Jsme krok od horké války a dnešní politici jsou schopní ten krok udělat

Uprchlíci nejsou „současný problém“. To, že se nevyhnutelně blíží tato krize, je v odborném tisku popisováno již mnoho let, a události posledních dvou let (bombardování Lybie a pád Kaddáfího i vznik Islámského státu) vývoj „pouze“ dramaticky urychlily.

Bohužel vlády USA se řídí jen tím, co se jim zdá být v jejich krátkodobém zájmu a příliš si nelámou hlavy s následky své politiky. A Evropská unie se chová jako Evropská unie – řeší problémy „nebezpečných“ hraček a toho, jak umožnit potravinovým firmám prodávat domorodcům na východě Evropy podřadné zboží, ale skutečné problémy, jako jsou problém Eurozóny, problém Řecka a jižních států Unie nebo problém islámské masové imigrace, neřeší vůbec, valí jej celé roky před sebou jako zvětšující se sněhovou kouli, pokud se někdo pokusil o problému zahájit diskusi, byl okamžitě umlčen jako extremista a ostracizován. A pak, když problém přerostl přes hlavu a nedá se už bagatelizovat, řešení není, není žádná jednotná, se členskými státy projednaná politika a vypadá to, že nakonec budou některé státy Unie řešit situaci po svém jako Maďarsko. Zajímavé je, že se Maďarům vyčítá, že jejich postup zpevnit státní hranici a nedovolit uprchlíkům vstup není systémový a nic neřeší. Jsem proto zvědav na vysvětlení, co řeší kvóty – možná krátkodobě uleví jižním státům, ale to jen za cenu toho, že budou chápány jako pozvánka pro další a ještě větší množství těch, kdo připlouvají a připlují do Evropy.

K otázce motivace: Není rozhodně pravda, že z afrických zemí utíkají jen ti, kterým hrozí nějaká politická perzekuce. Není ani pravda, že je bída a hlad vyhání z jejich domovů. Sleduji situaci v táborech, kam míří potravinová pomoc – nenastal tam prudký nárůst potřeby humanitární pomoci, je jako vždy kritická a na hraně. Ale ta potřeba se ani nesnížila tím, že stovky tisíc uprchlíků odpluly do Evropy nebo na svou loď čekají kdesi v Lybii. Se skutečnou situací nepopiratelné potřeby humanitární pomoci v Africe to nemá nic společného. A z tisku se dozvídám, že za místo na jednom ze člunů se platí tisíce dolarů – to odpovídá ceně potravin středoafrické rodiny na několik měsíců, nehledě k jejich oblečení, mobilům a jejich vyjádřeným postojům. Stejné je to s demografickým složením takzvaných uprchlíků – nejsou to trpící rodiny, nejsou to ti nejpotřebnější. Jsou to vesměs dobře živení a oblečení mladí muži.

Dlouhé roky jste žil v Kanadě. Jak tam fungoval uprchlický systém?

Kanada má komplikovaný imigrační systém založený na bodování žadatelů. Dnes už zdaleka není tím, čím měl být, od doby, kdy si v sedmdesátých letech Liberální strana potřebovala zvětšit voličskou základnu. Původně byli žadatelé bodováni na základě věku, zdravotního stavu, vzdělání, jazykových znalostí, pracovní kvalifikace, pracovních zkušeností, podle toho, zda mají dostatek peněz nebo sponzorů z řad příbuzných či známých, kteří mohli prokázat, že se o ně dostatečně postarají, aby nebyli od prvního dne odkázani na pomoc státu. A samozřejmě platil učitý systém kvót, každá země měla určitý počet míst. Přesto se stát mohl starat – noví imigranti dostávali kurzy angličtiny a před tím, než se zapojili do společnosti, i sociální pomoc tam, kde to bylo potřebné.

Pak ovšem přišly multikulturalismus a politická korektnost a vláda objevila, že žadatelé z například Pakistánu jsou vlastně diskriminovaní, protože neměli možnosti nabýt vzdělání jako Evropané a Američané a začali „kompenzovat diskriminaci“ handicapovými body. Výsledkem bylo (a teď to pro zjednodušení trochu přeháním), že mladému Pakistánci stačilo domluvit se jakž takž anglicky a náhle měl potřebné body, zatímco většina Evropanů na ně nedosáhla. Ale ten systém nezaručoval, že se žadatel dostane do Kanady, zaručoval jenom, že jeho žádost bude hodnocena a vyřizována, bez záruky o výsledek.

Spojíme-li s tím ještě snahu o sjednocení rozdělených rodin, náhle se k jednomu takto přijatému imigrantovi připojí osm nebo deset jeho rodinných příslušníků, kteří pokud jejich příbuzný je již legálním rezidentem nebo občanem, jdou mimo systém.

Protože tyto reformy přinesla liberální vláda, získala tak vzhledem k tomu, že noví emigranti za tři roky, na kolik se v souvislosti s reformou imigračního systému zkrátila doba čekání na občanství, což je méně, než je čtyřleté funkční období vlády, okamžitou masu nových vděčných voličů.

V Kanadě také zakotvilo množství československých emigrantů. Jak na ně tam bylo pohlíženo?

Čeští a slovenští emigranti jako skupina patří historicky v Kanadě k nejúspěšnějším. Torontu jsme přezdívali „československá vesnice“, protože v jeho regionu žilo něco přes dvacet tisíc Čechů a Slováků, něco jako v menším městečku. Prakticky to znamenalo, že jsme se většinou vzájemně alespoň od vidění znali, vídali jsme se na českých a slovenských akcích, v Sokole, v českém divadle, v Masarykově knihovně v českých či slovenských restaurantech.

Žil jsem tam více než třicet let a za tu dobu mohu říci, že jsem poznal jen dva či tři Čechy, kteří žili programově a dobrovolně na sociálních dávkách a  nejevili snahu pracovat. Příležitostí bylo většinou dost a výdělky byly velmi dobré.

Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by na českou komunitu někdo měl negativní názor. Naopak, spíše mi to, že jsem do ní patřil, pomáhalo, Kanaďané se na nás dívali s respektem a prakticky všichni, bez ohledu na svou sociální příslušnost, se velmi dobře uchytili – od lidí v dělnických profesích až po univerzitní profesory. Mnoho z nich se uplatnilo v byznysu a mnoho z nich ve kvalifikovaných dělnických povoláních – byli jsme jednou z nejlépe vzdělaných etnických skupin v Kanadě, každý měl minimálně výuční list v nějakém oboru a více než průměrné množství mělo středoškolské nebo vysokoškolské vzdělání.

Působil jste jako poradce Václava Klause, který současnou uprchlickou krizi, zejména její navrhované řešení v podobě kvót, označil za přímý důsledek Lisabonské smlouvy, kterou dlouho odmítal podepsat a nakonec tak učinil pod tlakem celé Evropy. Myslíte si, že kdyby byly vztahy mezi evropskými zeměmi upraveny jinak, bylo by takové řešení vyloučené? Anebo by to dopadlo stejně?

Především by o své imigrační politice a o počtu přijatých imigrantů a o udělení azylu rozhodovaly na základě vlastních zákonů jednotlivé suverénní státy a za výsledky své politiky by odpovídali svým voličům. Ale to platí i obecně o rozhodování v čemkoliv. Evropská unie zcela opustila původní myšlenky, na kterých bylo založeno nejprve Společenství pro Uhlí a cel a později (EHS) Evropské hospodářské společenství.

Tomu a v počátcích i Marshallovu plánu vděčí Evropa za tzv. hospodářský zázrak padesátých a šedesátých let, kdy se z válkou devastované západní Evropy stalo území relativního blahobytu a svobody. Jeho základní myšlenkou bylo odbourávání bariér a volný pohyb zboží, kapitálu i lidí. Bohužel pak přišlo období, kdy se motivací sjednocené Evropy stalo něco diametrálně odlišného – budování sociálního státu a hlubší a hlubší integrace, která byla prosazena bez ohledu na zkušenosti, ekonomickou situaci a kulturní a politickou realitu nově přijímaných i starých členských států. Výsledkem je Evropa tisíců nikdy před tím neexistujících překážek a bariér, rostoucích rozdílů, místo blahobytu máme zadlužení a místo stability máme permanentní krizi – ekonomickou i politickou.

Další klíčovou otázkou mezinárodních vztahů je vztah USA – Rusko. Jak se díváte na jeho vývoj v posledních týdnech?

Ten vývoj je velmi špatný – jsme zpět ve studené válce, jsme zpět v propagandistické válce a jsme zpět u eskalace napětí. A postupujeme chybně. Jsme tam, kde jsme byli v padesátých letech, před détantem a před pozitivním vývojem vztahů za éry Gorbačeva, Thatcherové a Reagana. V té době došlo k nejzásadnějšímu vývoji mezinárodních vztahů a hlavně k radikálnímu zlomu ve vztahu Západu a Sovětského svazu. Dnes jsme na tom hůře než v letech nejhorší studené války, sankce stíhají sankce, vztahy jsou v některých aspektech vyloženě nepřátelské a chybí snaha na tom cokoliv změnit. Chybí nám státník s autoritou a odvahou Ronalda Reagana, který měl odvahu říci „dost“ a zkusit zcela jiný přístup. Bohužel se zdá, že byl první a byl zároveň poslední. Od osmdesátých let je vývoj spíše směrem k horšímu a v poslední době dramaticky rychle. Máme opravdu nejvyšší čas začít přemýšlet, jinak chybí už jen krok k tomu, aby se ze studené války stala ta horká, skutečná a vzhledem k technickému pokroku posledních padesáti let možná poslední. A obávám se, že ten chybějící krok někdo udělá.

tému distancu USA od Ukrajiny, o kterém se začalo mluvit po květnové schůzce ministrů zahraničí Kerryho a Lavrova?

Nevidím to jako „ruce pryč od Ukrajiny“. Spíše cítím a vidím určité změny k realistickému přístupu. Američtí kongresmani otevřeli oči a uvědomili si, koho na Ukrajině americká vláda přivedla na světlo a na koho ve své politice vůči Ukrajině vsadila. A Američané začínají zjišťovat, že se blíží doba, kdy – a teď nechci rozebírat, z čí viny – budeme čelit společnému nepříteli. A že Rusko je strašné jako nepřítel a tlačit je do té role je sebevražedné. Rusko potřebujeme jako partnera.

Má podle vás současná ukrajinská vládní garnitura šanci za standardních okolností dlouhodobě setrvat u moci? S ohledem na klesající popularitu prezidenta Porošenka a dalších představitelů?

Ne, myslím, že čas této politické garnitury je u konce. Vidíme už otevřený konflikt mezi prezidentem, armádou, vládou a dobrovolnickými útvary, iminentní státní bankrot, kolaps ekonomiky, otevřenou kritiku vlády Porošenka i Jaceňuka ze strany západních spojenců, jejich diplomatickou izolaci (Jaceňuk byl jako předseda vlády v USA přijat jen vedoucím odboru ministerstva zahraničí) a v neposlední řadě dramatický kolaps důvěry občanů v ukrajinské vládní instituce v období od března do května.