Migrace a ghetta bez ostnatého drátu

Avatar
Původní autoři

Michal Kotyk
4. 6. 2015   Svobodné noviny 

Pokaždé, když slyším výraz „sociálně vyloučené lokality“, nenapadá mi nic jiného, než si tento moderní politický výraz přeložit do srozumitelného pojmu: Ghetto. Pak také není nutné občanům komplikovaně vysvětlovat o co jde. Je to komunita, která je vyloučena ze společnosti, či se sama vylučuje, protože její struktura neodpovídá obvykle uznávané kulturní a sociální normě.


Jsou zde soustředěni lidé, kteří nemají schopnost anebo ochotou se podřídit nárokům, které jsou na ně kladeny státním zřízením. V podstatě je pojem „sociálně vyloučená lokalita“ ve svém významu odpovídající, ale je zbaven nároku na řešení. Je to pasivní politické označení.

A nejen to. Absurdní politika často tato ghetta ještě podporuje a usiluje o to, aby se vytvářely kulturní a sociální celky, které tím dostávají určitou autonomii ve způsobu myšlení a jednání. Většinou je to cizí řeč, která je prvním pojítkem vnitřní jednoty a vše často končí i vlastními zákony. To podmiňuje přístup s jakým se tyto komunity pokoušejí řešit stávající problémy.

Vzniká malé společenství s vlastním řádem a kulturou. V podstatě stát ve státě. Není tajemstvím, že komunikace s touto sociální skupinou je z hlediska státu neefektivní a mnohdy nemožná. Problém je v tom, že si legislativní orgány nechtějí přiznat, že to je situace, kdy musí postupovat podle pravidel kolektivní odpovědnosti. Na všechny takové „lokality“ je nutno pohlížet jako na strukturu, která má vnitřní hierarchii, tudíž i vůdce a mnohdy i vlastní „pořádkovou“ službu, která dohlíží na dodržování interního řádu.

Často se hovoří o integraci. Respektive o neprobíhající integraci, která je podmíněna právě existencí již zmíněných lokalit. Jeden přiklad od našich německých sousedů. Je nemálo tureckých rodin, které s pokoušejí tyto lokality opustit. Jejich jedinou snahou je, aby se jejich děti dostaly do škol, kde vládne němčina. Dobře vědí, že škola, kde se vlastně komunikuje v tureckém jazyce, je tou největší překážkou pro lepší budoucnost jejich potomků.

Či jinak. Jestliže v domě bydlí deset rodin z nichž jedna představuje cizí kulturu, je pravděpodobné, že dojde k jejímu přizpůsobení. V opačném poměru se musí „podřídit“ rodák. Z toho vyplývá, že prvotním základem pro integraci je přístup státu k tomuto problému. Koncentrace cizích kultur na jednom místě je již zárukou neintegrace.

Vznikají ghetta s vlastními zákony, které jsou často v rozporu nejen se zákony většinové společnosti a ale i s její morálkou. Jestliže tedy stát pomáhá podobné komunity vytvářet, připravuje jen půdu pro sociální konflikty. Takové „odloučené“ společenství pak jen infiltruje okolní společnost negativními projevy, kdy se snaží prosadit vlastní práva a kulturu.

Státní legislativa se pak pokouší oslovit „nepřizpůsobivé“ jedince, místo toho, aby se obracela na „vůdce“ těchto společenství a žádala nápravu. Odmítá kolektivní vinu. Že to většinou nefunguje, víme všichni. Pragmaticky pohlíženo může dojít k extrémní konfliktní situaci, kdy je jedinou možností právě postavit tu chybějící hranici z „ostnatého“ drátu, který by tento „stát“ oddělil od většinové společnosti.

V tom však vůdcům EU zabraňuje jejich „humánní“ smýšlení. Nepřestávají však otevírat dveře Evropy pro milióny uprchlíků, aniž by odpověděli základní otázku: Co s nimi? Nejsou schopni a ochotni vytvořit podmínky pro jejich integraci. Nejsou schopni doložit, zda je vůbec možná. Diktují jejich přijetí, ale nediktují podmínky za jakých by to mělo efektivně probíhat.

Jsou ochotni jen podporovat vznik komunit, které vytvoří příští ghetta. Vědomě tak připravují příští konflikty. Je až s podivem, jak třeba kritizují naši společnost za „neschopnost“ integrovat romské obyvatelstvo, ale na druhé straně nás nutí přijímat další stovky lidí, které postihne „stejný“ osud. Paradoxem je, že se na ta nová ghetta dívají zcela jiným pohledem než v mezinárodní politice.

Jsou absolutně přesvědčeni o správnosti sankcí proti Rusku a to i přesto, že se jedná o kolektivní trest na obyvatelstvo kultury, která neodpovídá „našim“ představám. Na druhé straně budou ostře kritizovat pragmatický postup státu EU, který by podle stejného principu postupoval proti komunitám, které se chovají jako stát ve státě.

Schizofrenní bruselská politika je jen důkazem, že se jedná o strukturu moci, která si vytvořila také své vlastní zákony, řád a prioritu morálních hodnot, které však odpovídají jen cílům osobní politické moci zcela odtržené od zájmů občanů jednotlivých států. Možno i tvrdit, že v Bruselu vznikl také stát ve státě.

Je to z pohledu poctivého občana svým způsobem také sociálně vyloučená lokalita, se kterou je stále obtížnější komunikovat. Snaží se přetvářet Evropu k obrazu svému. Vše dostává charakteristiku menšiny, která diktuje a mnohdy i terorizuje většinu. Údajně ve jménu lidskosti, humanity a spravedlnosti. Kupodivu ale jen vždy posiluje a prosazuje zájmy různých mocenských menšin a zakrývá to čím dál tím více rouškou boje za práva etnických a kulturních menšin.

Možno říci, že tato vědomá politika EU vytváří různá ghetta. Mocenská a kulturní. V podstatě existují již kolem těchto komunit neviditelné „ostnaté“ ploty, či dokonce hranice. Je tedy jen otázkou, kdy přijdou ty skutečné? Kdo je bude stavět, kdo se bude chránit proti komu? Ale tou nejdůležitější otázkou bude, kde se vytvoří střediska moci? Budou to snad menšiny, které budou terorizovat většinu?