Wayne Madsen
29.6.2015 Zdroj
Evropská unie pokrytecky rozšířila sankce vůči Rusku a ruské autonomní republice Krym, aby podpořila politicky a ekonomicky zkrachovalou Ukrajinu. Zároveň EU ohrozila suverenitu Řecka za to, že nesouhlasí s konfiskační a lichvářskou politikou, stanovenou bankovními skřety ve Frankfurtu a v Londýně, stejnými bankéři, kteří podporují zkorumpovanou vládu v Kyjevě. Nic není známkou pokrytectví více, než to, co se odehrává v Evropě pod taktovkou „eurokratů“ v Bruselu, jejich vojenských centurionů v NATO a jejich loutkářů ve Washingtonu.
Zatímco se vůdci G-7 sešli v oblíbeném letovisku Adolfa Hitlera, v Garmisch-Partenkirchenu v rakouských Alpách, jejich hostitelka, německá kancléřka Angela Merkel, varovala Řecko, aby uzavřelo finanční půjčku v rámci úspor s evropským „triumvirátem“, tvořeným Mezinárodním měnovým fondem, EU a Evropskou centrální bankou, jinak že bude čelit rychlé odvetě globálních bankéřů. Mezitím byly Ukrajině nabídnuty štědré dohody o nouzovém vyplacení MMF a Evropou, výměnou za zatažení této země hlouběji do spárů EU a NATO. Právě mezi G-7 je řecký premiér Alex Tsipras považován za větší mezinárodní problém, než ukrajinský prezident Petro Porošenko nebo premiér Arsenij Jaceňjuk. Nicméně není to jen tlačení na Řecko, kolébku demokracie, a podpora totálně zkrachovalého státu Ukrajiny, proč se G-7 stává irelevantním přežitkem minulosti, zatímco povykuje na mezinárodní scéně.
Západ se také pokouší diplomaticky a ekonomicky vymrazit z mezinárodní scény Rusko a země, jejichž samotná existence a bezpečnost závisí na Rusku. Politika EU, G-7 a NATO byla katastrofou, nikoliv pro Rusko, ale pro Západ. Řecko, které bylo mezinárodními bankéři vyždímáno ekonomicky, jak jen země být může, bylo přitaženo blíže Rusku a souhlasilo s velkou dohodou, kdy bude plynovod Turecký proud postaven přes Řecko. Pokus Západu vyšít státní puč v ukrajinském stylu proti vládě premiéra Nikoli Gruevskiho v Makedonii, která je rovněž tranzitní zemí pro plynovod Turecký proud, selhal, když se Makedonci dozvěděli o rolích mezinárodních provokatérů, jako je George Soros, americká Národní nadace pro demokracii (NED), nestor teroristické Kosovské osvobozenecké armády a kosovský ministr zahraničí Hašim Thaci a femme fatal amerického ministerstva zahraničí, Victorie Nuland-Kagan, v pučistickém komplotu. Srbsko, které si je rovněž až příliš dobře vědomo šašků z barevných revolucí Sorose, protože bylo první obětí takovéto revoluce v r. 2000, kdy byla Sorosem financovanou organizací Otpor! provedena „buldozerová revoluce“, je také tranzitní zemí projektu Turecký proud a je v plné pohotovosti ohledně zinscenovaných pouličních demonstrací financovaných panem Sorosem a jeho přáteli ze CIA.
Když jsou různé země tlačeny ke zdi společným nepřítelem, mají tendenci odhodit malicherné rozmíšky a proti společnému nepříteli se sjednotit. Z tohoto důvodu je Ruskem, Řeckem, Makedonií a Srbskem, za povzbuzování z Kypru a Srbské republiky Bosna, budován primárně ortodoxní val proti vojenskému a ekonomickému imperialismu Západu. Stále více západních politiků, včetně českého člena Komunistické strany v Evropském parlamentu Miloslava Randsdorfa, láme hůl nad programem sankcí EU vůči Krymu. Ransdorf nedávno oznámil, že navštíví tuto Ruskou autonomní republiku, která si drtivou většinou hlasů odhlasovala opětovné připojení k Rusku. Ransdorf vyzval Evropu, aby se vymanila z amerického poručnictví a zrušila protiruské sankce uvalené nejen vůči Rusku, ale také vůči Krymu, autonomnímu městu Sevastopol a východoukrajinským republikám Doněck a Lugansk. Ransdorfovy názory nejsou pouhou anomálií v Evropském parlamentu, neboť jsou sdíleny jak levicovými, tak pravicovými euroskeptickými stranami.
Ačkoliv nadšenci statutu quo z amerického ministerstva zahraničí, britského ministerstva zahraničí a francouzského zamini tlačili na země, aby neuznaly opětovné připojení Krymu a Sevastopolu k Rusku, nezávislost Abcházie a Jižní Osetie na Gruzii, nezávislost Podněsteří a autonomii pro-ruské Gaugázie v Moldávii, odtržení Doněcka a Luganska od Ukrajiny a nezávislost Náhorního Karabachu na Ázerbájdžánu, tyto země vybudovaly mezi sebou silné vazby, kdy některé se těší dokonce i jisté diplomatické podpoře i mimo svůj klub „otloukaných zemí“.
Nejen, že Abcházie a Jižní Osetie vzájemně uznávají svoji suverenitu, ale Abcházie a Jižní Osetie si zajistily uznání od Venezuely, Nikaragui a Nauru, jakož i od Arabské demokratické republiky Sahrawi, která je plnohodnotným členem Africké unie. Abcházie, Jižní Osetie, Podněsteří a Náhorní Karabach vytvořily vlastní alianci zemí, které byly odmítnuty Západem – Společenství za demokracii a prává národů. Tyto země se podělily o své zdroje, aby bojovaly proti diplomatické izolaci. Ačkoliv nepadlo ani slovo, jestli se Doněck nebo Lugansk ke Společenství připojí, pokud by tak učinily dávalo by to zcela jistě smysl. Protože euroskeptici a populistické levicové strany zvyšují svoji sílu v parlamentech v celé Evropě, rozšířené „společenství vyděděných zemí“ by dalo pocítit svoji přítomnost v Evropském parlamentu a v OSN.
Před mnoha lety japonská tajná služba, Výzkumný úřad vlády, rozhodla, že by agenti japonské tajné služby v západní Evropě udělali dobře, kdyby zřídili neformální vztahy s řadou separatistických stran v zemích jako Francie, Španělsko a Británie. Japonci předjímali dobu, kdy Katalánsko, Bretaň, Skotsko, Wales a další aspirující země uspějí v získání nezávislosti na svých kolonizátorech. Japonci na to pohlíželi tak, že proč si neudělat přátele s těmito kulturně vzdálenými společnostmi zavčasu, aby měli prospěch z případné dobré vůle těchto zemí poté, co dosáhnou nezávislosti. Rusko a jeho kulturní a etnický okruh zemí by z této japonské zkušenosti a snahy o vytvoření vztahů s potlačovanými národy v celé Evropě a ve světě mohly mít prospěch. Když lidé ve Skotsku, Walesu, Katalánsku a dokonce i v Quebecu, Portoriku, na Havaji a v Grónsku pochopí, že mají hodně společného s kolonizovanými lidmi na východní Ukrajině, v Abcházii a dalších „zemích společenství vyděděných“, postaví se do jednoho šiku se svými utiskovanými kolegy v bývalém sovětském prostoru.
V r. 2009 pozvalo Katalánsko abchazský fotbalový tým, aby se zúčastnil „Poháru národů“ v Barceloně, kde byly nejen katalánský a baskický tým, ale také tým z Brity okupovaného ostrova v jižním Atlantiku Svatá Helena, kde je také Ascension, kde má základnu NATO a americká NSA, a Tristan da Cunha. Nicméně španělský ministr zahraničí neudělil abchazskému týmu vízum, čímž posílil nenávist vůči Madridu nejen u Katalánska, ale také Baskicka, malé Svaté Heleny, stejně jako u týmu Ruska, České republiky, Francie, Austrálie a dalších zemí. Západ věří, že může hrát „fotbalovou politiku“ proti Rusku, které pořádá příští mistrovství světa, kdy obvinil vysoké představitele FIFA, avšak fotbalovou politiku mohou hrát dvě strany, jak je patrné na katalánském pozvání Abcházie.
Existuje více způsobů, než rozšiřování Společenství za demokracii a práva národů, jak začlenit více vyděděných zemí, třeba jako vytvoření nových sportovních akcí, kde „země otloukánci“ mohou s hrdostí nést své vlajky, a uplatňování kulturní diplomacie v japonském stylu se separatistickými aspirujícími zeměmi po celém světě, aby se prolomily sankce Západu a bojkotovaly se jeho machinace. Existuje řada originálních metod, které lze použít k přechytračení George Sorose, který věří, že je mistrem v mezinárodní strategii „uvažování mimo typický rámec“, aby prosadil změny podle vlastních podmínek. Jen si ty způsoby spočítejme.
Hypocrisy reigns supreme in the West vyšel 22. června 2015 na Strategic Culture Foundation. Překlad Zvědavec.
