tůni zklamání. Na tuhle nudli se nechá utáhnout leda IQ tykve.