Marek Řezanka
7.5.2015 Literární noviny
Jako zastánce demokracie mě vždy vyděsí, sleduji-li různé jednotné šiky a fronty, které prohlašují, že nalezly jedinou možnou pravdu. Nenajde se mezi nimi nikdo, kdo by odporoval. Ty, kdo tuto „jedinou možnou pravdu“ neuznávají, označí za kacíře. K jejich upalování je potom již jen krůček – zvláště, bereme-li ono upalování obrazně. Není třeba hranice a loučí – dnes bohatě stačí smažení mediální.
Sladěný krok akademické fronty
Řekne-li se slovo fronta, vybavím si kromě pověstné „Fronty na maso“ (označení pro bývalý Stalinův pomník na Letné) či tolik omílané fronty na banány před rokem 89, zejména sveřepý šik kulturní fronty v prezidentské kampani nebo semknutou frontu akademickou po 17. listopadu 2014, kdy všichni „akademici“ jako jeden muž schvalovali červené karty a házení vajec na Zemana jako oprávněnou formu protestu. Když se Tomáš Zima osmělil říci, že vejce nepovažuje za nejšťastnější argument, akademická fronta zamručela, a Zima srovnal krok s tím, že jeho námitky byly pouze kosmetické, a jinak s ostatními ve všem podstatném souhlasí.
Mručení akademiků opět sílí. Zeman odmítá jmenovat tři nové profesory, neboť má pochybnosti ohledně jejich morálního profilu. „V případě docenta Eichlera je to působení v propagandistických útvarech Československé lidové armády před rokem 1989 a v případě docenta Ošťáďala jsou to kontakty na Státní bezpečnost před rokem 1989,” sdělil důvody prezidentova postoje jeho mluvčí.
U Jiřího Fajta se podle Zemanova mluvčího jedná o informace Mladé fronty Dnes, která loni napsala, že Národní galerie chtěla od Komerční banky, aby část sponzorského daru sloužila jako příspěvek k Fajtovu ředitelskému platu. Fajt v minulosti prohlásil, že tato alternativa spolupráce veřejného a privátního sektoru je běžná v zahraničí i českém akademickém prostředí. ČTK řekl, že přípravu smlouvy konzultoval s ministrem kultury Danielem Hermanem, a nakonec od tohoto záměru upustili.
Skutečně má být zcela nepodstatné a nezajímavé, zda pan profesor není spojen s praktikami, které jsou možná legální, ale silně za hranou morálních kritérií? Není lepší nejprve různá podezření vyvrátit, a teprve potom dotyčného profesorem jmenovat? Nač ten spěch?
„V letech 1995-1998 byl Jiří Fajt zástupcem generálního ředitele Národní galerie. Úřadování tehdejšího managementu, v němž hrál rozhodující roli triumvirát generální ředitel Martin Zlatohlávek, jeho statutární zástupce Jiří Fajt a ekonomický náměstek František Šulc, skončilo v roce 1998 vyměřením částky 68,3 mil. Kč, kterou byla Národní galerie povinna vrátit do státního rozpočtu. Jenom penále za neoprávněně použité státní dotace tehdy činilo 24,6 mil. Kč. Celkové účetní nedostatky přitom dosáhly závratné sumy přes 615 mil. Kč. Podstatnou část neoprávněně použitých prostředků představovala účelová dotace v celkové výši 44 mil. Kč, přidělená na provoz nově otevřeného Veletržního paláce, kterou však tehdejší vedení Národní galerie použilo přes veřejné protesty z velké části ve prospěch sbírky starého umění, řízené tenkrát Jiřím Fajtem.“
Dvojí metry na každém rohu
O zločinnosti D. Ratha jsme byli médii přesvědčeni již v den jeho zadržení. Princip presumpce neviny zde byl porušen hned na samém začátku celého případu. V jiných kauzách zase pro změnu útočíme na policii i státní zástupce, jak si vůbec mohou dovolit někoho vyšetřovat.
Pokud je něco zákonem nepostižitelné, tváříme se, že je vše v naprostém pořádku, jakkoli může být dané jednání neetické. Kdopak dnes mluví o financování bytu B. Sobotky?
Měli bychom si ujasnit jednu věc. Jaké parametry na naše profesory máme? Chceme pouze jedince s hlubokými vědomostmi v nějaké oblasti? Nebo na ně klademe nároky vyšší – a kromě odbornosti je pro nás rozhodující i jejich vnitřní integrita, to, jak na veřejnost působí a jakým jdou příkladem?
Debatu nad podobnými otázkami pokládám za důležitou či přímo nezbytnou. V našich podmínkách se ale nerealizuje. Místo toho sledujeme nenávistný ryk, který debaty nepřipouští. Jako jsme byli v případě vyšetřování expremiéra Nečase ujišťováni, že je ohrožena naše demokracie, máme Zemanův postoj chápat jako útok na svobodu.
Odbornost stačí, tak co…
Rektor Tomáš Zima prezidentovy argumenty k nejmenování bagatelizuje. Zdůraznil, že profesorská hodnost je výsledkem odborných schopností kandidátů. „Jestli budeme rozhodovat o profesorech podle toho, co píší média, je odlišné, než když se bude hodnotit odborná způsobilost dotyčného kandidáta,” podotkl. V případě kontaktů na StB se Tomáš Zima vyzbrojil lustračním zákonem. „Definuje, jaké profese se toho týkají, a profesoři tam uvedeni nejsou,” upozornil. Prezident by se proto měl podle Zimy řídit zákony: „Domnívám se, že toto je zásah do principů, které jsou schváleny a v souladu s platnými zákony tohoto státu.” Zima tu v podstatě nějaký jiný rozměr než odborný vylučuje. To mi ale v případě akademické sféry připadá podivné. Ti lidé působí na veřejné mínění – a do jisté míry je ovlivňují.
Pokud profesor vede své soukromé války proti „Putinovým agentům“, které vidí za každým rohem, není to už ani k pousmání. Podobně v případě, že jde kreslit sprosté symboly na záchodky. Degraduje tím nejen sebe, ale celý stav, celou akademickou sféru. „Smíříme-li se s tím, že prezident republiky nebude respektovat samosprávu vysokých škol, jež neoddělitelně patří ke svobodné, demokratické společnosti, nebudeme si moci vážit nejen jeho, ale ani sami sebe,” poznamenal Zima.
Tři profesoři a jedna radní
Veliká škoda, že jsem takto pana Zimu neslyšel promluvit, když se pořádal zcela nesmyslný hon na paní Baborovou. Ta byla ihned po nástupu do funkce pod ostrým tlakem studentů, kterým vadila její stranická příslušnost ve vedení školství v kraji. „Díky iniciativě pana učitele a některých studentů, kterou využili i lidé, kteří se nedokázali vyrovnat s výsledky voleb, i díky médiím a některým dalším sdělovacím prostředkům se odstartovala celorepubliková kampaň Baborová. Proto se chci k této šikaně i já vyjádřit bez vytrhávání vět z mých názorů“, uvedla ke své rezignaci Baborová. To, že povyk ulice vedl k rezignaci demokraticky zvoleného politika, který se nedopustil zrady na voličích a který byl menšinou donucen k demisi navzdory přání většiny aktivních voličů, považuji za velmi nešťastné a pro demokracii nebezpečné.
Vůbec je až tragikomické, že ve společnosti, kde je akcentován silný nekritický antikomunismus, je prezident republiky pranýřován za názor, že profesorem by neměl být někdo, u koho je morální kredit zpochybněn jeho aktivní spoluprací s minulým režimem. Nejde tedy o pranýřování za politické názory, což by bylo počínání silně antidemokratické (jaké můžeme dokumentovat právě na případu paní Baborové).
Stejně tak si můžeme připomenout seznam nově oceněných, který zastupitelé Prahy 2 schvalovali v srpnu 2014. Odmítli tehdy udělit in memoriam čestné občanství někdejšímu vysokému funkcionáři Komunistické strany Československa (KSČ) a jednomu z nejvýznamnějších politiků pražského jara Františku Krieglovi. Krieglovi, který je symbolem odporu vůči fašismu a který prokázal osobní statečnost, a to nejen po ukončení Pražského jara. Byl též signatářem Charty 77 a nezanedbatelný podíl měl i při rozvoji zdravotnictví na Kubě. Takové lidi my ale dnes neoceňujeme. Nálepkujeme je, pohrdáme jimi, div se za ně nemáme stydět. Je to právě Zeman, kdo hodlá Kriegela 28. 10. za jeho postoje a zásluhy ocenit, paušalizujícímu antikomunismu navzdory.
„Mstivý diktátor“ a realita
Podobná fraška se odehrává kolem Babiše. Zemanovi je podsouváno, že mu straní. Mimo jiné však na Zemana pálí z mediální fronty i „Babišpress“, a to mnohdy velmi nevybíravě. Když Zeman po parlamentních volbách v roce 2013 požadoval po všech ministrech negativní lustrační osvědčení, byl mainstreamovými médii napadán, že chce udržet Rusnokovu překlenovací vládu co nejdéle. Byl (a stále je) líčen jako „diktátor východního střihu“. Kritizován byl i za své výhrady vůči Zaorálkovi či Stropnickému. Negativní lustrační osvědčení bylo pro Babiše něčím nedosažitelným. „Mstivý“ Zeman, jak je médii líčen, hledal řešení, jak Sobotkovu vládu jmenovat. Tím se stalo přijetí služebního zákona: Pak se totiž povinnost negativního lustračního osvědčení na ministry nevztahuje. Samostatnou kapitolou by byla finální podoba tohoto zákona, kterou Zeman veřejně kritizoval.
Putna, kterého Zeman odmítl profesorem jmenovat již dříve, sáhl k paušalizaci profesora zcela nehodné. Kdo si dovolí odporovat západní jednostranné propagandě k situaci na Ukrajině, je podle Putny rovnou prokremelský agent a zrádce, nehledě na argumenty, které předkládá. Zemanova „mstivost“ se skloňovala ve všech pádech. Dnes je ovšem situace poněkud jiná. Eichlera za názorového odpůrce Zemana považovat nemůžeme. Přesto mu hlava státu nestraní. Co s tím? Začne náš „antikomunistický sbor“ hájit propagandistické útvary Československé lidové armády před rokem 1989? Bylo by to zábavné. Zvláště v čele s takovým Šináglem, který na vše rudé kropí svěcenou vodu. Zde není vůbec.
Přehlídka pokrytectví relevantní, na co se vztahuje lustrační zákon. Žijeme v zemi, kde zvolená radní za KSČM byla nucena rezignovat, a to pouze pro své politické přesvědčení. V zemi, kde ani 25 let od převratu není zrušen lustrační zákon. V zemi, kde si každý musí vybrat, co označí buď znaménkem plus, nebo minus. V zemi, kde panikaříme, že by se senátorem mohl stát J. Dolejš, jen proto, že je z KSČM. Přitom tento „dobrý muž“ považuje sociální stát za něco překonaného a neudržitelného, na co je třeba rezignovat, čímž je velmi těžko rozlišitelný od takového M. Haška. Lze tvrdit, že sociální stát byl produktem jistých okolností a určité mezinárodně politické situace. Na podobný model by ovšem levicově orientovaný člověk rezignovat neměl. Spíše by se měl pídit po tom, na jakých základech ho prosadit. Lenka Procházková, která Dolejše v senátních volbách podpořila, ho později kritizovala právě za postoj k sociálnímu státu s tím, že pokládá za paradoxní, že nelevicový novinář Peroutka šel před lety mnohem dál – a že určitou formu „socialismu“ považoval za nezbytnou. Komunistická příslušnost nám jednoduše k zaškatulkování stačí. Více nepotřebujeme znát. Další nezkoumáme. Není takovýto přístup 25 let od listopadu 89 zarážející?
Přehlídka pokrytectví
Ukazuje se jedno. V honu na Zemana odhalují určité skupiny dvojí metry, a to zcela nepokrytě v jejich plné nahotě. „Komunista“ je pro ně etiketa, již použijí proti svým názorovým odpůrcům – běda však, pokud by ukazovala do jejich řad. V tu chvíli je zapotřebí očernit toho, jehož prst ukazuje. Ony přece rozhodují, kdo je a není komunistou. Uplatněním těchto dvojích metrů se tyto skupiny diskreditují. Proč bychom jim měli věřit jejich „antikomunistický zápal“, když v jiném případě blahosklonně zavřou obě oči a prohlásí, že vše je naprosto v pořádku? Neukazuje se potom, že jejich antikomunismus je toliko jedním velkým pokrytectvím – a že je výhradně účelovou záležitostí?
Zeman zde slouží jako určité zrcadlo, v němž se toto pokrytectví odráží. Pokrytectví všech, kdo do jednoho pytle hodí komunismus, Zemana, Putina a oligarchické kapitalistické Rusko jako třešničku na dortu.
Možná ale celá hysterie kolem tří profesorů přece jenom k něčemu smysluplnému povede – totiž ke konci iracionálního paušalizujícího antikomunismu v České republice.
