Proč si pořád navzájem lžeme?

Avatar
Původní autoři
Ivo Šebestík

Ivo Šebestík
18.5.2015 Altpress

Čeští občané už čtvrt století naslouchají vyjádření politiků k mezinárodním otázkám. Bez ohledu na politickou příslušnost většina odpovědných veřejných činitelů v doprovodu mnohohlasého chóru mainstreamových komentátorů tvrdí, že česká zahraničně politická orientace je autonomní, svéprávná, nezávislá na vnějších okolnostech. Vše, co české reprezentace dělají, je výsledkem autonomního postavení suverénního státu.
Není to pravda, respektive, je to pravda jen z malé části. Jednou jsem se jednoho mladého a začínajícího politika zeptal, proč jeho starší kolegové ve funkcích občanům nesdělí, jaká je jejich skutečná pozice a nakolik mají omezený manévrovací prostor pro svá rozhodnutí, zejména v zahraniční politice. Odpověď byla v podstatě přesná: „Styděli by se za to.“

Pohled na mapu a alespoň letmé seznámení se se statistickými údaji spolu se znalostí aktuální geopolitické situace dávají vyčerpávající odpověď na otázku, co daná země může a co nesmí. Úplná nezávislost na geopolitické situaci a stoprocentní suverenita jsou sporné i v případě poměrně velkých, bohatých a lidnatých zemí. U státu s deseti milióny obyvateli a malou rozlohou, který se geograficky nachází uprostřed integrujícího se evropského společenství, mezi Německem a ruskou vlivovou sférou (zatím ještě včetně Ukrajiny), je tato úplná suverenita v podstatě iluzorní.

Existují dvě základní otázky, na které je třeba odpovědí

Přesto existují dvě zásadní otázky, které je třeba si klást a hledat na ně odpovědi. Tou první je míra loajality k mocenskému prostoru, který Českou republiku absorboval a ovládá ji. Otázku druhou pak tvoří politické proklamace, rétorika a propaganda, které směřují k obyvatelstvu s cílem zakrýt skutečnou podstatu věci. Tedy to, že manévrovací prostor pro české politiky je v globálním světě s příslušností k jedné jeho mocenské struktuře nepatrný, téměř bezvýznamný.

S první otázkou míry loajality (zjednodušeně řečeno) souvisí jev, který působí velice odpudivě, a který se zdá být zbytečně přehnaný. A sice, zcela nekritický, ba často i nadšený souhlas větší části odpovědných osobností se vším, co mocenský komplex, k němuž se ČR hlásí, provádí v mezinárodním prostoru. Tedy i souhlas s vojenskými akcemi a s černobíle konstruovaným obrazem mezinárodní situace.

Tady se snad nabízí určitá možnost alespoň kritického odstupu a rezervovanost, pokud je evidentní, že euroatlantický prostor nacházející se pod kontrolou nadnárodních korporací vykonávajících svou vládu nad světem prostřednictvím Spojených států a NATO, není v celosvětovém měřítku v právu a dopouští se vojenských agresí, provokací, nátlaku a násilí.

Zde ale oba otazníky náhle splývají v jeden vykřičník. Je skutečně možné, aby politické reprezentace před svým národem vyjevily pravdu a „svěřily“ se mu se svou pozicí?! Je národ skutečně tak soudný a objektivní, aby uznal, že realita českého přístupu k zahraničně politickým tématům je výslednicí jeho příslušnosti k jedné z několika ekonomických a vojenských sil světa, které spolu vedou boj o dominanci, a tudíž jsou všechny pravdy jen „pravdy“ odvozené ze situace? Že tyto „pravdy“ tedy občané nemají brát vážně? Že jsou to jen mimikry, byť jsou mezi vrcholnými politiky země i jedinci, kteří jsou schopni na nich trvat s fanatickou neústupností vlastní inkvizitorům a koniášům.

Bludný kruh

Toto je ale bludný kruh či alespoň slepá ulička. Zcela evidentně se tím dostáváme k mnohem obecnějšímu problému přístupu ke světu, ve kterém člověk žije. A k tomu, proč zoufale a všemi prostředky uniká před holou skutečností, což činí téměř vždy a ve všech ohledech. Znát celou pravdu znamená žít velmi těžce. A politika je toho malým, ale názorným příkladem. Jistěže by národ nepřijal přiznání nemohoucnosti. Lidé by se začali ptát, nač vlastně mají politiky a politické strany?

Proto je asi nutné rozumět tomu, když politik s naprosto vážnou tváří tvrdí absolutní nesmysl. Nemůže jinak. Opravdu nemůže jinak?

 
Postoj Jiřího Dienstbiera staršího především ke krizi v Kosovu byl odvážný

Určitým východiskem je alespoň rezervovanost a střízlivost, která umožňuje tiché pochopení ze strany rozumných lidí. Takovýto postoj v české zahraniční politice projevil například Jiří Dienstbier starší v případě leteckého útoku NATO na Jugoslávii. Znal detailně příčiny této vojenské akce a důvody, pro které byli Srbové cíleně a zlovolně vybráni jako jediní odpovědní za krvavý rozpad celé Jugoslávie. V souladu s tím, co věděl a se svým svědomím, zaujal vůči bombardování Bělehradu kritický postoj.

Alespoň to, když v téže době prezident České republiky Václav Havel odletěl vrtulníkem do Kosova, aby si zde potřásl rukou s teroristy z UČK, která sama vyháněla a terorizovala své vlastní krajany, aby v Kosovu vytvořila situaci zralou k „humanitárnímu zásahu“ NATO. Dva politici jedné země, jedna realita, ale dva zcela rozdílné přístupy. Ten první na hranici možného, a proto hodný uznání a respektu. Ten druhý daleko za hranicí pouhé loajality.

Československo bylo jednou z evropských zemí, jejíž převedení ze sovětské imperiální zóny do stejně imperiální zóny americké (západní) bylo jedním z výsledků západního vítězství nad Sovětským svazem ve studené válce. Tento transfer byl už jen technického a účetního rázu. Jednalo se o malý zisk z vítězství, jeden z mnoha podobných zisků. Nic víc a nic méně. Hrál svou roli v celé sumě zisků; sám o sobě byl pro vítěze maličkostí. Lidské hledisko (svoboda, demokracie, lidská práva, blahobyt) mělo jen propagační charakter. Jednalo se o změnu mapy světa, poměru sil, o vykročení k postupnému ovládnutí planety. Jednotlivé státy a jejich obyvatelstvo byly jen položkami v celém projektu. Československo se odebralo na Západ dobrovolně, spontánně, s nadšením většiny obyvatelstva, nicméně bez dalších otázek. Nikdo se neptal na to, zda se skutečně přechází od ZLA k DOBRU, nebo jen z jednoho vojenského ležení do druhého. Zda se přestupuje od ekonomicky neproduktivního systému k takovému, který je nejenom vysoce produktivní, ale který je také bez dalších imperiálních ambicí. Žádné otázky. Žádné odpovědi. Jen radost z přestupu.

Svým způsobem podepsali českoslovenští představitelé několik bianco šeků. Česká republika „se vrátila“ na Západ. Ten je ale plně pod vlivem globálního kapitálu, rychle se mění a ztrácí přívětivý úsměv na rtech, likviduje sociální stát a usiluje o zisk všemi prostředky a za každou cenu. Bezvýhradnou příslušností k tomuto okruhu se malá země stává spolupodílnicí na jeho politice a v případě potřeby i spolupachatelkou. Tyto jemné detaily v Československu ani v pozdější České republice nebral nikdo v potaz. Chtělo se za blahobytem a politické špičky této touze obyvatelstva vyšly vstříc. Drobné nuance přestupu mu jen šetrně zatajily. Šetřily obyvatelstvo od pochybností, nechtěly mu brát radost z podnikání, politické plurality a svobody slova. Svět se stal najednou pestrým, vyrostly obchody a zaplnily se zbožím. Televize zešílela možností stát se konečně plně nekulturní. Mohlo se vše, zejména to, co se nemělo. Zkrátka karneval v Riu, ovšem nad Vltavou. Tak co by si nyní lidé stěžovali na to, že se Česká republika v rámci NATO může stát spolupachatelkou zla? Asi i to patří k věci, nebo ne?

Stále ale zůstává otázka míry

Stále ale zůstává otázka míry. Musí-li něco být, nemám-li jinou volbu, pak proč musím tuto svou situaci ještě zatížit lží? Aby zůstalo zachováno zdání suverenity a dalších hodnot, ke kterým se programově hlásím, ale které existují jen v mých proklamacích? V současném světě asi už nelze uniknout dilematu, které svého času vyjádřil Johann Wolfgang Goethe, když postavení člověka přirovnal buďto ke kladivu nebo kovadlině. Třetí cesta, zdá se, není. Česká republika je součástí euroatlantického prostoru, který si momentálně přeje vytlačit Rusko z pozice hegemona. K tomu účelu je musí zatížit všemi hříchy a obřadně, jako beránka, „jenž snímá hříchy tohoto světa“, vyhnat na poušť. Od české reprezentace se očekává, že se s tímto projektem ztotožní, stejně jako se od návštěvníka nudistické pláže čeká, že si odloží šaty úplně. Pokud nechce, pak co na tu pláž, proboha, leze?

Nezávislost České republiky je v polistopadové době iluzorní

Kdyby se Československo chtělo po roce 1989 vydat vlastní cestou, stát se neutrální zemí, nebylo by mu to umožněno. Toto je fakt v hodnotě axiomu. Nikdo v zemi se o takovouto nezávislost ani nepokusil. Byla by ostatně i nevděkem za tolik obětí ze strany Západu, jenž se ve věci Československa, s myšlenkou toliko na blahobyt a svobodu jeho obyvatelstva, angažoval po celou dobu studené války. Nádherný mýtus! Mnohokrát a při všech příležitostech opakovaný Čechům i Slovákům. Opakovaný tak dlouho a přesvědčivě, až se stal uvěřitelný a bylo by jej takto možno zařadit i do Starých pověstí českých nebo ještě raději do Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Falzum k falzu a svůj k svému.

A tak občan České republiky má vlastně jediné, co může po své politické reprezentaci žádat. Může po ní chtít, když už nic jiného, alespoň méně podlézavosti vůči globální mocnosti, která vstřebala jeho zemi i s celou její morálkou. Nemůže po ní žádat rozhodný nesouhlas s její zahraniční politikou, pokud se ta ocitá v rozporu s pravdou, morálkou a se zásadami slušných lidí. Ví, že na to nemá jeho reprezentace sílu, ani postavení. Nemůže po ní chtít vystoupení z NATO, neboť tím by se země stala nepřítelem NATO.

Není už možné stát stranou, neúčastnit se. Stejně tak, zdá se, není možné jednat čestně a spravedlivě. Není možný ani luxus vyslovit pochopení (pochopení není souhlas) s postupem druhé strany, když už musíme stát na jedné straně a není nám umožněn přepych neutrality. Zahraniční politika vyžaduje namočit se do věcí, se kterými bychom vnitřně nesouhlasili, pokud bychom znali pravdu. Proto vlastně nemá pravda v politice co dělat, pokud politika nemůže být natolik nezávislou, aby pravda o něčem rozhodovala. Mistr Jan Hus by se patrně divil, do jaké míry se pravda v dějinách jeho národa už znehodnotila. A to si zakrátko připomeneme 600 let od Husova upálení v Kostnici. Bude zajímavé sledovat, kolik aktuálních lhářů se k jeho památce při té příležitosti přihlásí.

Je to svým způsobem šach mat. Situace, kterou zná každý šachista, před kterým se otevírá už pouze možnost pohybovat králem mezi dvěma sousedními políčky. Ale jak kdesi napsal Albert Camus: „Existují dvě pravdy, přičemž ta druhá nesmí být vyslovena.“ Co když je spokojený a nekonfliktní život člověka vlastně založen na ignorování té druhé, nevyslovené, pravdy?