Jaroslava Dvořáková
19. 6. 2015 (zasláno redakci k publikaci)
K jednomu z nejsmutnějších, nejtragičtějších úseků našich dějin patří období tzv. druhé republiky, od potupné mnichovské kapitulace 30. září 1938 do vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939, znamenajícího konec samostatného českého státu.
Karel Čapek jako umělec byl charakteristickým představitelem spisovatelské obce první republiky, i když počátky Čapkovy sahají do období staršího, do období před první světovou válkou. Karel Čapek se profiloval jako spisovatel humanista evropské proslulosti; svým rozsáhlým dílem prozaickým, dramatickým i žurnalistickým a ostatně i svou činností veřejnou dal svému buržoazně demokratickému přesvědčení zřetelný a výrazný obsah protifašistický. Musel se proto stát středem útoků konzervativců a reakce. Byla proti němu vedena přímo soustavně kampaň, jež po mnichovské kapitulaci vyvrcholila. Básníkovo srdce při prudkém zánětu plic podlehlo o vánočních svátcích 25. 12. 1938. A je pro dnešního čtenáře otřesné, čte-li v časopisech z listopadu a prosince 1938 oznámení, že ministerstvo vnitra zakazuje předvádět filmy Bílá nemoc, filmy židovské a všechny filmy sovětské. Nepřekvapí nás pak, objevíme-li v tehdejším časopise Národní obnova, že „ve spisovateli Karlu Čapkovi odešel nepřítel číslo 3 českého národa a jeho katolicko-křesťanské vědomí“.
Na události ve Španělsku, kde proti demokratické vládě povstal za podpory mezinárodní reakce generál Franco, reagoval Čapek v Lidových novinách (1937) sérií Bajek. V nich aforistickým způsobem vyslovil, že jeho sympatie nejsou na straně frankistických generálů, nýbrž na straně napadené demokratické vlády.
Čapkovo stanovisko nezůstalo bez ohlasu. V časopise Akord (1937) je ironizoval spisovatel plukovník Jaroslav Durych; vytkl Čapkovi, že hanobí generály, a urážejícím způsobem psal o Čapkově umělecké morálce: „Muži jsou pro mne rozdělení do tří skupin, A, B a C. … Čtu tedy Čapka nikoli jako spisovatel, nýbrž jako vojenský lékař. Poznávám jeho C a bojím se.“ Do diskuse se pak vložil plukovník generálního štábu Emanuel Moravec, později neblaze proslulý protektorátní ministr. V době, kdy Čapek pracoval na dokončení díla, v němž oslavil neokázalé hrdinství a solidaritu První party, napsal Moravec v Důstojnických listech (21. 1. 1937) mj.“ …Na jedné straně v Evropě ztroskotala odzbrojovací konference a udělalo se dusno. Na druhé straně si spisovatel hraje se štěnětem. Na jedné straně se žaluje, že se v národě nevychovává odvaha, sebevědomí. Na druhé straně spisovatel předkládá trilogii, kde v prvním díle je popisován mátožný typ podkarpatského horala, v druhém nemužný typ exotického dobrodruha a v třetím občánek plandavý, takový Švejk v civilu… V Čapkově trilogii se setkáváme s problémy dusných citových vznětů, pod kterými se chatrný muž láme jako stéblo pod krupobitím.“
Moravcovo vystoupení bylo podrobeno kritice, tentokrát nejen v časopisu Tvorba, nýbrž i v čtvrtletníku U a satiricky je – a rovněž i vystoupení Durychovo – glosoval karikaturista František Bidlo a básník Kamil Bednář; do diskusí zasáhl rovněž František Langer, spisovatel, lékař a voják, který s Čapkem plně souhlasil: „Čapkův odsudek byl přirozeným soudem spravedlivého člověka a občana, který ctí, zná, co je skutečná láska k národu.“ (Důstojnické listy 28. 1. 1937). Durychův postoj vysvětloval Langer především spisovatelovým katolicismem, Moravcovo vystoupení pak odmítl jako nespravedlivé. Langer byl v diskusi o Čapka jediným ze spisovatelů, kdo mohl spravedlivě zjednat váhu: ze solidarity stavovské, spisovatelské i vojenské.
Plukovníkovi Em. Moravcovi odpověděl nakonec i Karel Čapek (Důstojnické listy 4. 2. 1937); podává zde své vyznání lidské i umělecké. Básníkova slova neztratila dodnes na závažnosti: „Nejsem sice voják, ale myslím, že ve válce rozhoduje i mravní strategie, že se i jinak bojuje o právo, svobodu a lidství. Nemýlím-li se, nešli bychom nikdy do boje pro junáckou slávu, nýbrž pro ty druhé hodnoty, které máme čest a úkol hájit na mravním území světa. A pokud naše kultura spolupracuje na těchto hodnotách míru, svobody a humanity, evropanství, práva a svědomí, mám za to, že plní svou největší povinnost vůči národu a jeho obraně.“
Že po Mnichovu se na Karla Čapka vrhli jako supi, líčí v Magazínu Práva (26. 9. 1998) Lenka Bobíková. A jmenuje je: katolický spisovatel Jaroslav Durych, legionářský „hrdina“ Rudolf Medek,
Ferdinand Peroutka. Durych rozhlašoval, že Čapek utekl z Prahy, aby se „vyhnul odpovědnosti“. A také napsal: „Jen a jen katolictví má právo, jen katolictví musí vládnout, poroučeti, určovati, vésti, mluviti a tvořiti a všecko ostatní musí býti velmi pokorně a uctivě zticha.“ Peroutka zdůrazňoval nutnost loajální spolupráce s Německem a vinil český národ, že v letech 1918–1938 nedošlo k dohodě s Němci. O vině Německa za Mnichov nenapsal tento velký a slavný český publicista ani řádku“. Medek tomu nasadil korunu, když označil Karla Čapka za levicového zednářského velekněze a agitátora GPU a Čeku českého veřejného života“.
Stejně jako na Karla Čapka vrhli se polistopadoví havloidní „vlastenci“ na Miloše Zemana, který se jim zdá příliš „levicový“, přestože nastupující polistopadový režim okázale rozhlašoval, že demokracie pro něj znamená názorovou pluralitu, názorovou rozrůzněnost. Avšak protiřečil si. Z této plurality především vylučuje názorové odstíny levicovější a důsledně levicové. Tvrdě pak postupuje proti všemu, co bylo socialistické. Komunismus považuje za ideologii zakázanou, totalitní a klade jej na úroveň fašismu. Neokapitalismus, který prožíváme, totiž nazírá svět nikoli prismatem humanismu, ale prismatem bohatství a peněz.
Miloš Zeman je od inaugurace do funkce prezidenta České republiky zesměšňován a urážen nejhrubším způsobem, nejen v masových médiích, v televizních „zábavných“ pořadech (Neuvěřitelný týden, TV Barrandov, apod.), nýbrž především pravicovými poslanci a politiky (TOP 09, ODS), jimiž je sledována a negativně komentována každá činnost prezidenta Zemana. A tak může i kdejaký Laudát (TOP 09) veřejně prohlásit: „Co výrok z Hradu, to blbost.“ Domnívají se snad „kamarádi z mokré čtvrti“, slouhové Schwarzenberga, držitele několika státních občanství, že jejich „guru“ přece jen konečně přijde na český Hrad, odkud bude národu vypouštět perly ze svých knížecích úst?
V posledních dnech byla tvrdě a neobjektivně kritizována Zemanova cesta do Moskvy u příležitosti 70. výročí osvobození naší vlasti Rudou armádou, neboť někteří čeští „vlastenci“ mají snahu zpochybnit výsledky druhé světové války, zpochybnit obrovské oběti sovětského lidu, nejen na vlastní půdě, zpustošené zvěrstvy nacistů. Vnucují občanům, především mladší a mladé generaci, názory zavádějícími pořady (Historie.cs apod.), že jeden totalitní režim u nás je nahrazen jiným, a o skutečném osvobození se tak dá hovořit jen v případě zemí západní Evropy. Zemanovu cestu do Moskvy si dovoluje kritizovat i mladý velvyslanec USA v ČR Andrew Schapiro; američtí velvyslanci nemají zřejmě dostatek zkušeností s diplomacií, není jim tedy známo, že nemohou veřejně komentovat vývoj zemí, do nichž jsou vysíláni.
Prezidenta Miloše Zemana představuje veřejnosti coby notorického alkoholika někdejší hudební recenzent a hvězda televizní Katovny Jan Rejžek, který jednou týdně přispívá do Lidových novin v rotující rubrice Poslední slovo; zde „věnoval“ také jeden ze svých textů pohádce o tom, Jak Ovčáček Jirka hledal peroutku pro krále Bumbala I, kterou uvedl pod názvem Král Bumbal se chtěl vyzvracet. Lidovky.cz připomněly Rejžkovo starší Poslední slovo, v němž glosoval kauzu hledání Peroutkova článku hradním mluvčím Jiřím Ovčáčkem.
Z Rejžkovy obludné pohádky se chce vskutku zvracet. Jan Rejžek patří zejména na Twitteru, který je jeho dominantní názorovou platformou, k nejostřejším kritikům prezidenta Zemana a všech, kteří podle jeho názoru fandí Rusku. Jinak se Rejžek obvykle spokojí s glosami typu: „Koho si lůza vybrala na Hrad, toho tam má.“
Panu Rejžkovi, jenž zřejmě rád píše pohádky stejné „úrovně“, doporučujeme napsat i pohádku na téma Opilec Václav Havel – Svědek vypráví o bývalém prezidentovi.
Rozhovor je veden s někdejším politickým vězněm a disidentem Jiřím Wolfem, který je znám svědectvím, pro leckoho z disentu nepohodlným, svými historkami, jimiž boří zažité mýty o tom, že disidenti (především vůdci disidentu) byli morálně bezúhonní lidé, kteří vlastními silami porazili komunismus.
Z uvedeného rozhovoru by se pan Rejžek dozvěděl, kterak opilý Václav Havel spadl do potoka (odtud jeho zápal plic), o tajemných Havlových restitucích, o největším škůdci polistopadového vývoje, jak ho nazval Ctirad Mašín, anebo kterak se stala z notorického alkoholika uměle vytvořená, takřka světová ikona (v ČR havloidní horlivci pojmenovali po Havlovi i původní Ruzyňské letiště a dokonce vyvěsili v nadpřirozené velikosti Havlovu hlavu na budově Národního muzea v Praze, pozn. jd).
Václav Havel je bývalým disidentem obviněn za ukradené heslo o „pravdě a lásce“ indickému filozofu Gándhímu; k tomu se Havel nikdy nepřiznal, vydával toto heslo za svůj rozum, za svou filozofii.
Disident Jiří Wolf publikuje v letech 2009–2010 v různých internetových médiích články, v nichž líčí bývalého disidenta a prezidenta Václava Havla jako notorického alkoholika, kterého se jeho žena Olga snažila chránit před přístupem k alkoholu (roku 1983, když jej Wolf navštívil v nemocnici, i v roce 1990 v restauraci Rybárna při návštěvě kalifornského spisovatele Stuarta Rawlingse). Wolf obviňuje tzv. šlechtu Charty, že ve velkém zpronevěřovala zahraniční finanční pomoc pro český disent, že peníze určené na podporu vězněných a jejich rodin ve velkém propíjela, projídala na slavnostech chartistické šlechty.
Jak by asi „vtipem“, panu Rejžkovi vlastním, okomentoval kupř. jízdu Václava Havla na koloběžce, kterou se jako šašek předváděl na Hradě české státnosti, kdyby podobně „obveseloval“ české občany současný prezident Miloš Zeman? Po celé Evropě by se patrně rozezvučela média, kdyby „nejkrásnější spisovatelka“ Obermannová napsala knihu o nejintimnějších zážitcích místo s Václavem Havlem s prezidentem Milošem Zemanem.
Má snad režimu poplatnými historiky být pro český národ a jeho potomky bizarní minulost Václava Havla tabu, anebo účelově zkreslována, zatímco prezident Zeman je v očích české veřejnosti vydáván za vlastizrádce?
Po přečtení Wolfových textů by se měli všichni ti, již neupouštějí od neustálých urážek a podkopávání autority až za hranice naší vlasti, Ing. Miloši Zemanovi, českému prezidentu naší republiky, omluvit.
Vraťme se na závěr ke Karlu Čapkovi, jehož nactiutrhání se stalo analogií nactiutrhání Miloše Zemana.
Karel Čapek v článku ZIMA 34 (Přítomnost 31. 1. 1934) mj. píše:
„Myslící a poznávací duch nemlčí nikdy, ledaže se zřekl myšlení a poznávání. … Není náhoda, že každý násilný režim se obrací v první řadě proti svobodné inteligenci, že zuřivě potlačuje tu vnitřní světovost, ten boží dar univerzality, že násilně omezuje čili usměrňuje ducha: jednomu národu, jednomu systému, jednomu sobectví budeš sloužiti, nebo tě vykopneme botou okovanou. A není to bohužel náhoda, že tomu ujařmení nebo zkurvení ducha pomáhají s velikou ideovou horlivostí právě intelektuálové. Jak se zdá, v dnešním stavu světa má být inteligenci vyhrazena trojí cesta: spoluviny, zbabělosti nebo mučednictví.
Snad ještě zbývá čtvrtá cesta: neztratit svou duchovní disciplínu; za žádných okolností, pod žádným nátlakem nezapřít v sobě ducha neomezeného a vidomého. V tom, a v tom jediném je zvláštní svoboda a urozenost ducha; nenechme si ji vzít, neboť stojí za nejtěžší oběti. … A neříkejme jaképak strachy u nás! Nechte to být, hrozí nám to zvenčí a je to nalomeno i u nás a v nás; pod tlakem doby to může praskat hlouběji. Připočtěte k tomu obecný stav ducha: nedůvěru, stísněnost a zklamání; dnes by mohl lidem zvrtačit hlavy kdejaký politický primitiv nebo kejklíř, který by jim přinášel zdánlivé jistoty nebo davovou sugesci naděje. Lidé chtějí věřit a utíkají se do kostelíčků, chtějí doufat a naslouchají šarlatánům; chtějí nalézt jistotu, jež není v nich. Je to chaos, který lze rozmíchat kdekterým heslem: ale je to také chaos, ve kterém lze hledat půdu pod nohama. Najít ji, to by už také znamenalo najít sebe sama a sejít se na ní s druhými.“
Od narození Karla Čapka uplynulo 9. ledna 125 roků.
Původně vyšlo: LUK č. 24, 17. 6. 2015
