Restituce a počítání

Avatar
Původní autoři

Marek Řezanka
8.5.2015  Altpress

Šnajdr, Fuksa a Tluchoř. Poslanci, kteří složili svůj poslanecký mandát, aby prošlo jedno klíčové hlasování. Brzy nato získal Marek Šnajdr místo v dozorčí radě společnosti Čepro, Ivan Fuksa nastoupil do Českého Aeroholdingu. Podivná souhra náhod. Natolik podivná, že se otevřeně mluvilo o trafikách, o obchodu ve stylu „něco za něco“.

Nakonec tři prince odškodnili, milé děti, a vše dobře dopadlo

Po mainstreamovém mediálním vzepětí, v jakém že totalitním to žijeme státě, přichází happyend v podobě odškodnění zmíněných poslanců. I omluvy se tito „ctihodní občané“ dočkají. Budeme se tedy učit o tom, jak se ve třech vzpurných politicích ozvalo svědomí – a jak obětavě podrželi Nečasovu vládu za cenu vlastního odchodu z politické scény. To, že se dva z nich hned uchytli ve velmi lukrativních pozicích, vyplynulo z jejich morálních a pracovních kvalit. „Stabilizační daňový balíček“ byl odsouhlasen – a tím pádem nic nebránilo ani v odsouhlasení zákona o takzvaných církevních restitucích. Bylo naprosto jedno, že vůči němu byly vznášeny relevantní oprávněné připomínky.

Od pohádky k realitě a zpět…

Časová hranice daná datem 25. února 1948 je porušována, pozemkové reformy z roku 1919 jsou obcházeny – a ukazuje se, že pochybnosti týkající se výše „restitucí“ byly oprávněné.

V deníku Právo byla zveřejněna informace (4. 5. 2015) ohledně nezávislého ohodnocení majetku „vraceného“ církvím. Experti stanovili průměrnou tržní cenu zemědělské půdy na přibližně 7,5 koruny za metr čtvereční s tím, že průměr reaguje citlivě na krajní hodnoty. Při stanovení průměrné ceny lesních pozemků poukázali na její variabilitu. Pohybuje se běžně mezi jednou a deseti korunami za metr čtvereční.

Jedná se tedy o zlomky cen, z nichž vycházely vlády Topolánkova i Nečasova. Celkově tehdy církevní komise spočetla, že hodnota bývalým režimem zabaveného církevního majetku je 134 miliard korun, z čehož fyzicky vydat bude možné pole, lesy, rybníky a také nemovitosti v hodnotě 75 miliard korun. Zbývajících 59 miliard bude církvím vyplaceno. Byla-li tedy cena pozemků odhadnuta příliš vysoko, je nepřiměřeně velká i peněžní náhrada, upozorňuje deník Právo.

B. Sobotka několikrát proti zákonu o církevních restitucích plamenně vystoupil. Většinou jako předseda opoziční strany, v březnu 2014 dokonce i jako premiér: „My velmi často kritizujeme poměry na Ukrajině v posledních týdnech, ale když se podíváte na to, jakým způsobem byly schváleny církevní restituce v českém parlamentu, tak to trošku připomínalo to, jakým způsobem se hlasovalo na Ukrajině za různých ukrajinských vlád v minulých letech.“

Bohužel zůstalo u tohoto slovního rozhořčení. Vláda je vláda – a tak sociální demokracie přináší na koaliční oltář lidovců svůj „protirestituční“ zápal a na oltář Babišův odkládá jedno sociální téma za druhým (zrušení druhého pilíře v penzijní reformě, navýšení minimální mzdy, debata o minimálním nepodmíněném příjmu či negativní postoj k transatlantickým smlouvám).

Než abychom spílali různým ištvanům a bránili „naše neposkvrněné zásadové politiky“ do roztrhání vlastních těl, zaměřme se spíše na otázky, které zůstávají nezodpovězeny. Pokud se prokáže, že takzvané církevní restituce byly nepřiměřeně nadsazeny, je na místě se ptát, jaké motivace sehrály v tomto „přecenění“ roli. Měli bychom si vzpomenout na vládní zarputilost, s níž kabinet Petra Nečase restituce tlačil k jejich schválení – v jiráskovském duchu – proti všem. Neměli bychom zapomínat na roli P. Nečase, který si u zákona o církevních restitucích se svým podpisem vskutku pospíšil. Na výrok Ústavního soudu vůbec nečekal. Ten sice restituce posvětil, ale závažné výtky P. Rychetského k zákonu jsou známy. Proč Nečasova vláda trvala na jediné „správné“ podobě restitucí? Proč Nečas chvátal, aby zákon podepsal? Proč byla jakákoli debata k tomuto tématu znemožněna?

Osmý listopad, datum poražených

Osmý listopad je pro naši historii tragickým datem. Připomíná naši porážku na Bílé hoře v roce 1620 (která bude naopak kladně přijímána nejspíš panem Kalouskem, který je hrdý na to, že on v roce 1434 „u Lipan neprohrál“). Přijetí tzv. církevních restitucí vyšlo právě na tento den. Co vše jejich schvalování provázelo? Pravda a láska nám tentokrát zvítězila s pomocí hlasu později pravomocně odsouzeného poslance Pekárka, a to za korupci (v době hlasování byl odsouzen nepravomocně). Byli jsme svědky porušování formálních stanov hlasování (nedodržení přestávky), podivného názorového veletoče již zmíněných „rebelů“ z ODS, nekompetentnosti tehdejší ministryně kultury a její neznalosti věci, kvaltu kolem podpisu smluv s církvemi (již v únoru 2013) ještě před projednáním stížností u Ústavního soudu. To vše tvoří určitý rámec, v němž se církevní restituce nacházejí.

Tady vyhrává snad jenom Kalousek

Navzdory mediálnímu povyku, jak státní zástupci – především Ivo Ištvan – ohrožují naši „posvátnou“ demokracii, a navzdory neregulované nenávisti z řad tehdy vládnoucí ODS a TOP09, navzdory velmi pochybným výrokům Nejvyššího soudu, který se dostal do střetu se soudem Ústavním (to samo o sobě je pro vnímání stavu právního státu krajně nešťastné), vyšetřování kauzy kolem J. Nagyové a P. Nečase a dalších pokračuje. Lze se ovšem obávat, že nakonec vyšetřování vyzní do ztracena a pouze se rozmnoží počet afér zametených pod koberec. Tak, jak je tomu v případě Klausovy amnestie. „Amnestie je strašný průšvih“, říká podle policejního spisu Petr Nečas a dodává, že „může říct otevřeně, že šlo o podpis za podpis“. (12. 12. 2013, Aktuálně.cz)

Jestliže ale premiér země o něčem prohlásí, že je to „průšvih“ – a pak to podepíše, nese samozřejmě zodpovědnost – a je na místě se tázat, proč tak učinil. Za amnestii pak přebírá zodpovědnost celá tehdejší vláda. Premiér ji podepsat nemusel. Prezident odpovědný není, premiér ano. To je zkrátka fakt. Dodnes nevíme, kdo je autorem definitivní podoby amnestií, ani to, kdy a kde je P. Nečas podepsal.

Zůstává zde podivná pachuť. Na jedné straně máme „křišťálově čisté“ poslance, jimž je třeba se omlouvat, a nějaké to odškodnění je asi nemine. Na straně druhé vidíme paskvil, který byl prosazen mimo jiné i proto, že se tři „svědomití poslanci“ vzdali svého mandátu. Věříme-li této verzi, je vše v pořádku. Horší to mají ti z nás, kteří v morální chování našich politiků nevěří – a hledají tak jiné motivy. Že by naše poslance vedla v jejich konání jejich „zbožnost“? Nebo je snad osvítil Duch svatý?

Vyčerpáme-li tyto možnosti, dostáváme se k jádru pudla. Tím je skutečnost, že restituce prolamují různé časově závazné limity a jsou poněkud předraženy. A to v zemi, kde se traduje, že ani kuře zadarmo nehrabe. Bude vůbec ještě nějaká vůle okolnosti obsahu i schvalování takzvaných církevních restitucí prošetřit?

Dobří počtáři a ti, kterým bude spočítáno

Stačí se trochu rozhlédnout kolem. Kauza ProMoPro přijde Sobotkovu vládu na 848 milionů korun. A. Vondra si může zatím spokojeně mnout ruce, že se nejmenuje David a že neměl nic společného s ČSSD. Stejně tak na J. Drábka a jeho pověstné sKarty usedá pomalu prach zapomnění. My bychom ale zapomínat neměli. Již proto, že podobně jako v případě restitucí, kdy jsme byli ujišťováni, že seznamů netřeba a že Nečasův kabinet má vše dobře spočítáno, nám dnes jiní věší bulíky na nos, že smlouva TTIP je pro nás výhodná – a není třeba se ničeho obávat. Vláda má totiž vše dobře spočítáno – a nám, občanům – to pak již někdo náležitě spočítá.

My jsme stejně byli jedničky