Martin Hekrdla
14.5.2015 Altpress
Naše média mají uprostřed kvetoucího jara Vánoce z toho, jak to ta Merkelová 10. května tomu ošklivému Putinovi prvotřídně nandala. Soudě podle zpráv v českém jazyce, mohl by našinec snadno nabýt dojmu, že německá kancléřka přiletěla do Moskvy den po tamních kolosálních oslavách 70. výročí konce druhé světové války jenom proto, aby obvinila Rusko ze zločinu. Musela Merkelová podložit evropsko-ruský projekt ošklivým slůvkem „zločin“? Jistěže, pro odvedení pozornosti od faktického gesta smíření. Od nevyhnutelnosti. Když po vás jdou vlci, je prostě dobré jim ze saní hodit nějakou tu odporně krvavou flákotu.
Ano, Angela Merkelová na tiskové konferenci vskutku řekla a všichni v sále to slyšeli, že loňská anexe Krymu byla „zločinná a protiprávní“ (verbrecherische und völkerrechtswidrige), což oficiální ruská verze onoho brífinku – i to je ryzí pravda – cudně zmlčela. Fakta jsou fakta. A vytržena z kontextu – ze skutečně hlubinných souvislostí – se docela hodí do krámu převodům a pákám aktuální protiruské propagandy. Tu u nás nyní provozují dokonce ještě i ti, kteří coby mediální převody a páky normalizace dvacet let obhajovali „internacionální pomoc“, tedy zločinnou a protiprávní sovětskou okupaci Československa, a po změně politického větru si k otočce na čtyráku prostě jen přelezli z jedněch klimatizovaných kanceláří do druhých.
Jestliže Merkelová dala co proto Vladimiru Putinovi, nezaškodí si uvědomit, že její tvrdá slova okamžitě zaskočila zejména německou veřejnost. Čtenáři Frankfurter Allgemeine Zeitung ve velmi kultivované diskusi pod příslušnou zprávou marně zapátrali v paměti, kdy jejich pokrytecká kancléřka označila za zločinný například americký útok na Irák. Hlavní proud diskuse (s pravými jmény zúčastněných) vyjádřil znechucení nad „politováníhodnou propagandistickou rétorikou, která poškozuje Německo“. Někteří diskutující měli dojem, že se přeslechli, a jiným vyrazilo dech, když se jejich představitelka právě k 70. výročí porážky německé třetí říše rozhovořila o zločinu země, která ve druhé světové válce ztratila při německém Drang nach Osten sedmadvacet milionů svých občanů. Konstatovali, že zábor Krymu proběhl bez krveprolití, zabránil utrpení krymského obyvatelstva na způsob nynějšího Donbasu a předešel instalaci americké základny v Sevastopolu. Dotkli se i možnosti, zda aktuální politika Angely Merkelové není výsledkem vydírání ze strany americké NSA, která kancléřku odposlouchávala a jejímž špionážním aktivitám v Německu vlastizrádně napomáhala – jak nedávno prasklo – německá tajná služba BND. Naši propagandisté by se asi z dnešních Němců zjevili: přemýšlejí vlastní hlavou a vyloženě je to baví.
Jádro pudla
Jsem ale přesvědčen, že se jak Němci, tak naši mediální aranžéři davů v tomto případě mýlí. Není žádná náhoda, že ruský prezident a komentátoři jemu nakloněných médiií jsou s návštěvou německé kancléřky spokojeni. Svojí cestou do Moskvy „den poté“ – po velkolepém militárním rituálu k 70. výročí vítězství nad nacistickým Německem – našla Angela Merkelová jemné diplomatické řešení faktické účasti na oslavách a v očích v Kremlu takříkajíc povýšila. Z moskevských diplomatických kuloárů prosáklo, že výlet německé kancléřky pokládají za „mimořádně pozitivní“ a ruský velvyslanec v Berlíně dokonce její návštěvu nazval „gestem smíření“ . Samozřejmě, že musela posoudit „události kolem Krymu“ jako „hrozbu pro mírové uspořádání Evropy“. To je povinné a věcně správné řecnické cvičení státníků v současných rozvalinách mezinárodního práva. Merkelová – stejně jako Putin – jinak dobře ví, že k rozvalu tohoto práva došlo nejpozději odtržením Kosova od Jugoslávie, které dodnes brachiálním násilím destabilizuje Balkán (nejnověji teroristickými útoky v Makedonii, za nimiž stojí kosovské struktury). A že na počátku toho všeho nestálo Rusko, ale Německo a Spojené státy.
Merkelová však také na tiskové konferenci řekla, že Německo „nikdy nezapomene na svoji odpovědnost za vypuknutí války“. A vysekla poklonu Rudé armádě za její „rozhodující úlohu při osvobozování Evropy“. S tím pravověrní našinci, radarčík Klvaňa, amerikanizovaný Vondra a zakonspirovaný Hučín, dozajista nesouhlasí. Mohou proti tomu i protestovat, ale to je asi tak všechno, co s tím nadělají.
Jádrem pudla moskevské pouti paní kancléřky bylo ovšem nejspíš to, co sama na tiskové konferenci zdůraznila: potřeba užší hospodářské spolupráce Ruska a Evropské unie. Na to mají zejména němečtí investoři a celé Německo se svým dýchavičným oživením eminentní zájem. „Máme dobré základy pro práci na tomto projektu,“ řekla Merkelová. Nedivím se Johnovi Kerrymu, že na to konto okamžitě přifrčel do Ruska jako by ho z praku vystřelili. Určitě nejen proto, aby si se svým protějškem Sergejem Lavrovem zdvořile vyměnil brambory (Lavrov mu přibalil i rajčata, poněvadž chutné hlízy z Idaha byly gigantické). Když totiž už mají jednou Berlín a Moskva nějaký projekt, Washington si nemůže jen tak sedět na vejcích a točit palci. Pořád žijeme ve světě imperialismů –amerických, evropských a, ovšemže ano, euroasijských (včetně Moskvy a Pekingu). A tyto imperialismy jsou – vždycky byly – bytostně, z povahy věci a imperativně soutěživé. Kdyby bývaly věděly, kam až se rozlije ukrajinský ocet, asi by si podruhé nechaly zajít chuť.
Musela Merkelová podložit evropsko-ruský projekt ošklivým slůvkem „zločin“? Jistěže, pro odvedení pozornosti od faktického gesta smíření. Od nevyhnutelnosti. Když po vás jdou vlci, je prostě dobré jim ze saní hodit nějakou tu odporně krvavou flákotu.
