Jak Pentagon plánuje porazit Eurasii a rozjet „robotické válčení“

Avatar
Původní autoři

Andrew Korybko
20.6.2015   AC24

Když náměstek ministra obrany Robert Work 8. dubna vykládal o US vojenské strategii v Eurasii během proslovu na Strategické konferenci Armádní válečné fakulty, tak odhalil kritický vhled do formálního přístupu Pentagonu k nadcházejícím konfliktům. 


Workova slova by si měl přečíst kterýkoliv stratég snažící se o pochopení imperativů, jimiž jsou vedeny největší ozbrojené síly světa. Rozvádí teoretické základy americké vojenské moci včetně toho, jak Pentagon plánuje vzdorovat třem typům válek, které údajně vede Írán, Rusko a Čína.

Hlavní strategickou inovací, která byla prezentována, bylo cosi zvaného „Strategie třetího vyvážení“, která v praxi obnáší elektromagnetická protiraketová železniční děla a bezešvou integraci mezi člověkem a strojem na bojišti.

Tato dvě oznámení značí zahájení vojenského vývoje, který určitě iniciuje nové závody ve zbrojení mezi Západem a Odporujícími a vzdorovitými státy aktivně oponujícími jejich dominanci, jelikož jedinou realistickou alternativou je buď konečné poddání se, nebo všeobecná preventivní válka.

Část I analyzuje teorii a povahu válek 21. století pomocí Workovy řeči jako vodítka a pak řeší celkové plány Pentagonu proti Číně. Část II v tomto směru pokračuje a rozebírá Třetí vyvážení a všechny ty děsivé důsledky, než skončí krátkým závěrem, který všechno prováže dohromady.

Teoretické základy

Existují tří hlavní představy, které fungují podle Workových zmínek jako nosníky US vojenské strategie, a ty jsou následující:

Dva pilíře:

Dva primární pilíře, na nichž je postaven zbytek americké strategie, tvoří vysoké dovednosti lidí a technologická převaha. Abychom citovali tohoto muže samotného:

Americká vojenská strategie a celá naše národní obranná strategie byla vybudována na předpokladu technologické nadřazenosti a na lépe vycvičených lidech – mužích a ženách zorganizovaných tak, aby těchto technologií využívali inovativním způsobem… Předpokládám a ve svůj předpoklad věřím, že ta výhoda v našich lidech přetrvává… Právě teď vám ale říkám, že naše technologická nadřazenost nám vyklouzává z rukou.

Ač ohromující sebevražednost v US Ozbrojených silách vyvolává otázky o nabyté odolnosti a vůbec kvalitě výcviku, jakého se dostává americkým vojákům, tak hlavním aspektem, na který se z výše zmíněné citace soustředíme, je Workova představa, že US nadřazenost ve vojenských technologiích upadá. Jeho pohled je zcela subjektivní, protože neexistují žádná dostupná spolehlivá kvantitativní měření, která by to podpořila, důležité ale je, že z toho dýchá pocit naléhavosti, a vyplývá z toho, že aby se tento proces zastavil či zvrátil, musí se okamžitě přistoupit k nějakým akcím. Je překvapivé, že aby se zastavil tento relativní pokles US, tak nežádá více peněz na vojenské výdaje (naopak si myslí, že tento trend je „stupidní“), a místo toho vyhlašuje, že:

Nezáleží na tom, kolik peněz máme. Tento problém vyžaduje myšlení. A potřebujeme se s tím společně vypořádat a ne se jen tolik trápit nad zdroji, jako spíše nad intelektuálním kapitálem, který je zapotřebí vložit do banku a umožnit tak našim společným silám, aby v budoucnu uspěly.

Přednost, jakou Work dává síle mozků před rozpočtovou politikou, je logická, uvažujeme-li o druhé motivaci US vojenské strategie.

Rychlost nestability:

Work počátkem své řeči zmiňuje definici „rychlosti nestability“ od náčelníka štábu Armády Raymonda Odierna jako tempo strategické změny, které se stává nejvlivnějším současným imperativem US ozbrojených sil v kombinaci s tempem technologických inovací. V podstatě to prostě znamená, že nikoliv Západní hráči vytváří nové technologie a spřádají adaptivní strategie, které pro uplatnění plného spektra US dominance vytváří komplikace, přičemž to první bude dopodrobna prodiskutováno až v příští hlavní části. V reakci na tyto rychle se měnící podmínky se US cítí být oprávněny k tyranizování ostatních s tím, že si nikdy nevybírají sobě rovné soky.

Žádný férový souboj:

Podle předsedy spojených náčelníků štábů Martina Dempseye, kterého Work během svého proslovu rovněž citoval: „My vůbec nikdy nechceme svá vojska posílat do férového boje,“ čímž potvrzuje, na co mnozí už měli podezření, že vojenské tyranizování je integrální součástí US zahraničně politické sady nářadí. US si nikdy k boji nevybírají nikoho, kdo by jim tak říkajíc mohl být soupeřem ve stejné lize, a radši si vybírají pohodlné útoky na menší a slabší státy jako Irák a Libye, jejichž vojska představují jen zanedbatelnou výzvu. Když přijde na srovnatelnější soupeře jako Rusko a Čína, nebo ty, kteří mohou zasadit nepřijatelné vedlejší škody, jako Írán, tak u těch US chápou, že se musí držet destabilizace jen na úrovni dostatečného odstupu od konvenčního prahu a vybírat si raději asymetrickou agresi ve formě ekonomické subverze, Barevných revolucí a nekonvenčních válek.

Války 21. století

Teď je čas, abychom se, maje stále na mysli koncept „nikoliv férového boje“, podívali na tři typy válek, z jejichž vedení Work obviňuje Írán, Rusko a Čínu, než popíšeme radikální prostředky, jimiž navrhuje, že by se jim mělo vzdorovat, a které by tudíž měly US ve kterémkoliv konfliktu poskytnout schopnost prvního úderu.

Hybridní válka:

Work ve své přehlídce prominentních US vojenských stratégů mluví o Franku Hoffmanovi a jeho definici hybridní války, kterou definuje jako:

„Bojové operace charakteristické souběžným a adaptivním nasazováním složité kombinace konvenčních zbraní, nestandardního válčení, terorismu a zločinného jednání za účelem dosažení politických cílů.“

Výše zmíněné sice perfektně popisuje napadení Sýrie ze strany US a jejich zástupců, ale Work tuto strategii místo toho připisuje Hizballáhu (o němž v amerických vojenských kruzích panuje obecná domněnka, že jsou to de-facto širší íránská vojska) a ten ji měl použít ve své legendární obraně proti izraelské invazi do Jižního Libanonu z roku 2006.

Bojovníci Hizballáhu byli vyzbrojeni pokročilými protitankovými raketami, tisíci raketami dalekého dosahu, čínskými protilodními raketami Silkworm, pokročilými přenosnými protileteckými raketami a bezpilotními letouny (UAV). Nasadili velice jednoduché, leč nesmírně účinné způsoby síťového válčení. Praktikovali nekonvenční způsoby válčení, ale souběžně s tím velice efektivně manévrovali proti izraelským obrněným kolonám, předváděli se s úžasnou účinností nepřímé palby a využívali s ohromným účinkem protitankové střely nasazované v celých hejnech.

Opět zní to přesně jako US chování v Sýrii, zvláště s jejich dodávkami protitankových a protileteckých zbraní teroristickým skupinám v této zemi aktivním, nicméně ale zástupce Pentagonu trval na tom, že „hybridní protivníci budou v budoucnu pro US bezpochyby představovat kvalitativní a kvantitativní výzvu.“ Není jasné, zda předjímá, že US vojska budou brzy bojovat proti stejným zástupným agentům, které sami pomohli vyzbrojit a vycvičit k hybridnímu válčení, ale je nepopiratelné, že identifikuje tento typ válčení ze scény Středního východu, kde bylo prozatím jeho praktikování nejpopulárnější.

Nelineární válčení:

Work pokračuje spojováním různých novinek mezi inovacemi ve vedení války v určitých zeměpisných zónách a s různými hráči, když popisuje ruské nasazování nelineárního válčení ve Východní Evropě, o němž referuje jako:

O trvalém nekonvenčním válčení vyvinuvším se ze skrytých akcí sil speciálních operací vedeném pod pláštíkem popírání. A ty se pak náhle eskalují do zástupné války strana proti straně, kdy je tento stát aktivně zapojen do bojových operací.

Člověku budiž odpuštěno, pokud si toto splete s washingtonskou strategií Barevné revoluce 2.0 jinak známé z praxe jako „Arabské jaro“ nebo EuroMajdan, které obě vypadají jako ukázky perfektně zapadající do této Workovi definice. Dokonce se mu podařilo vyjádřit svou podrážděnost nad tím, jak se syrské a ukrajinské úřady cítily rozhořčeně, když to říkal:

„Nelineární protivníci ztěžují zjistitelnost těchto přístupových kanálů pomocí agentů, polovojenských útvarů, klamu, infiltrace a neustálého popírání, aby se tyto přístupové kanály velice těžko zjišťovaly, když fungují v tom, co někteří lidé nazývají „šedou zónou.“

Člověk by na to teď mohl začít nahlížet jako na vzor k vyvolávání ironických poznámek, když US obviňují své primární eurasijské rivaly (Írán, Rusko a jako na dalšího se takto bude nahlížet na Čínu) ze zapojování do přesně toho samého typu válčení, který Washington sám dovedl k dokonalosti, a který při nedávných (přímých či nepřímých) útocích fungoval jako jejich vizitka u států určených k obětování. Americká ideologie Výjimečnosti znamená to, že tento fakt nikdy otevřeně nepřiznají, a místo toho budou vždy zkoušet takovéto strategie připisovat jen svým protivníkům, tím ale nezaniká realita toho, že právě US se staly tím nezručnějším v praktikování takovýchto konceptů.

„Informacionalizované“ válčení:

Třetí vojenskou inovací, kterou Work předkládá, že pro US představuje výzvu, je to, o čem říká, že Číňané nazývají „informacionalizované“ válčení, které považuje za:

„Kombinaci kybernetického, elektronického válčení, informačních operací, klamu a popírání k rozvrácení našeho velení a řízení, což nepříteli poskytne výhodu v rozhodovacím cyklu.“

Je kuriózní, proč tuto strategii připisuje Číně, když Peking nevedl válku od své války z roku 1979 proti Vietnamu ještě před příchodem kybernetického válčení, ale ať si to je, jak chce, zase jednou jsou to US, které jsou ve skutečnosti tím hlavním praktikujícím toto špatně připsané umění (nebo přinejmenším k tomu mají blízko). Čtenář by si měl vzpomenout na válku NATO proti Libyi z roku 2011, kdy US vážně uvažovaly o přesně tomto plánu, než se rozhodly k daleko snadnějšímu použití raket Tomahawk, aby jimi zničily Kaddáfího velitelská a řídící střediska. Ač je zjevné, že toto tzv. „informacionalizované“ válčení může v dnešním světě provádět kterákoliv Velmoc, tak prozatím se jeví US kontrolované NATO jako ten nejzběhlejší hráč, když to dělají přes své nadnárodní rozmístění „strategických komunikačních center“ (v Británii, Polsku a Pobaltských státech), od kterých lze předpokládat, že zvýší schopnosti jejich složky „informačních operací, klamu a popírání“ v této strategii.

Střetnutí s Čínou

Tento náměstek ministra obrany ne moc zastřeně o Číně mluví jako o perspektivním cíli válečné mašinérie Pentagonu, když mluví o výzvě představované strategiemi A2/AD (proti-oblastními, upírání oblasti), o kterých před tím US vojáci zdůrazňovali, že se jich Peking před tím účastnil. Work uvádí tři kroky, kterými US plánují tomuto konceptu vzdorovat:

1. „Zachyťte první salvu“ (jako by se předjímala provokace nebo scénář útoku pod falešnou vlajkou) pomocí technologie podlomení přepadu (bude rozvedeno zakrátko).
2. „Udělejte průlom do dějiště“
3. „Vzpomeňte na Vzdušně pozemní bitvu 2.0“ podle předpokladu vedenou „proti nepřátelům, kteří mají spoustu řízených střel, dělostřelectva, minometů a raket a využívají informatizovaného válčení, aby úplně rozvrátili naše silně sesíťované síly,“ kteří ale „potřebují tu Armádu navíc přečíslit“, protože se s ní ještě musí utkat v bitvě.

Předpokládá se, že k „první salvě“ dojde, když nepřítel „vypálí salvy řízenou municí tak hustě, jako kdyby to byly naše vlastní a občas na dlouhou vzdálenost“ (čímž ze své operace v podstatě udělají „Vzdušně pozemní bitvu 2.0“ ještě před tím než si US do dějiště vytvoří průlom a dostanou se dostatečně blízko k fyzické odpovědi), což znamená, že „soupeř, který může předvést schopnost odrazit salvy řízené munice, bude mít na operační úrovni války unikátní výhodu.“ US usilují o získání řečené výhody pomocí realizace Strategie třetího vyvážení, která rovněž předjímá poskytnutí schopností porážet jak lidské, tak robotické vojenské jednotky, jíž chtějí využít jak během průlomu na dějiště, tak i následně během Vzdušně pozemní bitvy 2.0.

Článek bude mít pokračování…

Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: globalresearch.ca