Brněnská omluva sudetským Němcům a české pohraničí v roce 1945

Avatar
Původní autoři
Sudeťáci rozbili demokratickou republiku

napsal Geordyn
21.6.2015 Kosa zostra čili https://vlkovobloguje.wordpress.com/

Když jsem četl výpotek Zastupitelstva města Brna z 19.5.2015, ve kterém se omlouvá sudetským a brněnským Němcům za jejich poválečný odsun z Československé republiky, v podobě schválené “Deklarace smíření o společné budoucnosti“ (kterou naleznete v  závěrečné pasáži tohoto textu – pozn. vlk) vzpomněl jsem si na své dětství a mládí prožité zčásti za nacistické okupace a také krátce po osvobození mé vlasti, Rudou a Americkou armádou. 

Vítání vojáků wehrmachtu při německém záboru Sudet – říjen 1938

Zahrnul jsem úmyslně do jednoho názvu obě armády, neboť byly obě osvoboditelské od krutovlády německých nacistů. Sice mírou výrazně nestejnou, ale prokazatelně osvoboditelskou. A o části mládí, prožitého v pohraničí, po roce 1945 mi mé svědomí, vzhledem k výše uvedenému výpotku brněnských „zastupitelů“, nedovoluje mlčet.

Odsun – léto 1945

Začnu projevem od dr.Edvarda Beneše, jako odpověď na brněnské, výše uvedené memorandum a podobné snahy – Beneš správně odhadl své české pappenheimské, vlastně brněnské už v roce 1945.

Vážení spoluobčané,

v nedávné době jsem podepsal historicky významné dokumenty pro naši Československou republiku, to jest, Dekrety presidenta Československé republiky. Tyto dokumenty nám dávají naději, že se již nikdy nebudou opakovat tragické události let 1938 a 1939. Vědom si neblahých zkušeností národa, zejména z této druhé světové války, zanechávám Vám odkaz, ve kterém vás varuji před všemi možnými dalšími požadavky za znovuosídlení našeho pohraničí sudetskými Němci, kteří byli po právu na základě ne jen mých dekretů z naší republiky odsunuti. Může se stát, že mé dekrety vydané právě z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou odstupem času revanšisty prohlašovány za neplatné. Může se stát, že se najdou „čeští vlastenci“, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu. Nenechte se oklamat a jejich návratu nedopusťte. Hitlerové odchází, avšak snaha o znovuovládnutí Evropy Německem stále zůstává. Mohou se najít i vlastizrádci, kteří budou opět usilovat i o odtržení Slovenska od České republiky. Bylo by to pošlapání odkazu našeho prvního presidenta Československé republiky T.G.Masaryka a spoluzakladatele M.R.Štefánika. Vedlo by to k zániku obou našich národů. Nezapomeňte, že mé dekrety se týkaly i potrestání vlastizrádců, že mají trvalou platnost a potrestejte všechny případné vlastizrádce ať je to kdokoliv, a v kterékoliv době.

Váš dr. Edvard Beneš, Praha, květen 1947

Toto mimořádně působivé prohlášení jsem uvedl, aby bylo zřetelné, kdo je kdo. Lžidemokraté uvádějí počet zahynuvších Němců při odsunu z Brna v počtu 14 000, z toho zastřelených 10 000. Pravda o tomto odsunu, který se uskutečnil rozhodnutím Zemského národního výboru, byla následující. Nouzovým tábořištěm na jejich cestě do Rakouska v Pohořelicích, za nedostatečně zajištěných stravovacích a ubytovacích možnostech tak velkého počtu lidí (necelých 18 tisíc), vypukla za takových, těsně poválečných podmínek úplavice, která si vyžádala 558 obětí. Zcela náhodně zbrklostí provázejících strážných byli zastřeleni 3 (slovy tři) lidé. Tolik k úplnosti pro ty, kteří se o historii nezajímají.

Odsun – léto 1945

Delší, ale nutný úvod mám za sebou. Naše rodina našla nový domov v kraji, o kterém cestovatel a vědec Alexander von Humboldt prohlásil při pohledu z Milešovky: “Toto je třetí nejkrásnější pohled na krajinu, co znám.“

Takže můj otec vybral dobře. Kolem samé pohledné, zalesněné kopce. A směrem do táhlého údolí pohled na hřeben Krušných hor, který zakrýval celý severozápadní obzor. Nechal jsem se unést tím Humboldtem. V obci, která se stala také mým domovem na příštích patnáct let, nežili jen německy mluvící lidé. Ti Češi, kteří měli za manželky Němky (myšleno německy mluvící české občanky – napadá mne paralela s rusky mluvícími ukrajinskými občankami dnes, tam kde se střílí), nemuseli po záboru „Sudet“ Hitlerovským Německem v roce 1938 opouštět Velkoněmeckou Říši a získali německé občanství. Studiem historických pramenů vím, že v obci v květnu 1945 žilo 18 lidí mluvících česky, a 551 občanů mluvících německy (více než 100 z nich válčilo ve Wehrmachtu). Češi žijící v obci hned po osvobození ustavili šestičlenný Národní výbor. Ale už v srpnu, pro neshody týkající se majetku Němců, je nahradili noví dosídlenci.

Nemovitosti i movitý majetek nedostali čeští dosídlenci zadarmo. Postupně to vše spláceli státu. Nevím jak byla hodnota stanovována, jestli odhadem, nebo dle nějakých tabulek. Viděl jsem doklad mých rodičů o poslední splátce za náš dům a asi i zahradu. Bylo to tuším v roce 1958, a na tom dokladu byla suma (v přepočtu na nové Kčs – v roce 1953 byla měna revalvována 5:1, 50:1 a co bylo navíc propadlo státu), suma asi 52 tis.nových Kčs. A movité věci také tomu podléhali. Určitě to platilo o obrazech – malovaných olejem. Pamatuji jak k nám na verandu přišel odborník a otec mu ukázal na dva obrazy, co tam visely a odborník si odfrkl – oleje? Cha. Byli to pod sklem barvotisky. Otec se domníval, že oleje a nahlásil to tak. V knize o obci Bořislav, co mi poslala sestra k vánocům, jsou kopie různých úředních dokladů z té doby a mezi nimi i doklad mého strýce – je to vlastně místopřísežné prohlášení, co vše cenného se nalézalo při nastěhování do domu po sudeťácích.

Opustím historii a budu dále sdělovat poznatky z nového domova očima osmiletého kluka.

Prázdniny 1945 jsem prožil s otcem v domku na kraji vesnice, která byla rychle probíhajícím odsunem Němců do Saska  (cca 30km na německé hranice) již v srpnu osídlena z poloviny českými obyvateli. Moje maminka s mými třemi sestrami se stěhovala s nábytkem a ostatními věcmi, nutnými do nového začátku později. Vše v jednom nákladním železničním voze. Otec byl železničář, takže vše potřebné zařídil. Abych nezapomněl, cestovali s námi také dva, za války velmi důležití tvorové, které jsme nemohli opustit. Kocour Macek a koza Belina. Kocour odháněl myši od potravin, kterých nikdy při lístkovém prodeji nebylo dost a mít za války kozu, aby děti měli mléko, byla zásluha maminky, která ji opatrovala. Proto mám i při blížící se osmdesátce stále zářivý úsměv (ale při neduzích stáří, stále méně důvodů jej uplatnit).

Nevěděl jsem o tom, že původní obyvatelé nejsou všichni Němci. Toho, kdo měl jiný akcent než středočeský, jsem považoval za Němce. V druhé třídě obecné školy, ve které začalo vyučování ihned v září 1945 byli mezi novými (byli jsme si vlastně všichni navzájem noví) také čtyři spolužáci s českým příjmením, ale německy znějícím jménem křestním – Walter, Hertha, Heinrich. Synové a dcery německých matek a českých otců. Když se zmiňuji o tehdejší škole, tak musím potvrdit scénu z filmu Obecná škola. Opravdu se tehdy používala rákoska k potrestání žáků. Na zadek, ne přes dlaně.

Válečné události po sobě zanechali výrazné stopy. V podobě porůznu pohozených zbraní, dělostřeleckých nábojů, ručních granátů (jdu poprvé s otcem z našeho malého nádraží a hned vedle cesty kbelík, ze kterého vyčnívaly rukojeti ručních německých granátů). Po lese trosky vojenských vozidel. V noci občas střelba – možná zapomenutí wehrwolfové (německá armáda, zvláště zbraně SS, nechávali za frontou záškodníky), takže z počátku, jen v roce 1945, měli čeští dosídlenci pro případnou obranu vydány zbraně, ale jen ti, kteří měli za první republiky vojenský výcvik (toto nemám ověřeno, ale otec měl pistoli a soused ve vedlejším domku měl samopal. Obě zbraně byly sovětské výroby, zvědavý jsem dodnes). Pamatuji, že na podzim 1945 mě v noci vzbudilo zoufalé volání německé vdovy, která ve vedlejším domku čekala na odsun. „Hilfe, Hilfe, Herr – a jméno mého otce. Dobývali se jí do domku nějací lupiči „ zlatokopové“. Otec popadl pistoli a z okna začal střílet do vzduchu. Pan soused – tehdy předseda MNV, ulehl vedle silnice do příkopu a pálil do tmy krátkými dávkami. Zřejmě nikoho v té podzimní tmě a mlze netrefili. Bylo jen slyšet zvuk motoru rychle odjíždějícího auta.

Mnoho vzpomínek na tu kvasící dobu převratných změn, bych mohl přidat. Dobrovolný i nedobrovolný vznik JZD. Jejich zkomírání a po záběhu prosperita – ale jen v rukou opravdových hospodářů. Rozvoj průmyslu a dolů Severozápadu ČSR. Fakt žvástů o kolektivní vině Němců, ti kteří nebyli v NSDAP a neměli kriminální minulost, mohli v ČSR zůstat. A výjimka se vztahovala na nepostradatelné odborníky v průmyslu a školství. Mne na průmyslovce vyučoval i doktor Gerg (jak se správně jeho jméno psalo, už nevím), ale byl to objevitel zvláštní formy skla. Tuším, že se to týkalo krystalizace skloviny. Byl jsem přítomen pokusného zplynování uhlí pod zemí (zvědave). Fungovalo to, ale výsledky výzkumu už neznám. Průmyslově to nepokračovalo. Také jsme my mladí v noci chránili obilí na poli, před případným požárem – žňové hlídky. Dožije – li se člověk vyššího věku, má na co vzpomínat, a může dobré předat a před zlým varovat. Tak moje zkušenosti, krátce po válce v Českém pohraničí berte. A zakončím heslem, kterému velmi dobře rozumím. Jen tehdy, zůstane-li České pohraničí Českým, zůstane Česká i celá naše vlast. A Bůh ochraňuj Ivo Ištvána.

A nyní to brněnské omluvné prohlášení:

DEKLARACE SMÍŘENÍ A SPOLEČNÉ BUDOUCNOSTI

V letošním roce si připomeneme 70. výročí od skončení 2. světové války – dosud největší tragédie lidstva v jeho historii. Během let 1939 – 1945 došlo k okupaci ČSR německými vojsky a k perzekuci českého obyvatelstva. Po osvobození Brna na základě usnesení Zemského národního výboru ze dne 30. května 1945 nařídil v odpoledních hodinách Národní výbor pro Velké Brno, aby se na Mendlově náměstí ve 22 hodin shromáždili všichni německy hovořící Brňané.

Během noci a k ránu je vyvádějí ozbrojené Revoluční gardy a armádní jednotky z města. Procesí asi dvaceti tisíc osob čeká nekonečný pochod směrem k rakouským hranicím. Bez jídla, bez vody, bez lékařské péče, bez základní hygieny, bez odpočinku. Podle očitých svědectví po cestě mnozí umírali vyčerpáním, podléhali epidemiím, které se rozšířily v pohořelickém táboře; někteří byli ozbrojeným doprovodem ubiti či zastřeleni.

Tento „akt pomsty“, který měl být odplatou za nacistické zločiny, přitom ty, kteří se na nich aktivně podíleli, postihl jen okrajově. Akce byla namířena především proti ženám, dětem a starým lidem, kteří tvořili naprostou většinu účastníků pochodu. Mezi vyhnanými bylo mimo jiné i mnoho Čechů a německých antifašistů. Tento akt vstoupil do historie jako tzv. „Brněnský pochod smrti“.

Jsme si dobře vědomi nesrovnatelně rozsáhlejších zločinů, které spáchal nacistický režim. Zároveň si uvědomujeme, že utrpení zůstává utrpením, ať je jeho původcem kdokoli a v kterékoli době.

My jako členové současné politické reprezentace města odsuzujeme veškeré zločiny spáchané v letech 1939 až 1945 a chceme v den sedmdesátého výročí těchto událostí připomenout a uctít památku všech obětí a přispět tím k procesu vyrovnání s bezprávím, které zasáhlo značnou část tehdejšího brněnského civilního obyvatelstva.

Záleží nám na smíření a společné budoucnosti. K bývalým i současným Brňanům se proto obracíme s těmito poselstvími:

První poselství míří k těm, kdo byli násilným vyhnáním postiženi. Je to poselství smíření.

Druhé poselství směřuje k nám, dnešním Brňanům, kteří v naprosté většině nemáme s událostmi, k nimž zde před sedmdesáti lety došlo, nic společného. Nesměřuje k sebeobviňování, nýbrž k odpovědnosti za dnešní a budoucí soužití lidí nejrůznějšího kulturního či etnického původu. Dává naději, že pokud si uchováme vědomí o nepřijatelnosti uvedených činů a budeme schopni k nim zaujmout otevřený postoj, nic podobného se nebude opakovat. Je to poselství společné budoucnosti.

Město Brno upřímně lituje událostí z 30. května 1945 a dní následujících, kdy byly přinuceny k odchodu z města tisíce lidí na základě uplatnění principu kolektivní viny či užívaného jazyka. Uvědomujeme si, k jakým lidským tragédiím i kulturním a společenským ztrátám tehdy došlo. Vyjadřujeme naději, že na základě znalosti historických událostí a jejich důsledků už nebude možné, aby se v Brně podobné věci opakovaly, a že události z května roku 1945 udržíme v paměti jako neblahé memento. Vyjadřujeme také přání, aby všechny minulé křivdy mohly být odpuštěny a abychom se nezatíženi minulostí a ve vzájemné spolupráci obraceli ke společné budoucnosti.

(Zdroj)


Vlkův dodatek:

Možná si říkáte, co je na tom brněnském prohlášení špatně? Nic. Normální člověk si musí říci – ano, s tímhle se dá souhlasit. Pokud nečtete pozorně celý text a v podstatě přeskočíte poslední odstavec, respektive jeho první větu…. Jako se to při prvním pročítání stalo mně….

Pro jistotu ji sem dám znovu:

Město Brno upřímně lituje událostí z 30. května 1945 a dní následujících, kdy byly přinuceny k odchodu z města tisíce lidí na základě uplatnění principu kolektivní viny či užívaného jazyka.

A tady je jádro pudla! Kolektivní vina, kriminalizace na základě jazyka…. Ani jedno oko nezůstane suché! Že tomu odsunu cosi dějinně významného a pro český národ fatálního předcházelo?! Co je to ve srovnání s kolektivní vinou těch, co kdysi nadšeně křičeli Ein Volk, ein Fuehrer, ein Reich! Kolektivní vina? Byli či nebyli ti odsunutí státními příslušníky státního útvaru, s kterou tehdejší ČSR byla ve válečném stavu nebo nebyli? Uplatnění viny na základě používaného jazyka?! Co o tom říkají Postupimské dohody?

Tohle jsou tři kardinální a klíčové otázky! Brněnskou vládnoucí koalici z ANOšéfe, KDU-ČSL, hnutí Žít Brno, Strana zelených, Piráti a navíc TOP 09 tyhle otázky naprosto nezajímají! Oni se omlouvají! Navíc dodávám, že místopředsedkyně KDU-ČSL a první náměstkyně brněnského primátora Klára Liptáková se účastnila srazu Sudetoněmeckého landsmanšaftu,

Věřím, že tahle dáma byla na na sudetoněmeckém srazu svědkem docela zásadní události v jejich spolkovém životě – Svaz vyhnanců, který zastřešuje všechny sudetské Němce, se snažil protlačit změnu stanov a vypustit z nich dva zásadní články, týkající se činnosti Landsmaschaftu:

1- „ prosazuje právní nárok na domovinu, její znovuzískání a tím i realizaci práva národnostních skupin na sebeurčení”

2- „hájí právo na vrácení zkonfiskovaného majetku sudetských Němců, případně na jeho rovnocennou náhradu nebo na odškodnění za něj”

Pro takovou to změnu sice hlasovalo přes 70% organizací SL, nicméně zbytek byl proti a podal žalobu k  Mnichovskému správnímu soudu. A podle Lidovek ze středy 10.6. uspěl. Soud prý je názoru, že podobná změn a stanov podléhá schválení 100% . Bohužel onen článek z LN nejsem schopen na internetu dohledat.

Včera  byl na MfD a Novinkách sice silně zrelativizován (zde) nicméně dám sem odkaz na naprosto nekompromisní a nesmiřitelné prohlášení Witikobundu – je v češtině, k dispozici zde: (zdroj)

Z toho všeho je vidět, jak je ona brněnská omluvná půlvěta v  celkovém kontextu nebezpečná! Zakládá totiž cizí právní nároky a vede k obrovské právní nejistotě uvnitř České republiky. Ale to současné bafuňáře na brněnské radnici zas až tak moc nezajímá. Oni mají jasno. Pro ně historie začala až 9.5.1945 …

Doufám, že se Geordyn nedočká dne, kdy mu doručena soudní obsílka, aby se dostavil k okresnímu soudu v … kvůlivá tomu, že se jako nezletilý podílel na násilném protiprávním ukradení sudetoněmeckého majetku v obci X, konkrétně na popisném čísle Y, list z katastru nemovitostí ZZ. Kdyby se tak stalo, má jedinou jistotu – brněnský primátor Vokřál, jeho první náměstkyně Liptáková a  další podobní pro něj nehnou ani prstem.