Manifest uměleckého kladiva

Avatar
Původní autoři

Milan Kohout
21. 5. 2015   Obrys-Kmen
Dnešní angažované umění je v existenční a z ní plynoucí existenciální krizi a skomírá na hadičkách anesteziologicko-resuscitačního oddělení, umístěného v nákupním středisku daleko od centra lidských srdcí. Dnešní angažované umění se zmítá v šílené rozmělněnosti, zamlženosti, masturbacei vlastní idiocie, žraní vlastních exkrementů, impotence milionu a jednoho směru, trčí v explozi nicoty, zakurvenosti do sebe sama, otrocké zaslepenosti, děsivé postmoderní rozostřenosti, úhybné bezpáteřnosti, bující lživosti, olizování vlastního cukrového poštěváka a pyje iluzorního vítězství.

Dnešní tragédie angažovaného umění je logickým vyústěním toho, že bytí předchází vědomí a právě vědomí formuje umění. Z čehož plyne, že společenské podmínky jsou tvůrci umění. Proto je umění v tržní společnosti v drtivé míře konzumní, plytké, debilní, mělké a otrocké.

Je jen zuboženou bezzubou prostitutkou.

Je to stejné, jako když se rozmáchnete kladivem a před úderem oceli o tělo zastavíte její let a tvrdíte konzumentovi, že zažil ránu na vlastní kůži.

Ránu kladivem dnešní angažované umění nikdy nedokončuje, aby se poníženě ohnulo před bolestivou iluzí života, diktovaného naším velkým bratrem kapitalistou.

Ale zároveň ho nechá naším jménem vraždit po celém světě.

Tím dnešní rádoby angažované umění potvrzuje své ukrutné pokrytectví…

Definice angažovaného umění

Angažované umění existuje od té doby, co se vyvinul lidský druh, a má vzájemnou spojitost v průběhu všech historických dob.

Je vždy rebelií proti akademicky uznaným uměleckým a kulturním normám a ve svém základu je anarchistické. Nenávidí slovo umění psané s velkým U. Jestliže byste ho zavřeli do muzea, umírá.

Je vždy antiestablišmentové a ve většině svých projevů pobuřuje a rozrušuje dané mravní a kulturní normy, je rebelantské a často skandální a žádá změnu společnosti.

Snaží se zpochybnit takzvaný akademický masturbismus, který se v evropské kultuře vždy koncentruje před zlomovými momenty v historii.

Je jakousi derivační tečnou, určující směr křivek sledujících sociální úchylky. Tím se angažované umění slévá s „politikou“ daného období. Je jakýmsi pročišťovacím elementem.

Je reakcí vědomí na stále se rozpadající kategorizaci světa a zahrnuje absolutně všechny projevy světa.

Splývá se životem, a tím pádem se život stává angažovaným uměním. A život je součástí politiky a ta pak součástí umění.

Politika (polis) je ale chápána nikoliv jako nějaká konkrétní manifestace, nazývaná dnes kupříkladu „zastupitelská parlamentní demokracie“, ale jako jeden z nejhlubších projevů společenské interakce, mající kořeny už v životě prehistorických kmenových a raných skupinových kooperativních společenství a praktikovaný v zájmu přežití všech. Politika je zde považována za základ duševního života a je splynutá s uměním. V tomto pojetí je „politika“ chápána jako každodenní a nikdy nekončící mechanismus společenské interakce, fungující na všech úrovních společnosti a nejaktivnější na úplně nejnižších úrovních, jako jsou kmenové, rodinné, sexuální vztahy, sousedské vztahy, až po vztahy na pracovištích atd. (Řecký kořen slova politika je polis, čili skupina lidí. Polis, jako společenství lidí, byl chápán jako skupina tak velká, kam až může být slyšen hlas řečníka.)

K umění bylo odnepaměti možné přistupovat z různých aspektů. Dle mé vlastní definice je umění jako aristotelský kruh, ve kterém nekonečně rotují tři slova – umění je politika je život je umění je politika je život je umění…

Ze tří základních fakult umění je estetická a kognitivní fakulta až druhořadá – následují až za fakultou etickou čili mravní. Jak je známo, již Aristoteles říkal, že lidé jsou tvořeni ze tří fakult – kognitivní, etické a estetické. A Immanuel Kant na něj navazuje svým tvrzením, že estetický úsudek neboli smysl pro vkus nemá nic společného s kognitivním a etickým hlediskem.

K vysvětlení uvedeného vztahu významnosti lze použít metaforu „očí“, které vidí jen povrchní, tzv. estetickou krásu, metaforu „mozku“ jako procesoru kognitivity a jakési vychytralosti díla a nakonec nad tím vším to nejdůležitější, čímž je „srdce“, které nese etiku, mravnost uměleckého díla a které nás dělá lidmi. (Jako svědectví lze použít většinu esteticky diktovaných sbírek v evropských muzeích, které převážně zamlčují historické zločiny spáchané společnostmi financujícími vytváření takových estetikou nesených děl.)

Umění není zaměřené na produkt a stálost výsledku svých akcí, ale převážně na proces, při kterém se nejlépe ozřejmuje jeho význam a dopad na společnost.

Historie angažované funkce umění

Již z paleolitického období máme dochované výjevy jakýchsi rituálních projevů angažovaného umění. Leč vzhledem k jejich staří a nedostatku přesných informací se můžeme jen domnívat, o co v takových projevech asi šlo. To nám ale dává do rukou určitou licenci při studiu angažovaného umění a naše fantazie má plné právo se rozlétnout.

Můžeme se domnívat, že šlo o stejné akce „pročišťující“ společenství, stejně jako by tomu mělo být i dnes.

Zřejmě nejstaršími dochovanými záznamy projevů jsou otisky četných rukou prehistorických performerů v jeskyních a na skalách na řadě míst světa (Francie, Borneo, Austrálie, Mexiko, Argentina a další), jež jsou někdy až 40 000 let staré. Znázorňují, dle naší licence, sílu společenství proti opresivním snahám malého počtu tehdejších „vůdců“. Dnes by se nazývaly „power to the people“.

Ze starověku lze uvést krásný příklad umělecké angažovanosti u Diogena ze Sinope, který spojoval geniálně umění s životem a politikou. Uveďme jen pár příkladů:

Když vzal zbohatlík Diogena do svého domu a požádal ho, aby neplival na koberce a nábytek, neb jsou to věci velmi drahé, Diogenes plivl do tváře svého hostitele a pravil, že je to jediná laciná věc, která se tam nachází.

Jednoho dne přišel Diogenes na náměstí, vysypal na zem hromadu lidských kostí a ptal se kolemjdoucích, zda rozeznají kosti boháče od kostí chudáka. Když se jakýsi zbohatlík rozčílil a nazval ho psem, Diogenes k němu přistoupil a pomočil mu nohu.

Při veřejném projevu místních politiků Diogenes přistupoval k tribuně a celou dobu projevu se hlasitě smál.

Akademický masturbismus, snažící se definovat umění s velkým U, dráždil i o více než dva tisíce let později angažovaná umělecko-politická hnutí futuristů, dadaistů, surrealistů, situacionistů, fluxusistů, vídeňských akcionistů, feministů atd. Základem tohoto postoje byl jednoduchý fakt, že ona nejušlechtilejší a nejvzdělanější křesťanská společnost dokázala vyvolat dvě nejstrašnější války v dějinách lidstva, při kterých tato „věděním osvícená“ civilizace mezi jiným zvěrstvem pálila lidi po milionech v pecích koncentračních táborů.

Použití „mrtvého“ akademického umění jako zbraně navrhl jeden z nejvýznačnějších anarchistů své doby, Michail Bakunin. Během povstání v Drážďanech v roce 1849 navrhl, aby povstalci vynesli vzácné obrazy z galerií a umístili je na barikády u vjezdů do města jako test, zda to zastaví palbu útočících vojsk.

Majakovkij se po ruské revoluci nadšeně zapojil do tvorby a začal jako jeden z prvních používat pro své výtvory telegraf. Po něm posílal zprávy a ty se okamžitě na druhém konci přetvářely na plakáty a slogany. Majakovského plakáty pak byly promítány na organizovaných performancích. Známý je rovněž jeho výrok, že ulice jsou naše štětce a náměstí naše palety.

Další ukázkou angažovaného umění byly masové performance, které se začaly organizovat v různých městech oslavujících první máj či říjnovou revoluci.

Na 7. listopadu 1920 umělci zorganizovali obrovskou performanci, které se zúčastnilo asi 8000 lidí a jež zopakovala útok na Zimní palác při říjnové revoluci z roku 1917. Za použití obrněných vozidel, vojska a rudého a bíleho gigantického pódia tam performovalo 2600 bílých performerů, mezi nimi 125 baleťáků, 100 cirkusových umělců a řady statistů. Na rudém pódiu se nashromáždil stejný počet dělníků jako při skutečném útoku. Vše doprovázel orchestr s 500 hráči. Celá akce zahrnovala spolupráci všech možných uměleckých zaměření.

Dada se řadí mezi jeden z nejrebelanštějších projevů angažovaného umění v historii. Dadaističtí umělci chtěli poukázat na to, jak se celá slavná evropská civilizace i se svým „honosným“ uměním psaným s velkým „U“ a skladovaným v muzeích a galeriích zdiskreditovala během naprosto nesmyslné a nic neřešící první světové války, při níž šly jak prasata na jatka miliony naverbovaných mladíků.

Po druhé světové válce byla řada angažovaných umělců nesmírně inspirována stíny lidí zachycenými na betonových pozadích při výbuchu atomové bomby v jediném okamžiku smrti. Poprvé lidstvo použilo zbraň, při které oběť neumírá, ale ve zlomku vteřiny se vypaří do nicoty věků.

Jeden z nich, John Cage, řekl: „Hirošima, stíny Hirošimy. V poušti atomové katastrofy jsou svědky bezpochyby strašnými, ale jsou nadějí přežití a stálosti… třebaže nemateriálního masa…“

Z této drobné hrstky příkladů z historie je však zřejmé, že nejlepší angažované umění bylo vždy spojeno s politikou dané chvíle. Proto bylo angažované umění šedesátých let jeho poslední obrovskou vlnou v novodobé historii.

Studentské bouře proti kapitalismu v západní Evropě, vzdory proti imperialistické válce ve Vietnamu ve Spojených státech se přetavily do rockové progresivní hudby, skvělých knih, experimentálních průlomových přístupů k divadelní tvorbě, nezapomenutelných filmů, do kterých se dá řadit i nová filmová vlna československého experimentálního filmu atd.

Současná situace

Po české, takzvané sametové revoluci, se v Česku potlačila angažovaná funkce umění a byla vystřídána buržoazním snobismem a vylučováním jakýchkoliv politických kontextů v umění. Někteří umělci dokonce hrdě prohlašovali, že své čisté umění nechtějí špinit něčím tak nízkým, jako jsou sociální témata a politika obecně.

Brak prázdnoty vyplnil smysluplnost kolektivního vědomí a kognitivně estetické a duchovní povrchy začaly vyzařovat do okolí sobeckou atomizaci osobností nenávidějících slabé a znevýhodněné.

Takzvaným vítězstvím kapitalismu, s podvodnou maskou demokracie, nad historickými, želpřírodo, a z komplexních důvodů nevydařenými pokusy o socialistické a na sociální spravedlnosti postavené společnosti ve východní Evropě, zachvátila podobná situace téměř celý svět.

Tlak západního světa na takzvané rozvojové země diktovaný kapitalistickým trhem a křesťanstvím zvrátil jejich sekulárně a podílnicky nasměrované státní systémy a vytvořil nové reakční, náboženstvím rozohněné reverzní zvrhlé angažované umění, které vedlo až ke skácení newyorských symbolů ekonomicko-náboženské moci Spojených států.

Ostatně známý německý hudební skladatel Karlheinz Stockhausen pronesl šokující poznámku šest dní po útoku na budovy světového obchodního centra, když prohlásil, že „událost jedenáctého září byla největším uměleckým dílem, které si lze představit v celém vesmíru… Lidská mysl dosáhla něčeho, o čem se nám v hudbě může jen zdát, lidé se jako šílení deset let fanaticky připravovali na koncert… A pak je 5000 lidí posláno do záhrobí v jednom jediném okamžiku.“

Po této traumatické zkušenosti následovala řada rozzuřených invazí západních velmocí do zemí „třetího světa“, při kterých byly zavražděny statisíce civilistů, a k nimž se servilně přidalo i konzumní, pravicovou horečkou zachvácené Česko. Velký bratr, totalitní kapitalismus, se poté ujal naprosté moci, a aby se udržel u moci, začal díky digitálním technologiím špiclovat každý krok všech svých otroků.

V tomto ovzduší se však začaly masy převážně mladých lidí konečně zvedat a v centru imperiální moci se začalo probouzet angažované umění a dočasně vyvrcholilo v okupování obchodní burzy v New Yorku.

Occupy Wall street bylo a je hnutím přímé angažované umělecké akce v kontextu života. Společenské napětí od té doby stoupá.

Mezitím ale byla západní civilizací dokonána zkáza „sekulárního rozvojového světa“ a jako reakce na to vybuchl v těchto zemích Islámský stát.

Již zdařile a zhusta v různých zemích vymýcené náboženství opět vstalo z hrobů…

Znovuobnovení funkce angažovaného umění

Dnes se úzká vrstva kapitalistických diktátorů, tlačících k návratu do otrocko-feudálních společenských struktur, snaží zamlžovat dělení na PRAVICI A LEVICI.

Proto musí angažované umění znovu definovat tyto tábory a z ní musí jasně vyznít, že jde o rozdíl mezi HROMADICÍ A DĚLICÍ.

V současnosti žijeme pod mnohem větším totalitním systémem než kdykoliv předtím v historii. Kontrola několika mocných ze skupiny HROMADICE nad většinou nás otroků z DĚLICE dosáhla nevídaných rozměrů. Miliony lidí jsou dnes na jejich seznamu pro ně nebezpečných lidí a HROMADICE se jich snaží zbavit. Většina umělců, vytvářejících závaly „zábavných“ sraček, jsou dnes jen loutkami v rukách těchto dočasně mocných.

Aby se znova angažované umění probudilo z předsmrtného komatu, musí se nadýchnout smyslu rebelských a zásadně levicových, čili DĚLICOVÝCH konceptů budoucích společenských zřízení. Ty budou nevyhnutelně vznikat před blížící se katastrofou globálního životního prostředí, způsobenou kapitalistickým ekonomickým systémem, kdy se opět projeví pudy sebezáchovy, tak přirozené i u jiných živočišných druhů.

Angažované umění musí agitovat za znovunabytí zdravého rozumu a nesmí se bát opět spojit život a politiku v jednu tvůrčí masu.

Náplní znovu se rodícího angažovaného umění se proto musí stát:

– Odbourání mocenských kapitalistických pyramidových struktur ve společnosti a šíření filosofie udržitelných ekonomických systémů.

– Překonání takzvaných zastupitelských parlamentních demokracií, které jsou jen prostitutkami v rukou majitelů výrobních prostředků.

– Zavedení beztřídní společnosti založené na podílnických komunitách, která odpovídá milionům let našeho tribálního vývoje a je nám instinktivně blízká.

– Zespolečenštění a zkomunitnění všech výrobních prostředků a zbývajících zdrojů surovin na zeměkouli.

– Zadušení jednosměrné konzumní kultury a vytvoření interaktivní kultury, která není postavená na komodifikaci svých výstupů.

– Vyhnání umění esteticko-kognitivního zacyklení, které je jen masturbacemi buržoazní zasmrádlosti.

Angažované umění také musí:

– Obrátit naruby atomizaci společnosti a rozšířit permanentní socializování, zprůhlednit zdi mezi lidmi, otevřít se veřejnosti, kde se soukromé stává veřejným a podílnickým.

– Musí se vrátit k horizontální komunikaci mezi lidmi, nezaložené na snadno ovládnutelné a kontrolované vertikální komunikaci vyhovující vládnoucí třídě, neb separuje lidi od sebe a tím neutralizuje jakýkoliv jejich vzdor.

– Chytře se přizpůsobit internetovému způsobu komunikace po celém světě a chápat, že je tato komunikace kontrolovaná vyděšenou třídou vlastníků celosvětového bohatství, kteří se obávají ztráty svých nakradených majetků.

– Odstranit militarizaci myšlenek, kterou nám neustále servírují komerční média, aby zrelativizovala utrpení lidí ve válečných konfliktech vedených v zájmu kapitalismu.

– Musí se zbavit všech náboženských, život na zemi devastujících demagogií. A jako nejnebezpečnějšího ze všech se musí zbavit imperialistického křesťanství, stavícího člověka skrze vybájeného Ježíše na roveň konceptu boha. Tím jsou křesťané nebezpeční, neb sami sebe definují jako lidi i bohy, kterým nezáleží na životě na zemi, neb po smrti odlétnou do nadpozemského „ráje“.

Angažované umění musí:

– Vrátit mrtvé umění z muzeí zpět do života a přítomnosti a neustálé obnovitelnosti, čímž se zabrání jeho komodifikaci a prostituci na trhu, a musí vymýtit akademický, do sebe zacyklený „masturbismus“ zamořující vzdělávací systém.

– Musí vybízet k na zeměkouli udržitelné materiální a energetické skromnosti, ale takové, která zajistí důstojný a neponižující život.

– Potírat soutěživost a nahradit ji spoluprácí.

– Musí být laboratoří interaktivních myšlenek všech lidí a nikoliv jednostranně servírovanou kulturou, vyráběnou v prokapitalistických tržních továrnách.

– Musí zaměstnávat všechny naše smysly a být autentické a nepotlačovat jakékoliv myšlenky.

– Musí stavět na solidaritě a nikoliv charitě, která je jen parazitem na nemocném společenském uspořádání.

– MUSÍ BÝT POSTAVENÉ NIKOLIV NA KOMUNISMU, ALE MYŠLENKOVÉM A ŽITÉM KOMUNITISMU.

ANGAŽOVANÉ UMĚNÍ SE MUSÍ ZNOVU STÁT NEJMOCNĚJŠÍM NÁSTROJEM SPOLEČENSKÝCH ZMĚN!

MUSÍ BÝT OPĚT KLADIVEM!

Předneseno na Konferenci Unie českých spisovatelů