Po 400 letech hledání správných odpovědí je čas začít hledat správné otázky

Avatar
Původní autoři

ilustrace k žák

Ladislav Žák
12.5.2015  Vaše věc


Politické ekonomii je v tomto roce 400 let. V roce 1615, v době Ludvíka XIV., krále tří mušketýrů, Antoine de Monchretien uveřejnil své „Pojednání o politické ekonomii“. Letos, v roce 2015 se u této příležitostí schází tento týden v Moskvě pod patronací Institutu ekonomiky Ruské akademie věd a dalších institucí mezinárodní konference. Svědčí to mimo jiné o tom, že v Rusku se zabývají i jinými otázkami, než jak přepadnout Evropu.


Připojuji při této příležitosti úvahu – nebudu unavovat faktografií ani jazykovými obraty či bonmoty – bude zabývat tím, nač se podle mého názoru, má politická ekonomie v současné době a v nejbližší budoucnosti zaměřit.

Především je zapotřebí opustit, alespoň načas, hledání odpovědí a soustředit se na hledání správné otázky. Politická ekonomie se zaměřuje příliš na zkoumání vztahů mezi politickou a hospodářskou sférou, aniž by dostatečně zdůrazňovala, že takové sféry prostě v současnosti prakticky neexistují, jakkoliv je lze teoreticky od sebe odpreparovat a následně popisem teoretických vazeb získat doktorát, profesuru nebo aspoň grant. Oblíbeným tématem je hospodářská krize a její vědecké vysvětlení, protože prostá pravda, že šlo o morální hazard v důsledku neobyčejné lačnosti několika jednotlivců a následné masové krádeže za bílého dne, není dost vědecký.


Příčiny současných neúspěchů ekonomických věd tváří v tvář ohromné společenské krizi Západu nelze přičítat pouze skutečnost, že většina vědeckých ekonomických elit je společensky i finančně závislá na současném systému a proto ho bude ve svých vědeckých pracích chválit a podporovat jako jediný možný dokud se nezhroutí. Occamova břitva je nejen v ekonomické vědě dneška zcela potlačena Occamovým koštětem, mocným nástrojem vědeckého úspěchu, který zamete pod koberec vše, co se nehodí do krámu a narušuje dokonalost obrazu ekonomické teorie, a zejména politické a hospodářské praxe, kterou aprobuje a chválí.


Je tu i dlouhodobá systémová příčina, kterou lze nazvat jako zastarávání společenských věd, ekonomii nevyjímaje. Toto zastarávání stojí na tvrdošíjném setrvávání na karteziánském dualismu oddělující mysl od hmoty a systematickém upřednostňování kvantitativního hodnocení všech jevů, včetně mentálních. To vede k průniku zvláštního, a přitom zastaralého newtonovského fyzikalismu do společenských věd a ekonomie zvláště a zejména k teoretickému upozaďování až ignorování „měkké“ části skutečnosti, kterou nelze dost dobře kvantifikovat, ocenit a převést na číselné vyjádření. Takové společenské a ekonomické teorie samozřejmě vedou k naprosto pokřivenému obrazu světa a ospravedlňují utlačování a potlačování měkké, nevyčíslitelné a obtížně ocenitelné části reality a jejích hodnot v sociálně ekonomické praxi.


Z pragmatického hlediska je patrné, že tento obraz skutečnosti, který poskytuje současná ekonomická věda, včetně politické ekonomie, nejen ospravedlňuje současnou realitu, ale stává se přímo hybnou silou každodenní praxe bezohledné chamtivosti, zrůdné přebujelosti a pýchy. Ospravedlňuje války, terorismus, tyranie a ničení přírody. Tvrdí nám, že celkové všestranné znečištění našeho prostředí je nevyhnutelné a zákonité a nám nezbývá než tento stav přijmout a smířit se s ním.


Z intelektuální pozice je pak patrná ona zastaralost, protože současné výsledky nejen ryze přírodních věd, ale i matematiky, biologie a medicíny umožňují poskytnout daleko plastičtější a reálnější obraz lidského chování a jeho vztahu k prostředí i mysli, než je ten, na kterém tak tvrdošíjně setrvávají současná politologie, sociologie a ekonomie.


Z etického úhlu pohledu je pak velkým nebezpečím i to, že současné pohledy na realitu, jak nám ho aktuálně předkládají společenské vědy, neumožňují jakýkoliv přesah do transcedentna a nemohou se stát základem jakéhokoliv společenského, nebo byť jen skupinově sdíleného hodnotového systému. K tomu se pojí i otázka estetická, protože současné popisy skutečnosti jsou buď kýčovité, nebo prostě jen ošklivé a nepřitažlivé. Například sama politická ekonomie nám dlouhodobě předkládala systematicky jen dvě absurdní karikatury reality, kapitalismus a komunismus (reálný socialismus), jeden dobrý a jeden zlý, a navíc tvrdila, že mezi nimi není žádná třetí cesta.


Politická ekonomie jako věda má základní úkol sloužit vzestupu člověka, celé lidské kultury, jejíž úroveň je dána právě kvalitou jejího vztahu k prostředí. Pokud ve svých úvahách nahrazuje lidského jedince podivným preparátem zvaný homo economicus nebo lidské jedince a celé skupiny lidí degraduje na lidské zdroje (human resources nebo prostě jen HR), pak se současná ekonomická věda svou podstatou neliší od podstaty věd, které ospravedlňovaly a vědecky zdůvodňovaly norimberské zákony. Ekonomie jako nauka o vzácných statcích se neptá, proč jsou vlastně vzácné, jaké mocenské rozhodnutí o monopolu nebo licenci je učinilo vzácnými a nedostupnými a kolik lidí se v důsledku tohoto mocenského rozhodnutí stalo nesvobodnými. Současná ekonomie si neumí nikterak poradit s kategorií dostatku čehokoliv. Nová ekonomie by se měla zabývat nedostatkem jako důsledkem lidského myšlení, chování a rozhodování a nikoliv jako apriorním stavem věcí. Mírou kvality modelu, který by měla poskytnout nová ekonomická věda, by měla být míra dynamického souladu myslí a jejího prostředí při zajišťování dostatku zdrojů pro svobodný rozvoj každého jednotlivce jako podmínky svobodného rozvoje všech, celé lidské kultury.


Pokud chceme v ekonomické vědě něco modelovat, máme k dispozici vlastně jenom bilanci s legendárními pojmy má dáti-dal. Pokud si vezmeme produkci nějakého systému, pak ji můžeme rozdělit toliko do třech základních položek, na pravé straně bilance. Tou první je produkce pro vlastní spotřebu, tou druhou je produkce na směnu za jiné produkty pro vlastní spotřebu a tou třetí jsou odpady. Pokud se podíváme na stranu spotřeby, tedy nalevo, pak máme rovněž jen tři položky. Přirozeně tu, v rámci které spotřebováváme přímo svou produkci, a dále tu, za kterou jsme v jenom nebo více krocích směnili svou produkci. Je tu ještě třetí položka, kterou můžeme nazvat jako „ostatní spotřebu“, tu, za kterou nemusíme vlastní produkci směňovat.


Do zdrojů, které nabízejí možnosti „ostatní spotřeby“ spadají benefity, které nám poskytuje naše prostředí, a nazývají se environmentálními službami. Celou tuhle problematiku zahrnuje pojem „přírodní kapitalismus“, který představuje skupinu ekonomických teorií zahrnujících do bilance právě náklady na environmentální služby, podobně jako to stále více a více jurisdikcí činí s náklady na likvidaci odpadů. Politická ekonomie by měla přijmout environmentální služby jako nákladové položky, stejně tak by měla do produkce pod položku odpad důsledně zahrnovat to, co dnes nazýváme cudně negativní externality, ale ve skutečnosti jde o zátěže našeho sociálně ekonomického prostředí. Nepochybně by to přispělo ke snížení plýtvání s přírodními zdroji, jejich následné devastaci a nárůstu tvorby odpadu.


Vzestup lidské kultury nemůže stát na zotročení většiny lidstva a rostoucím objemu vydělaných peněz soustředěných v rukách nepatrné menšiny. Základním úkolem nové ekonomie tedy bude redefinice vzácnosti zdrojů a statků, její rozdělení na přirozenou a uměle vyvolanou a zkoumání reflexivity mezi vzácností a kvalitou svobody mysli a člověka. Výsledkem tohoto zkoumání bude definice ekonomiky potřeb a ekonomiky přání, přičemž zvláštní důležitost má definice autentických přání, které utvářejí svobodného jedince, majícího ambici být sám sebou, a přání uměle implantovaných, které vedou jedince k vzájemné zaměnitelnosti a společnosti ke stádnosti.


Politická ekonomie se po staletí zabývá vztahem práce a kapitálu. Věnovala ohromné úsilí hledání způsobu, jak osvobodit práci od kapitálu a mezitím došlo v praxi k tomu, že se kapitál osvobodil od práce, aniž by k tomu přispěla nějaká teoretická činnost.


To další, nač se musí politická ekonomie zaměřit, je přechod od zkoumání konkrétního objektu, jeho parametrů a jejich možné změny ke zkoumání prostředí, kontextu tohoto objektu. Najít klíčové parametry prostředí, které ovlivňují podobu, uspořádání a chování jeho částí je výzvou pro politickou ekonomii současnosti i budoucnosti.


Je klíčové si uvědomit, že politická ekonomie by měla sloužit tomu, aby se dařilo nacházet cesty k udržitelnému společenskému pohybu. Dobré vládnutí musí obsahovat péčí o společenskou reprodukci, bezpečnost a spravedlnost. Z individuálního pohledu jde o dostatek, důvěru a důstojnost. Nicméně žádný tvůrčí pohyb není možný bez svobody, a proto klíčovou úlohou politické ekonomie musí být obhajoba lidské svobody, té svobody, která před dvěma a půl tisíci lety povstala v řecké obci, když se člověk vymanil z nadvlády mýtu. Tuto úlohu obhajoby a hledání podoby lidské svobody je třeba zdůrazňovat jako prvotní proto, že dnes znovu svět antické a na ni navazující židovsko-křesťanské tradice a s ním i Rusko upadá zpět do tenat mýtu.


Plně to vyjadřuje myšlenka Francise Fukuyamy o konci dějin v liberálním kapitalismu. Dějiny začaly právě tam, kde se člověk osvobodil z bezpečí akceptovaného smyslu, smyslu jednou daného, který nelze problematizovat. Právě tam, kde se prohlubuje „distance od mýtu“, kde dochází k tomuto „osvobození“ a kde si začíná výslovně klást otázky, kterých při nadvládě mýtu nebylo třeba. Na tyto nové otázky však nejsou pohotově odpovědi. Vychází najevo problematičnost nikoli toho či onoho, nýbrž světa a našeho prostředí vůbec. Právě objevení této všezahrnující problematičnosti bylo oním „velkým třeskem“, který zásadně mění způsob života, jímž lidé do té doby žili, mění jejich svět i člověka samého. Nyní jsou lidé do p
ohodlného světa smyslu jednou provždy daného a člověkem bez ptaní přijímaného, smyslu sice skromného, ale spolehlivého politiky a masmédii hromadně vraceni. Takový svět má smysl, tj. srozumitelnost, tím, že existují moci, démonično, bohové, kteří stojí nad člověkem, vládnou a rozhodují o něm.

Podobný charakter božstva mají i nejrůznější řády či –ismy, paradigmata, o kterých se nepochybuje. Touha vytvořit nějaký dokonalý společenský řád, – ismus, novou společenskou smlouvu, je nesmírně přitažlivá. Vynikající muže při úsilí o jejich vytvoření neodrazuje ani to, že to většinou končí tragédií. V tom lepším případě na hranici nebo na popravišti končí sám tvůrce, v tom horším to stojí tisíce a milióny životů. Politická ekonomie by se měla vystříhat této ambice, naopak měla by před ní co nejúčinněji varovat. Politická ekonomie by měla mít naopak ambici přijmout tekutost, neurčitost, proměnlivost a problematičnost tohoto světa a osvobodit se od berliček mýtů, božstev a –ismů. A nejen přijmout, ale aktivně se k ní přihlásit. Neopakovat metafyzicko-náboženské pokusy o nalezení pozitivního celkového smyslu, nýbrž tuto problematičnost konečně jednou vydržet a převzít. Vydat se na cestu hledání, odhodlat se žít ve stálých otázkách a ve stálé nejistotě, přihlásit se k tomu základnímu, co asi člověka dělá člověkem, totiž, že o této problematičnosti ví. Dovolím si tezi, že úkolem politické ekonomie dneška je domýšlet křesťansko-židovskou tradici bez boha. Jen těžko si lze představit větší kacířství. Politická ekonomie se musí postavit cestě zpět do bezčasí a nesvobody mýtu o zákonitosti sociální nerovnosti, čím větší tím lepší.


Dějiny by pak neskončily ani nihilismem ani liberálním kapitalismem, nýbrž mohly by pokračovat, pokud by se výslovně opřely o princip problematičnosti, z kterého vznikly. Dnes jsme svědky toho, že se současný společenskovědní diskurs chce na jedné straně problematičnosti vyhnout, na straně druhé je tendence ke katastrofismu.


Cílem svobodného života, který má politická ekonomie obhajovat především, je svobodný život sám, jeho smyslem je udržení jeho svobody. Svobody lidé primárně dosahují v boji proti těm, kteří je chtějí o svobodu připravit. Právě z tohoto zápasu, který je konec konců soupeřením o to, jak se vyrovnat s problematičností, do které je svobodný člověk postaven, vzniká „duch obce“, kterým je „duch jednoty ve sporu“. Tento zápas není pustošivá vášeň divokého nájezdníka, tento zápas je tvůrcem jednoty. Jednota založená na duchu jednoty ve sporu je hlubší než každá efemérní sympatie a zájmová koalice. Je lepším tvůrcem než libovolná utopická nebo vědecká konstrukce či model společenského uspořádání. Jak psal Jan Patočka, je tvůrcem solidarity otřesených, ale neohrožených, solidarity těch, kdo jsou s to pochopit, oč běží v životě a smrti a následkem toho, oč jde ve společnosti a dějinách. Tato solidarita se ale nemůže stát základem nějakého (– ismu), musí zůstat živá a tekutá.


Současné spojování svobody a individualismu, tvrzení, že jedině nezávislý jednotlivec může být svobodný, je nebezpečnou a hloupou karikaturou reality. Svobodný život přiznané problematičnosti, proměnlivosti a tekutosti lze udržet pouze ve společenství, kde si svobodní vytvoří a udrží pro své soupeření otevřený prostor, v němž jsou zajedno. Tímto prostorem je „polis“ obec, která vzniká na úsvitu dějin jako něco, co tu ještě nebylo, jako společenství svobodných, kteří se shodli na zákonech, na pravidlech, na něčem, co výslovně nahlédli jako správné a co hodlají nadále respektovat jako právo. Řecká obec, polis, má psanou, do kamene tesanou a na veřejném prostranství vystavenou ústavu, politeia, soubor zákonů, jimiž je obec ustavena a které ve sporu a boji vznikají jako něco, co nakonec stojí nad spornými stranami a umožňuje jejich svobodu.


Ustavením obce však boj nekončí. Prostor svobody je neustále ohrožen, a to nejen zvenčí, ale především zevnitř. Nejdůležitějším úkolem současné společnosti založené na židovsko- křesťanské tradici tak spočívá v potírání tohoto dvojího nebezpečí a v pěstění možností, které se zdají svobodu upevňovat. Žádná z nich však není zajištěna před nebezpečím. Co se po jistou dobu zdálo ukazovat cestu, může se v konfrontaci s hlubší zkouškou prokázat jako scestí. Je tedy nutno být stále ve střehu a kde je třeba, tam zasahovat. Kdo však ví, kdy je toho třeba? I o to se musí vést a vede zápas a politická ekonomie a její protagonisté by se tohoto zápasu měli aktivně účastnit.


Vážnou charakteristikou naší doby je skutečnost, že těch, kteří odmítají moderní mýty a chtějí se svobodně utkat a vytvořit tak další podobu lidské svobody, v našem světě rychle ubývá. Na jedné straně jsou příliš slabí, ti, kteří nemají jinou možnost než se starat o vlastní přežití a na nic jim nezbývají síly ani čas. Na straně druhé jsou příliš silní, kterým nezbývá než se starat o udržení vlastní pozice a na nic jiného jim nezbývají síly ani čas. Ani jedni ani druzí nejsou dost svobodní, aby mohli postoupit klíčový zápas. Svobodní a rovní, kteří takový zápas po staletí svádějí, jsou stále vzácnější a zároveň stále více nechtění. Ti, kteří rozbíjejí mýtus, ruší lidi ze sladké nevědomosti a snění.


Politická ekonomie by se měla se veškerou vážností zaměřit na otázku, proč sebedemokratičtější politický systém není schopen vytvořit dostatek svobody, proměnlivosti a variability v celé společnosti. Je to tím, že distribuce moci ve společnosti se stále více odlišuje od distribuce politických informací, které stále více nesou plané řeči a na skutečné dění mají stále menší vliv. Stále více přebírají moc ekonomické systémy, zejména velké korporace. Když se podíváme na to, co tak posiluje roli soukromých korporací, pak vidíme, že je právě systém politické demokracie a jeho právní řád, který jim prostor k rozletu. To, co jim dává křídla, není Red Bull, ale právním řádem udělená imunita omezené odpovědnosti. Je celkem nabíledni, že omezená odpovědnost přináší v libovolné komunikaci s osobou s plnou odpovědností výraznou výhodu. Kdo může ztratit méně, ten je svobodnější, může více riskovat a snadněji vyhrát. Zejména v dlouhodobém měřítku je převaha systémů s omezenou odpovědností jasně patrná. Variabilita ekonomických systémů je přirozeně nízká, protože jsou orientovány na konkrétní výsledek, a ovlivňuje
negativně variabilitu celé společnosti. Samotná míra variability tržních vztahů nemá na společnost tak pozitivní vliv, aby ten negativní zvrátila. Často naopak jenom slouží posílení role omezené odpovědnosti ve společnosti. Správně tušili Karel Marx a Bedřich Engels, že ti, kteří mohou ztratit jen své okovy, budou nejlepším nástrojem rozvratu společenského řádu. Neodpovědní, slabí sice mohou staré uspořádání rozvrátit, ale nejsou schopni vytvořit nové a spokojí se s novou nesvobodou, která jim dá o trochu větší sousto.

Otázka míry a distribuce odpovědnosti ve společnosti je klíčová. Nízká odpovědnost by neměla být nikdy spojena s právem určovat společenská pravidla. Nikoliv nadarmo varoval Alexander Hamilton před tím, aby volební právo náleželo nemajetným a nesvobodným. Nejde o elitářství, ale o riziko morálního hazardu při správě společnosti u těch, kteří nemají co ztratit. Nezapomínejme, že se tržní hospodářství úspěšně prosazovalo vždy, když nebylo univerzálním společenským principem, ale nad ním byl určitý řád v podobě souboru hodnot a pravidel, který ztělesňovali lidé nad obchodní vztahy mocensky, majetkově i morálně povznesení či od nich jinak odděleni. Tak tomu bylo v minulosti a tak je tomu i dnes. Tito lidé mohou být diktátory nebo mohou být součástí mocenských struktur. V Číně řídí a
ktuálně největší tržní hospodářství planety komunistická strana, v USA ho po celé století ovládá soukromý Fed, ale nejen Singapur pozvedla vize a pevné zásady jediného muže. Kabinetním příkladem konfliktu plné a omezené odpovědnosti jsou rodinné firmy. Pokud v nich má přirozený hodnotový systém rodinných vztahů převahu, patří rodinné firmy k těm nejlepším a nejodolnějším. Na druhé strany není horšího rozvratu rodiny než ten, pokud v ní převládnou firemní systémy hodnot. Rodina se opravdu nedá řídit jako firma a v násobné míře to platí o státu.

Zajímavou formou ovládání tržního hospodaření je princip družstevnictví, který brání tomu, aby se bez souhlasu členů družstva činila zásadní rozhodnutí v jejich neprospěch nebo ve prospěch některého jednotlivce. Nabízí se otázka, proč není možné vytvořit systém solidárního vlastnictví národního bohatství, ze kterého by měl každý podílník-občan prospěch, ale nemohl by ho zcizit ve prospěch třetí osoby. Zcela nově by byl potom formulován soubor občanských práv a povinností. Solidárně vlastněné národní bohatství a nově pojaté občanství by se mohlo stát základem nového mocenského, společenského a politického systému. Mocenský tlak soukromého vlastnictví a tržních vztahů s omezenou odpovědností, reprezentovaných korporacemi by dostal důstojného oponenta v podobě systémů s plnou odpovědností, které by se neopíraly pouze o poetické, leč prázdné preambule konstitucí, a
le o skutečné solidární vlastnictví a občanství, pro které stojí za to něco udělat, protože by bylo zlé o ně přijít. Vize takového společenského uspořádání by měla stát na tom, že v něm daří diferenciaci společnosti spojit se svobodným rozvojem jednotlivce, který je podmínkou svobodného rozvoje všech. Jde o to vyhnout se pravicové mantře rovných šancí a levicové mantře rovnostářství mezi lidmi. To první je neefektivní z hlediska celku, to druhé z hlediska jednotlivce. U nás jsme aktuálně svědky toho, že starostové a další demokraticky zvolení představitelé nás, občanů, mají platit za svá pochybení ze svého. Jde o nepřijatelný tlak na demokracii a společenské dění, které degraduje pouze na systém finančního hospodaření podle principů „má dáti-dal“ a „kdo dá více“. Jakýkoliv lidský nebo společenský rozměr se z tohoto přístupu vytrácí. Pokud jako libovolné společenství podlehneme pokušení nechat se řídit jako firma, dočkáme se neblahých konců a hlavně připravíme strašný osud těm, kdož přijdou po nás. Nedopusťme, aby nám pravidla určovali ti, kteří nenesou plnou odpovědnost a nemají a nechtějí mít s naším prostředím, teritoriem, dobou ani s námi samotnými nic společného a chtějí jenom naši krev, pot a slzy, ze kterých bohatnou.

Snad právě proto bychom si měli dát i další předsevzetí. Mělo by stát na přesvědčení, že člověk musí mít přednost před libovolnou korporací. Celé dvacáté století jsme byli v různých podobách svědky opaku a současná kampaň za individuální svobodu je toliko zástěrkou zcela nežádoucího trendu. Náprava spočívá v tom, že plná odpovědnost musí být vž
dy nadřazena té omezené. Omezená odpovědnost má sloužit té plné a nikoliv naopak. Pracujme proto, abychom lépe žili, a nežijme proto, abychom lépe pracovali. Aby se tato slova nestala jen hraběcí radou, musíme zvýšit spolupráci a solidaritu všech, kteří žijí s plnou odpovědností a prosadit takové chování a jednání na piedestal současné společnosti. Pokud něco je zdrojem žádoucí podoby budoucí společnosti, pak je to právě plná odpovědnost. Alternativou je kvalitativně nová vlna otroctví s pouty ukutými naší vlastní myslí z přesvědčení, že korporace jsou víc než my. Pojďme společně i každý zvlášť recyklovat Homo economicus a Homo stupidus zpět na Homo sapiens sapiens. Obnovit, zachovat a rozvíjet lidskost, to je to, oč tu běží…

Politická ekonomie má před sebou v 21. století rozluštění klíčové otázky, velkého rébusu K. Marxe a B. Engelse, obsaženého v jejich Manifestu. Hledat, nalézt a srozumitelně popsat kontext a základní parametry „sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech.“


Publikovaný text je korespondenčním příspěvkem v úvodu zmíněné konferenci.