Zdeněk Hrabica
19. 6. 2015
Občas jsem zván na autorské besedy se čtenáři i do prostředí, které je možné nazvat „jámou lvovou“. Besední prostory bývají zpravidla zaplněné skoro do posledního místa. Svolavateli jsou většinou Český svaz bojovníků za svobodu, Společnost Ludvíka Svobody, Unie českých spisovatelů, místní muzea, trampské osady – nebo světe třes se – dokonce i KSČM.
Vedle všetečných přítomných usedají do lavic i moji hodně zamlklí, ale vždy dobře poučení i naprogramovaní kolegové z profese. O mnohých z nich předem vím, skoro neomylně, co od nich mohu já i čtenáři následně čekat. Nejtíživěji jako konzument nesu, když kdysi moji mladí kolegové skoro denně lžou či zkreslují pravdu, ať již zblízka nebo zdaleka. Nejpatrnější je to, když je dokonce slyším a spatřuji v přímých přenosech, velmi často z daleké a nyní již i z nepřátelské Moskvy. A když mi v konfrontaci s touto metropolí staví na piedestal jinou metropoli, obdivuhodně stejně také krásné město – Kyjev. Trápí mne, když se novinářského řemesla chopili nebo jej kopírují opravdoví poseroutkové, nikoliv Peroutkové. Takoví mi stále více, k mé nelibosti, připomínají Josepha Goebbelse. Vždyť právě on měl a má k nám Čechům vždycky hodně blízko.
