Mistr Nečas, doktor Rath

Avatar
Původní autoři

Marek Řezanka  
21.5.2015  Alpress

Je stejně zvláštní, jak se sami sebe snažíme utvrdit v tom, že systém v podstatě funguje, jenom se občas najdou jedinci, kteří ho zneužijí. Ti potom mají být samozřejmě po zásluze potrestáni.

Jak velká krabice by byla potřeba v kauze ProMoPro?

Stalo se, že se nedlouho po sobě sešly dvě kauzy, jež otřásly veřejností i naší politickou scénou. Mám na mysli kauzy doktora Ratha, kterého si hned každý spojí s krabicí od vína – a expremiéra Nečase, v jehož případě nám na mysli vytane jedna ne zrovna slušně se vyjadřující blondýna.

Pozoruhodné u těchto kauz je, jakým způsobem k nim přistupovala – a stále přistupují – naše mainstreamová média.

Ten je vinen, tamten oběť pouhá…

Davida Ratha média odsoudila ještě v den jeho zadržení. Někteří komentátoři se ani nesnažili zakrývat svou upřímnou radost z toho, že ten „agresivní socan konečně dostane, co si zaslouží“. Presumpce neviny se u Davida Ratha nedržela ani vteřinu. Nač vlastně potom máme nějaké soudní orgány? Je vůbec možné, aby poté, co se pro nás Rath stal symbolem korupce, soud rozhodl jinak, než že je vinen? Umíme si vůbec představit, že by v jeho případě mohl padnout osvobozující rozsudek? Není tato skutečnost sama o sobě dostatečně děsivá?

Rath byl policii vydán tak rychle, že nikdo ani nestačil mrknout. M. Němcová se s jeho kauzou seznámila formou rychločtení – tvářila se přitom jako příklad občanské ctnosti s tím, že čestní politici přece mezi sebou nebudou trpět takového padoucha – navíc, aby ho chránili. Všichni jsme hned měli mít jasno, že Rath bral úplatky, aniž nám je zcela zřejmé, za co je bral – a jak silné jsou důkazy, které mají tuto skutečnost potvrzovat.

To u Petra Nečase bylo vše jinak. Jeho vyšetřování ještě ani pořádně nezačalo a již jsme slyšeli, jak nám státní zástupci a policie svrhávají vládu jako v nejhorším totalitním režimu (Nachtigall, Šafr atd.). Presumpce neviny zde byla samozřejmostí – ale média zašla mnohem dál. Napadala ty, kdo mají kauzu vyšetřovat – a vinu obžalovaných vůbec nepřipouštěla – a neznalá důkazů ji bagatelizovala.

V podobném duchu si dnes můžeme přečíst, jak je hrozné, že se zveřejňují odposlechy expremiéra a jeho černého koně (nebo spíše klisny?), a špinavé prádlo se pere na veřejnosti s tím, že podezřelým takové jednání bere důstojnost. Ano, je to špatně. Soudit mají soudy a nikoli veřejnost a média. Sice se chlubíme svou civilizovaností, že barbarsky druhé nekamenujeme fyzicky – ovšem u virtuálního kamenování a lynče ostych ztrácíme. Dochází nám to vůbec?

Nemělo by nejprve proběhnout vyšetřování – a neměl by být teprve po jeho ukončení dán prostor médiím k informování veřejnosti? Nejsme přesyceni tisíci zveřejněnými odposlechy ze všech možných oblastí společenského života tak, že nám ani nepřijde, že je tady něco nepatřičného?

Kdo z komentátorů upozornil na fakt, jakým způsobem byl mediálně vysvlečen a lynčován Rath? Zamyslil se někdo nad skutečností, že u Ratha sice velice pravdivě dokážeme identifikovat jeho pozoruhodný obrat z doby, kdy v Lékařském odborovém klubu prosazoval zájmy lékařů proti zájmům pacientů, k pozdější roli ochránce pacientů proti poplatkům z dílny ODS, jejíž modrý kabát s ptákem mu před oranžovou vestou s růží padl jako ulitý, ale to samo o sobě nevypovídá nic o tom, z čeho je obviňován? Skloňujeme ve všech pádech výši jeho majetku – a současně dokážeme jednohlasně křičet proti majetkovým přiznáním, že se prý jedná o zbraň proti úspěšným – kterou ovládají pochopitelně ty nejhorší „socanské pudy“ popoháněné závistí. Že by snad tato přiznání měla platit retroaktivně, tedy do minulosti, nechceme ani slyšet. Zatímco šperky paní Nagyové považujeme za zaslouženou odměnu za její dřinu pro „Pana čistého“ (ano, tak se kdysi premiérovi ve vládě „rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci“ říkalo), Rathův majetek pokládáme automaticky za vzešlý ze zlodějen. A to jsme ochotni přimhouřit oko nad Grossovými stamilióny jen proto, že tento politik již není mezi námi, a protože na jeho příkladě můžeme demonstrovat „mstivost“ hradního pána.

O viníkovi bylo jasno dlouho před soudem
  

Není co vyšetřovat. Zapomeňte…

Dodnes budeme jako mantru opakovat, že zde nebyl důvod k expremiérově vyšetřování, natož k pádu aférami zmítané vlády (však také paní Němcová o Nečasově vydání nechtěla ani slyšet – a je možné, že jeho spis pročítá – na rozdíl od Rathova – pečlivě ještě za krátkých jarních večerů) a že Nečasova vláda mohla dál v klidu vládnout (nu dobře, tak třeba bez Nečase).

„Místo toho jsme se dozvěděli, že Nagyová nezdanila kabelky, které jí nosili prominenti cestou k Nečasovi, a vojenská tajná služba je parta diletantů, která poslouchá sekretářku.Na to, jak výpravnou show pistolníci Roberta Šlachty přede dvěma lety předvedli, je však Nečasovic domácí reality show slabou náplastí“, uzavírá svou stať nazvanou „Lid se baví“ (Právo, 19. 5. 2015) Josef Koukal. V případě paní Nagyové nás nezajímá původ šperků a luxusních módních doplňků, jejichž hodnota je odhadována na deset milionů korun? Nemáme právo vědět, zda Nagyová (ne)zneužívala rozvědku ke svým soukromým cílům a zda (ne)rozhodovala o věcech, o nichž jí v žádném případě rozhodovat nepříslušelo?

Tetelíme se, že na Rittiga nic pořádného nemáme a že nemůžeme na „trio rebelů z ODS“, kteří byli podezřelí, že se nechali zkorumpovat, aby prošla jistá hlasování – o daňovém balíčku a následně o takzvaných církevních restitucích.

Neměla by média plnit náhodou roli hlídacího psa, a ne ratlíka, který vyšetřovatele kouše do lýtka, aby nic nevyšetřoval? Copak toto zcela do očí bijící mediální selhání nevidíme? Nebo ho jednoduše vidět nechceme?

„Rath totiž ještě před volbami jako kandidát na hejtmana zavázal budoucí zastupitele za ČSSD pod hrozbou čtyřmiliónové finanční sankce k tomu, že nebudou hlasovat v rozporu se svým klubem. Bylo to porušení všech politických a ústavních zásad, ale sociální demokraté závazek pokorně podepsali. Rath četl mé texty a věděl, že to považuji za svinstvo. Svým vítězoslavným úsměvem dával najevo, kdo že je skutečným pánem situace a komu pšenka pokvete i dál“, napsal svou obžalobu na D. Ratha A. Mitrofanov (Rathova pšenka polehla, Právo, 20. 5. 2015). Copak jsme nebyli svědky „neotřesitelné sto jedničky“, kterou řada novinářů chtěla ochraňovat navzdory jakýmkoliv skandálům tehdejší vlády? Nesledujeme nyní „stoprocentní jednotu“ v hnutí ANO? Nevystupoval K. Schwarzenberg proti J. Klouzalovi, když ten toužil narušit jednotné mlčení k problematickým veřejným zakázkám na ministerstvu zahraničí? Zapomněli jsme na iDTAX a roli exministra Drábka? Nechali jsme kauzu nefunkčních padáků z dob junáckých Kalouskových let na obraně vytratit kamsi do zapomnění? Nevzrušuje nás, že kauza ProMoPro vyjde stát bez necelých dvou set milionů na miliardu korun? Máme být nejspíš šťastni, že aspoň někde je svět v pořádku – a že ctný občan A. Vondra bude ochráněn před „zlou lidskou závistí“.

Pozor na darebáky… Ohrožují slušné politiky… 

 
Sprostý podezřelý

Deník Metro přinesl informaci, že pražští radní mají jednat o trestním oznámení na Matěje Stropnického (Stropnický mohl zneužít funkci, 20. 5. 2015). Ejhle ho, kriminálníka. Zato (hnutím) ANO, tendrem na odpad, o němž má Stropnický pochybnosti, se zabývat nebudeme. Vždyť je ve hře jen asi nějakých zanedbatelných třináct miliard korun.

„Poslanci ANO v přímém přenosu změnili svůj veřejně deklarovaný politický názor a hlasovali jinak jenom proto, aby podpořili soukromý zájem skupiny Agrofert“, upozornil Kalousek na pár miliard, které pomohly Agrofertu. Škoda jen, že s tímto postřehem přispěchal Kalousek, který zastrašoval a dehonestoval policii, jen aby nevyšetřovala kauzu CASA.

V takto zarámované politické scéně potom máme věřit tomu, že jediným padouchem, který zneužil jinak dokonalý systém, je D. Rath? Ten má být vinen zejména tím, že převlékl kabát (jako celá řada našich dalších politiků), že byl v balíku (že by ojedinělý zjev na naší politické scéně?) a že prahl po moci (zřejmě na rozdíl od Nečase, Kalouska, Babiše či Rittiga). On je ale obviněn, že bral úplatky v krabici od vína.

Jistě, můžeme se radovat, pokud Rath dostane jako poměrně významný politik pořádný flastr. Doufejme, že pokud se tak stane, bude to oprávněné. Těžko se ale mnozí z nás budou zbavovat trpké příchuti podezření, že se Rath dostane do basy hlavně proto, že nedržel basu s jinými politiky – a opakovaně se pouštěl do kritiky zdravotnického systému (Např.: „V této zemi si nikdo neplní své povinnosti. Je tady takový bordel, takový nepořádek. Neplatí tu žádná ekonomická pravidla. Je polovina února a my nevíme, kolik naše nemocnice od pojišťoven dostanou.“ Či: „Celý plán ministerstva vidíme jako plán, který odstartuje privatizaci pojišťoven. Všechny snahy vedou k tomu zprivatizovat 260 miliard, které odvádíme do zdravotního pojištění.“

Rozsudek nad viníkem by měl přinést občanům pocit naplněné spravedlnosti, a ne pachuť, že spravedlnost funguje jaksi selektivně. A že ti, kteří nejdou proti všem, ale mají krytá záda, se do tepláků neobléknou – na rozdíl od těch, kteří šťourají do „bezvadně fungujícího systému, v němž vítězí slušnost, pravda a láska“ – že mistr Nečas bude ještě rehabilitován a jeho bronzové sousoší s madam Nagyovou zkrášlí nějaký pěkný kout pražského centra. Naopak, doktor Rath bude bručet, až mu dojde, že jeho verbální boj proti korupci nebyl dvakrát dobrý nápad.

Zemský ráj to napohled…

Ale co. Odsouzení budou zpytovat svědomí, osvobození zamáčknou slzu dojetí a pohrozí svým pronásledovatelům, že takto tedy ne, že jim to neprojde – a děravé dno s výběrem našich daní ještě více zpuchří za silnějšího utažení našich opasků. Důležité však bude vědomí, že po Rathově odsouzení budeme mít opět křišťálově čisté politiky, kteří již dokážou, že to dokázali – což zkrátka jednoduše zařídí a prosadí. Zemský ráj to napohled – přesně tak, jak se zpívá v naší hymně.