James Petras
24. 6. 2015 Střípky ze světa
A jak její natěšený fanklub přichází o iluze
Tradiční levici “střídá ´levice nelevicová´” (“Non-Leftist Left”), všímá si americký profesor James Petras, autor 64 knih vydaných v celkem 29 jazycích. Místo “třídního boje”, opřeného o “dělnické třídní vědomí”, tahá za nitky “radikalismu střední třídy”. “Levice, co není levicová, zradila své voliče hned na startu!”
“Navzdory prohlubující se krizi vliv tradiční levice mezi dělníky paradoxně klesá. Tradiční levicové strany ani odbory zorganizovat nezaměstnané nedokázaly (nebo se o to ani nepokusily). Nezabírají ani mezi mladými zaměstnanci na dočasný úvazek, vystavenými sestupné mobilitě.” “Zaměření na pracoviště” – a “slovník třídního boje” – s mentalitou těch, kdo “přišli o práci či životní perspektivy, prostě nerezonuje”.
Rozčarování se tak koncentruje hlavně kolem “zradikalizované střední třídy”. Především v řadách “zaměstnanců veřejného sektoru i těch, kdo se v tom soukromém živí na vlastní pěst”. Kdo “aspirují na mobilitu nahoru, na kterou v minulosti dosáhli, teď jim však dochází, že jim ji zablokovaly úsporné programy, prosazené pravicí i sociálně demokratickými stranami”. Pro tyto vrstvy je však “tradiční levice jednak radikální až moc, protože chce kapitalismus svrhnout” – a “na to, aby změnu byla s to prosadit, zase od moci až příliš daleko”.
“Zradikalizovaná střední třída, frustrovaná zradou sociální demokracie a vystavená sestupné mobilitě, je dezorientovaná a fragmentovaná. Mnohdy se zapojila do amorfních pouličních protestů; jindy, většinou jen načas, do alternativ tradičních pravicových stran.” Na “brutálních škrtech pracovních míst, nejistotě a sestupné mobilitě” však nezměnila jedním ani druhým zhola nic.
“Střední třída” se cítí ukřivděná hlavně tím, že “se jí upírá možnost vzestupné mobility pro ni samu i její děti”. Že “její zájmy zradili její někdejší lídři z řad ´umírněně progresívní´ sociální demokracie”. To jediné, po čem prahne “radikálně”, je “výtah sociálního vzestupu, o nějž přišla”. A v podstatě jen to, že ji “krize někdejšího statusu zbavila”, je i příčinou “averze, již pociťuje k vládnoucí moci”.
Je to “radikalismus z nostalgie”. Snahy o “restauraci sociálních dávek a růstové politiky Evropské unie”. “Reminiscencí na rostoucí životní standard a ´sociální inkluzi´, které se teď jejich dětem upírají.” Ztrátu své někdejší prosperity bere tím hůř, že žila a žije dodnes v nezlomném přesvědčení, že se jí domohla “zcela po zásluze”. Tím víc se pídí po “praktické, specificky definované a vládou sponzorované politice, která by jí někdejší prosperitu vrátila”. Rubem je úporná snaha “předejít vlastní proletarizaci”. Podobné “sociální aspirace” se ovšem s “politikou tradičních levicových stran” míjejí velkým obloukem.
“Většině zradikalizované střední třídy” leží v žaludku hlavně “úsporné škrty, švindlíři z velkých bank a političtí kleptokrati”. Táhne ji to k politickým subjektům, které by “kapitalismus zreformovaly”, “vrátily mu morálku” a šanci na “individuální důstojnost”. “Vyházely zkorumpované potentáty.” Hranicí “radikalismu” tohoto ražení je “´participativní demokracie´, a ne tradiční levicový požadavek veřejného vlastnictví a dělnické kontroly”.
V tom tkví živná půda “nelevicové levice, vynořující se napříč Evropou”. “Spontánní, amorfní, ´anarchické´, nedůvěřivé k institucím a ´pouliční´” “Nelevicové levice”, “odmítající politické strany, propracovaně definované programy a disciplinované kádry”. A o to víc holdující “spontaneitě a averzi k institucím”.
Právě “hněv střední třídy na sestupu” katapultoval Podemos ve Španělsku, Syrizu v Řecku i Italské Hnutí pěti hvězd. Subjekty, hýřící “amorfními výzvami ´skoncovat se škrty´ a vágními přísliby vytvořit pracovní místa”. Skutečně “radikálního” je na nich pramálo. “Třídní ideologii odmítají”, v “třídních střetech se jaktěživ neangažovaly”. Pro “lídry nelevicové levice je sociální polarizace jen hřištěm, z nějž budují svou volební bázi”. Samy se účastní jen “nevelkých lokálních střetů”. Tím víc dbají na “image síly, která lidové aspirace tlumočí skutečně autenticky”.
“Nelevicová levice to vzala hopem” – “z ulice k volbám a od voleb do koalice s tradičními stranami”. Všechna “strategická rozhodnutí však činila v uzoučkém kruhu lídrů”. A “´participativní demokracii´ tak redefinovala jako to, co se týká jen lokálních aktivit a témat – ne však otázek celospolečenského dosahu coby hájemství ´odborníků´.”
Barvitým příkladem “obrovské propasti mezi tím, co její lídři razili v opozici” – a “přiťápnutým konformismem vůči etablované moci (Trojce, tzn. MMF. Evropské komisi a Evropské centrální bance), jen co se dostali do vlády” – je “Syriza, první nelevicová levice u moci”. Je mluvčím “averze střední třídy vůči eurokratické elitě v Bruselu”. Výlučně jí “připisuje vinu za ztrátu někdejší prosperity i pracovních garancí” – za všechnu “degradaci života” vrstev, o něž se opírá. Syriza sice “Trojku odsuzuje, zůstává však pod její kuratelou”. “Třídní analýze její politiku jaktěživ nepodrobila.” O “našich partnerech v EU” řeční i teď, kdy Řecku “diktují brutální nároky”. “Lídři Syrizy, jen co se dostali k moci, proti koloniálnímu diktátu EU nemobilizovali jediný masový protest.” Dodnes “jí dokonce nepohrozili ani generální stávkou”.
“Předák Syrizy Alexis Tsipras jmenoval do klíčových postů pravičáky z dřívějších režimů.” S “Trojkou” se nakonec “dohodl na všech strategických otázkách” – “splácení dluhu, škrtů i privatizací”. “´Morální kruciáta´ Syrizy proti kapitalismu skončila v objetí kapitalismu a koloniálního systému eurozóny.” “Absence třídní analýzy, třídního boje a třídní mobilizace” tak ústí v “kapitulaci, lemovanou bezostyšnou klauniádou některých lídrů”. “Syriza to diktátu velkých hráčů Trojky a jejich ministrantů z eurozóny vzdala” – “ovšem až poté, co stačila vyprázdnit řeckou státní pokladnu”. A předvedla tak “nejhorší ze všech možných kombinací: bankrotu národního hospodářství a ´protestů´, vrcholících přijetím režimu koloniálního až do morku kosti a rozčarováním voličů”. To “jediné, v čem Syriza uspěla kapitálně, je marginalizace tradiční levice (řecké Komunistické strany)”.
“Cestou koloniální servility, předváděnou Syrizou, jsou připraveny to vzít i Podemos ve Španělsku a Hnutí pět hvězd v Itálii. K tradiční levici se obrátily zády a vytlačily ji na okraj. Dosáhly masové podpory, organizovaly masové protesty a škrtům i diktátu ´Trojky´ hlasitě oponovaly. Lídři Podemos sice řeční o ´participativní demokracii´, všechny politické deklarace však pronáší jen hrstka lídrů a ta také jediná rozhoduje, kdo má kandidovat ve volbách a do jakých koalic se půjde po nich.”
Podemos a Pět hvězd staví svou “radikální image” na rétorice proti “neoliberalismu” a “úsporným opatřením” – a na “´mikropolitice přímé akce´ svých základních článků”. Se žádnou “alternativou vůči kapitalismu však nikdy nepřišly”. “Nekonfrontují ani pokoutně vzniklé dluhy”, natož aby “žádaly vyvlastnění bank, majících rozkradení ekonomiky na svědomí”.
“Politika Podemos a Pěti hvězd mlží záměrně. Je o tom, jak si ji vykládá ten či onen jejich člen… Lídři razí populární požadavky a řeční o ´důstojnosti´, zaměstnanosti a potrestání zkorumpovaných potentátů. Volají po skoncování s autoritářskými praktikami, k reálným závazkům institucionální změny, především represivní justice, policie a ozbrojených sil, se však nemají.” “Úsporné programy EU kritizují, opustit EU jako organizaci, ovládanou německými bankéři, však v plánu nemají.” Jejich apely k “masové mobilizaci” se scvrkly na čirou “volební mašinérii, jíž svoje lidi dosazují na odpovídající místa”.
“Politika stran nelevicové levice, plná rozporů” je o “populistických gestech” a “institucionálních závazcích”. Netlumočí toho o nic víc, než “frustraci zablokované střední třídy, požadující restauraci svého někdejšího statusu a garancí”. A je tak jen “grandiózní show” snahy “prodrat se do establishmentu a prosadit v něm nároky střední třídy”. Zato “budovat skutečně masová hnutí”, která by “ofenzívně konfrontovala imperialistické mocnosti,NATO, války na Středním východě a sankce USA – EU proti Rusku” – je jaktěživ ani nenapadlo.
“Většina jejich členů je proti NATO i za palestinskou nezávislost a na kyjevský režim pohlíží kriticky.” Dát to najevo však zůstává jen na nich, zato do politiky “vedení stran nelevicové levice se to nijak reálně nepromítá”.
“Příčiny disparity mezi lídry a jejích stoupenci jsou nabíledni: lídrům nelevicové levice jde totiž právě o povolební koalice se zkorumpovanými a reakčními partajemi ´levého středu´, budících v jejich voličích opovržení a odpor.”
V případě Podemos je exemplárním kouskem holport, uzavřený po nedávných municipálních a regionálních volbách v Madridu. Spolu se “zkorumpovanou Socialistickou stranou (PSOE)” tu podpořila “středolevou koaliciAhora Madrid (TEĎ MADRID)” a volbu “´pokrokové´ primátorky Manuely Carmenové”. “Celý ´tábor pokroku´ sice slaví porážku krajně pravicového kandidáta Lidové strany,” na “jediné slůvko o tom, co změní v municipálním a regionálním rozpočtu, strukturách ekonomické moci a třídních vztazích, je však skoupý”.
Italských “Pět hvězd (Movimiento cinque stelle či M5S) je nelevicovou levicí, ovládanou jediným ´anti-lídrem´ Beppe Grillem, rozhodujícím o programu i filiálkách strany. Vstoupil ve známost klaunskými, provokativními gesty proti moci, výzvami ´Ať táhnou se Dnem parlamentu do pr…le´. Je to sám Beppe, kdo sestavuje i parlamentní kandidátky. Dokud bylo ještě v opozici, stavělo se M5S proti všem válkám NATO na Středním východě, vojenským intervencím USA v Latinské Americe i dohodám o volném obchodu. Jen co se ale prodralo do Evropského parlamentu, spolčil se Beppe s libertariánskou pravicí.”
Program M5S osciluje hlavně kolem hesel “přímé demokracie” a “udržitelného rozvoje”. V předloňských volbách tím “navnadilo většinu nižší střední třídy a získalo 26 % hlasů (9 miliónů voličů)”. Vyžívá se “v radikální gestikulaci, dělnickou generální stávku však nepodpořilo”. “Každých voleb se sice účastní, od střetů v závodech se však drží na sto honů.” I to je jen “radikalismus ´politiky velkých gest´”, která se vůči “kapitalismu jen ostentativně vymezují, aniž ho čímkoliv ohrozí”.
Všechny tři zmiňované strany “nelevicové levice” tlumočí “dezorganizovaný radikalismus mladé, frustrované střední třídy”. Lamentují nad “mocí, koncentrovanou v rukou bank”, “proti jejich znárodnění se však staví na zadní”. “M5S nedávno v ŘIMĚ zmobilizovalo 800.000 lidí, žádné východisko jim však nenabídlo.” “Davy svolává jen kvůli aplausu pro své lídry a zesměšnění těch, kdo rozdávají mocenské karty. Jen co to ale skončí, jdou všichni zpátky domů.”
“Nelevicová levice” sice různé “naštvané” (“indignados”) zatím oslovuje, “seriózní akční plán, který by strukturám ekonomické moci hodil rukavici, však její lídři neartikulují”. Vábí veřejnost na “požadavky ´změny´”, formulované natolik “vágně”, aby to nestálo v cestě “oportunistickým koalicím a vládním aliancím”. Klíčovým politickým důsledkem je sílící “izolace tradiční levice”, “část, jejíhož sociálního zázemí přitahuje levice nelevicová”. Ke “kompromisům s podnikovými bonzy, jak zachovat práci aspoň těm, kdo o ni ještě nepřišli, a nezaměstnané nechat jejich osudu”, tíhne i “většina levicových odborů”. Ve “španělských municipálních volbách se s Podemos za zvolení Manuely Carmenové, ´povstalecké primátorky´ Madridu, spojila i Sjednocená levice, volební formace vedená komunisty”.
“Akademická levice v Evropě a USA sice vznik masové opozice vůči pravicovým režimům v jižní Evropě právem oslavuje.” “Vnitřní dynamika hnutí nelevicové levice” – “meze radikalismu střední třídy a jejich konformistických cílů” – “jí však unikají”.
Peripetie řecké Syrizy jsou názorným “varováním, jak fatální následky to má, chopí-li se tématu radikální změny lídři střední třídy a v neoliberálním rámci, diktovaném EU”. Symptomatické jsou i kroky nové primátorky Madridu. Svých “pět základních reforem, jež nesnesou odkladu”, které naslibovala před volbami, hodila za hlavu už za pár dní. Už na tiskové konferenci po volbách vzala zpátky “slib č. 1” – založit “banku ve veřejném vlastnictví” (neb sama prý “pracovat s oligarchií privátních bank nemá problém”). Skrečovala i “slib č. 2” – “dotovat ceny elektřiny, vody a plynu pro chudé rodiny, které už od jejich dodávek byly odstřiženy” (“na to je ještě příliš brzo a do zimy to počká”). “Slib č. 3”, jímž Podemos skórovaly ve volbách, byl o “moratoriu na splátky dluhu”. Teď se však primátorka dušuje, že “Zatím se platit bude”. V mžiku vyšuměl i “slib č. 4” – “zadávat municipální zakázky přednostně smluvním partnerům ve veřejném vlastnictví”. “To, jak to běželo doposud” – nechala se slyšet “primátorka revolty” – “se hned tak změnit nedá.” Poslední z pěti svatosvatých slibů, jimiž uhranuly voliče Podemos, vzal za své obzvlášť trapně. Byl o stravovacích programech pro děti ze sociálně slabých rodin. Měly se rozjet už letos v létě. Carmenová je skrečovala pod záminkou, že by “závisely na neadekvátních programech jejího předchůdce z řad pravice”.
“Krajní pravici, zděděnou po předchůdcích”, však do “strategických politických postů” jmenovala bez uzardění. Do jednoho z vůbec nejvyšších na madridské radnici dosadila CARMENA ROMANA, někdejšího generálního ředitele premiéra AZNARA. Své obskurní personální šarády navíc prohlásila za chvályhodnou starost o to, aby město “spravovali špičkoví profesionální technokrati”. Jak “masové vyhazovy zaměstnanců veřejného sektoru”, tak “seškrtávání sociálních programů” jsou tak i v “rukou těch nejlepších z nejlepších profesionálů”.
Svůj podraz na voličích Podemos, díky nimž zastává svůj post, pak nová primátorka završila “prohlášením, že hodlá intenzívně spolupracovat s pravicovým premiérem RAJOYEM” (a “celou pokrokovou alternativu tak odložila ad acta”).
“Tak cynický oportunismus dokázal euforii z vítězství kandidátů, podporovaných Podemos, zpražit už za necelý týden.”
“Levice, co není levicová, zradila své voliče hned na startu!”
