sestavil a pro Kosu dal dohromady podle předlohy Ludvíka Vaculíka z roku 1968 OLD REBEL
14.6.2015 Kosa zostra čili https://vlkovobloguje.wordpress.com/
Předlohou je výzva 2000 slov Ludvíka Vaculíka z roku 1968. A je zároveň poslední poctou Kosy, jejích autorů a čtenářů Ludviku Vaculíkovi. Byl to velký a moudrý muž. 
2000 slov release 2.15
Nejdřív ohrozila život našeho národa válka. Pak přišly špatné časy vlády jedné strany s událostmi, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter. S nadějemi přijala většina národa v listopadu 1989 program svobody a demokracie. Její řízení se však dostalo do rukou nepravým lidem. Nevadilo by tolik, že neměli dost státnických zkušeností, věcných znalostí ani filosofického vzdělání, kdyby aspoň byli měli víc obyčejné moudrosti, slušnosti a méně sobeckosti, aby uměli vyslechnout mínění druhých a připustili své postupné vystřídání schopnějšími.
Demokratické strany a jejich funkcionáři, kteří měly po listopadu 89 velikou důvěru lidí, postupně tuto vyměňovaly za lukrativní posty, majetky, restituční zisky a právní beztrestnost až ji všechnu ztratily. Musíme to tak říci a vědí to i ti demokraté mezi námi, jejichž zklamání nad výsledky polistopadového vývoje je mnohdy větší jako zklamání ostatních. Chybná linie vedení a mnohdy až zločinné činy mnohých jejich členů změnila strany ve spolky až mafiánského typu. Ty nabyly velké přitažlivosti pro vládychtivé sobce, vypočítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím. Jejich příliv zapůsobil na povahu i chování stran, která nebyly – mnohdy úmyslně – uvnitř zařízeny tak, aby v ní mohli nabývat vlivu pořádní lidé, kteří by je plynule proměňovali tak, aby se stále hodily do současného světa. Mnozí straníci proti tomuto úpadku bojovali, ale nepodařilo se jim zabránit ničemu z toho, co se stalo.
Poměry v demokratických stranách byly modelem i příčinou stejných poměrů ve státě. Jejich spojení se státem vedlo k tomu, že ztratily výhodu odstupu od výkonné moci. Činnost státu a státem řízených organizací neměla kritiku. Parlament se odnaučil nejenom rokovat ale i dělat řádné zákony ve prospěch občanů, vláda vládnout, soudy spravedlivě soudit a bezpečnostní aparát státu stíhat zločince nejvyššího kalibru. Volby nemají význam, zákony ztratily váhu. Nemůžeme důvěřovat svým zástupcům na žádném stupni státní moci a když i můžeme, nedá se po nich zase nic chtít, protože nemohou ničeho dosáhnout. Ztratili jsme důvěru ve vlastní stát, spravedlnost a vymahatelnost zákonů. Ještě horší však je, že už téměř nemůžeme důvěřovat ani jeden druhému. Osobní i kolektivní čest upadla. S poctivostí se nikam nedostaneš, o nějakém oceňování podle schopností darmo mluvit. Proto většina lidí ztratila zájem o obecné věci a začala se opět starat jen o sebe a o peníze, přičemž ke špatnosti poměrů patří i to, že ani na ty peníze není dnes spolehnutí. Pokazily se vztahy mezi lidmi, ztratila se nejen radost z práce ale i práce jako taková, zkrátka přišly na nás časy, které ohrožují naše duševní zdraví a charakter, mnohdy i holou existenci.
Za dnešní stav odpovídáme všichni, mnohem více však naši „demokratičtí“ politici a ti, v jejichž zájmu i žoldu pracují. Tito se stali nástrojem nekontrolované moci. Je to moc dravé a bezohledné skupiny rozprostřená pomocí stranických aparátů z Prahy do každého kraje a obce. Tento aparát a na něm navázané struktury rozhodují o všem, co kdo smí a nesmí dělat, on řídí ekonomiku, politiku, finančnictví, justici, státní aparát i kulturu především ke svému prospěchu. Žádná legální občanská organizace nepatří ve skutečnosti svým členům ale těm, kteří se neprodrali do vyšších struktur. Hlavní vinou a největším zločinem těchto vládců je, že svou vůli vydávají za vůli občanů. Kdybychom tomu klamu chtěli věřit, museli bychom dnes dávat za vinu sami sobě za úpadek našeho hospodářství, zločiny na nevinných lidech, zavedení skryté cenzury, která brání, aby se o tom všem mluvilo a psalo, my bychom byli vinni chybnými investicemi, ztrátami obchodu, nedostatkem a kvalitou sociální, zdravotní a vzdělanostní péče. Nikdo samozřejmě v takovou vinu občanů neuvěří. Všichni víme, že řadový občan prakticky nerozhoduje o ničem. „Občanské“ funkcionáře jak ve volených tak i nevolených funkcích schvaluje někdo jiný. Zatímco se ještě dnes někteří občané domnívají že vládnou, ve skutečnosti vládne jejich jménem zvlášť vychovaná vrstva funkcionářů stranických a státních aparátů. Ti fakticky zaujali místo svržených komunistů a sami se stali novou vrchností. Spravedlivě však řekněme, že několik málo z nich si tuto špatnou hru dějin uvědomili. Poznáme je dnes podle toho, že se snaží odčiňovat křivdy, napravují chyby, vracejí rozhodování tam kam patří, snaží se omezovat pravomoci mocenského aparátu. Jsou s námi proti těm, kteří si ve jménu svobody a demokracie udělali z českého státu soukromou lukrativní živnost. Bohužel ale většina se brání změnám, při kterých by nejen ztratili dobré koryto ale museli by se za své předchozí činy zodpovídat. Mají pořád v ruce mocenské prostředky, zvláště ve státním aparátu, sdělovacích prostředcích a justici, které může užívat skrytě a nežalovatelně.
Od posledních parlamentních voleb jsme přeci jenom v jakémsi „obrodném“ procesu demokratizace. Začal především ve vládních stranách. Tento proces ale nebyl vyvolán tlakem zdola, ale vlastním uvědoměním si nebezpečí pro sebe po bezprecedentním pádu vlády Petra Nečase, za který by se nemusela stydět poslední „banánová“ republika někde v Africe.
Je tady možnost tohoto excesu využít ke zvrácení negativního vývoje naší společnosti. Iniciativa a úsilí všech skutečných demokratů ve vládních stranách je proto jen splátkou na dluh, který všechny strany mají u občanů-nestraníků, jež udržovaly v nerovnoprávném postavení. Našim současným vládním stranám nepatří tedy žádný dík, patří jim jen přiznat, že se snad skutečně poctivě snaží využít možná poslední příležitosti k záchraně své partajní a lidské cti. Tento dnešní „obrodný“ proces nepřichází s ničím příliš novým. Přináší myšlenky a náměty, z nichž mnohé jsou starší než omyly našeho polistopadového vývoje a jiné vznikaly pod povrchem viditelného dění, měly být dávno vysloveny, byly však potlačovány. Nemějme iluzi, že tyto myšlenky vítězí teď silou pravdy. O jejich vítězství rozhodla spíš slabost vedení stran, které byly v posledních volbách poraženy, které se musely nakonec veřejně znemožnit v kauze Nečas-Nagyová. Zřejmě musely do plné formy dozrát všechny vadné prvky skryté už v základech jimi řízeného systému. Nepřeceňujme proto význam kritiky z řad současných oponentů. Zdrojem společenským změn je hospodářství. Správné slovo má svůj význam, jen když je řečeno za poměrů, které jsou už správně opracovány. Správně opracované poměry – tím se u nás, bohužel, musí rozumět naše celková chudoba a úplný rozpad systému vládnutí, kdy se v klidu a míru na náš účet zkompromitovali politikové jistého typu. Pravda tedy nevítězí, pravda prostě zbývá, když se všecko ostatní prošustruje! Není tudíž důvodu k jakékoli vítězoslávě, je pouze důvod k nové naději.
Obracím se na vás v tomto okamžiku naděje, která je však pořád ohrožena. Bude trvat ještě dlouho, než mnozí z nás uvěří, že mohou promluvit, mnozí tomu nevěří ani teď. Ale promluvili jsme už tak a tolik se odkryli, že svůj úmysl zlidštit tento režim musíme jedině dokončit. Jinak by odplata starých sil byla krutá. Obracíme se hlavně na ty, kdo zatím jen čekali. Čas, který nastává, bude rozhodující pro mnoho let.
V poslední době jsou lidé zneklidněni, že se postup obnovy demokratizace zastavil. Tento pocit je zčásti projevem únavy ze vzrušeného dění v současném světě, zčásti odpovídá faktu : minula sezóna překvapivých odhalení, vysokých demisí a opojných projevů nebývalé slovní smělosti. Zápas sil se však jen poněkud skryl, bojuje se o obsah a znění zákonů, o rozsah praktických opatření, o funkce a posty. Krom toho novým lidem, ministrům, státním zástupcům, soudům i státnímu aparátu, musíme popřát čas na práci. Mají právo na ten čas, aby se mohli buďto osvědčit, nebo znemožnit. Krom toho v centrálních politických orgánech nelze dnes čekat víc. Stejně projevily nechtě podivuhodné ctnosti.
Praktická kvalita příští naší „obrozené“ demokracie závisí na tom, co se bude dít v ekonomické, podnikatelské a finanční sféře. Při všech našich diskusích nakonec nás mají v rukou hospodáři. Dobré hospodáře je třeba hledat a prosazovat. Je pravda, že čeští zaměstnanci jsou ve srovnání s rozvinutými zeměmi špatně placeni a někteří ještě hůř. Můžeme žádat víc peněz – které lze natisknout a tím znehodnotit. Žádejme však spíše podnikatele, bankéře a předsedy správních rad, aby nám vyložili, co a za kolik chtějí vyrábět, komu a zač prodávat, kolik se vydělá, co z toho se vloží do modernizace výroby a co je možno rozdělit. A žádejme také změnit náš exekuční systém, který je veřejnou světovou ostudou!
Ovšem naše české problémy se nemohou řešit mimo dění v okolním světě. Toho si musíme být vědomi a počítat s tím. Jsme součástí Evropské unie a současně se hlásíme k tzv. Západní svobodné a demokratické společnosti. Pod mnohdy bulvárními titulky ve sdělovacích médiích je bohužel zcela zakrýván skutečný stav naší ale i světové situace. Je skrýván velmi tvrdý boj o ovládnutí světa a jeho hmotných zdrojů ve jménu „svobody a demokracie“ a současně i o nejvyšší koryta. Je nám vnucován strach z Ruska a jeho snahy o rozpoutání války a dobytí snad celé Evropy. Fakta, polopravdy, lži i domněnky jsou měřeny dle toho, čí chleba jíž a komu jsou určeny a měřidla připomínají středověk, co obec to jiný metr. Jsou nám zcela zatajovaná mnohá kardinální fakta a servírovány drby, polopravdy ba i vyložené lži.
Naštěstí tu ale máme něco, co nikdy dříve nebylo – internet. Kdo chce a je přístupný objektivní pravdě si pomocí něho objektivní informace obstará. A pokud chce vědět kde je asi pravda, stačí si v rozpacích nad protiřečícími si zprávami a fakty položit otázku, která je základem většiny spravedlivých právních systémů ( a i většiny detektivek ) „Komu to prospívá?“ A s trochou selského rozumu a citem pro spravedlnost se skutečné pravdě přiblížíme na dosah.
V poslední době se nejen u nás ale v celé Evropě horečně diskutuje co dělat s náhlým a doslova katastrofálním přílivem afrických a blízkovýchodních emigrantů. Nejvyšší politické špičky EU se je snaží rozptýlit po celé Evropě, dokonce se řeší početní kvóty pro jednotlivé státy. Ale nikdo neřeší PROČ k nám tito lidé najednou v takovém množství jdou? A kdy a jak se to zastaví? Vždyť v oblasti odkud přicházejí je více lidí nežli v celé Evropě! Pátrejte po příčinách tohoto stěhování národů a hledejte viníka! Těmto lidem pomůžeme nejvíce tím, že jim pomůžeme žít tam, odkud přišli, v jejich domovině!
A je tu základní otázka – CO DĚLAT?
Jestliže nelze v této době čekat od nynějších centrálních politických orgánů víc, je třeba dosáhnout více v obcích. Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě. Je třeba vynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu. Odmítat však způsoby nezákonné, neslušné a hrubé, jelikož by jich využili k ovlivňování úřadů, parlamentu a vlády. Požadujme veřejná zasedání obecních a městských rad. K otázkám, které nechce nikdo znát, ustavujme vlastní občanské výbory a komise. Je to prosté: sejde se několik lidí, řeknou si o co jim jde, zvolí mluvčího, vedou řádně zápis, publikují svůj nález, žádají řešení, nedají se zakřiknout. Oblastní a místní tisk, který většinou zdegeneroval na oligarchickou, či úřední a stranickou troubu, proměňujme v tribunu všech kladných politických sil, zakládejme jiné informační platformy. Ustavujme výbory na obranu svobody slova a zákona. Organizujme při svých shromážděních vlastní pořádkovou službu. Uslyšíme-li divné zprávy, ověřujme si je, vysílejme delegace na kompetentní místa, jejich odpovědi zveřejňujme všude kde se dá. Podporujme orgány bezpečnosti, když stíhají skutečnou trestnou činnost. Naší snahou není způsobit bezvládí a stav všeobecné nejistoty. Vyhýbejme se sousedským hádkám, neožírejme se v politických souvislostech. Prozrazujme fízly.
Využijme všech druhů voleb k tomu, abychom co nejlépe poznali ty, které budeme a chceme volit. Seznamme se s jejich volebními programy. Požadujme v programech stran a hnutí prvky přímé demokracie, odvolatelnost zvolených poslanců všech stupňů. Podílejme se aktivně na předvolební kampani. A po volbách si své volené poslance dobře ohlídejme.
Neříkej si, že sám nic nezmůžeš. Jedinec, zvláště ten „bezvýznamný“ nic nezmůže. Sám ne, ale společně zmůžeme vše. Proto se nám mocní bojí říkat pravdu, proto se nás snaží rozeštvávat mezi sebou, proto nám nabízí laciné „chléb a hry“. Oni se nás bojí ale bez nás nemohou existovat. Kdo by na ně dělal? Koho by obírali? Kdo by za ně umíral v jejich válkách? Jsme pro ně lůza, zdroj zisku a „kanonenfutr“. Proto se nás snaží udržet „na uzdě“. Když to jde tak sametové ale když se nedáme, tak pěkně tvrdé. Uzda a svoboda se vylučují stejně jako „kušuj“ a makej s demokracií. Takže:
když nejsme ničím, tedy buďme vším!
