Pryč z Unie, zpátky do Evropy!

Avatar
Původní autoři

Jaroslav Bašta

21.6. 2015   První zprávy
Když v roce 1980 slavný americký futurolog Herman Kahn dostal otázku, zda se neobává balkanizace Evropy, překvapivě odpověděl, že on se více bojí afrikanizace Balkánu. A poukázal na poměry v tehdejší Albánii a jejím okolí.Po třiceti pěti letech se ukazuje, že se poněkud zmýlil v geografickém určení krizové oblasti, ale jeho obava z neblahé tendence se naplňuje způsobem, který by nás všechny měl k smrti vyděsit.

Tou afrikanizací tehdy myslel kolabující stát neschopný plnit své základní úkoly, korupci, která podvazuje fungování ekonomiky, nenávist a mezietnické násilí, vznik soukromých a kmenových armád, nesmyslné krvavé střety a permanentní občanské války doprovázené bídou, utrpením a občasnými hladomory.

Toto vše pod nadšenou patronací předních politiků Evropské unie na počátku loňského roku vtrhlo do druhé nejrozlehlejší země Evropy – na Ukrajinu. Učinili tak ve jménu rozšiřování zóny stability, prosperity, kooperace, demokracie a dobrých mravů. Výsledkem úspěšné afrikanizace Ukrajiny se stal více než milionový dav běženců, který bez problémů absorbovaly sousední východoevropské státy, především Rusko.

Předáci EU vloni jen šťastnou shodou okolností nezatáhli Evropu do reprízy Velké války z roku 1914. Vytvořili však situaci, kdy se konflikt může kdykoliv snadno rozhořet. Jak je v Africe dobrým zvykem. Také jejich přispěním se v sousedství EU jako jeden z produktů cílené likvidace sekulárních režimů v Severní Africe a na Blízkém Východě objevil děsivý státní útvar nazvaný Islámský stát. Jeho až teatrální brutalita ochotně předváděná v západních médiích přispěla k tomu, že se zvedla uprchlická vlna Iráčanů a Syřanů.

Markvart: USA nezajímá Evropa, žene se jenom za svým snem o světovládě

Na destabilizaci Evropské unie by tito běženci nestačili, protože je doprovázejí ženy a děti, takže nevyvolávají strach, nýbrž soucit. Navíc doufají, že se po skončení války vrátí domů, takže většinou zůstávají v Turecku. Ne, tihle lidé by projekt afrikanizace Evropy (v politickém smyslu) nikdy nedotáhli do úspěšného konce. Proto bylo třeba sáhnout po vhodnějších adeptech.

Subsaharská Afrika momentálně neoplývá ničím zajímavým, kromě rostoucího počtu obyvatel. A „někdo“ si dal tu práci, aby do duší frustrovaných mladých mužů zasel touhu po bohatých zemích na severu, které každému, kdo najde odvahu a sežene peníze, nabídnou pozemskou variantu Ráje. Nejprve tisíce, pak deseti- a statisíce mladých silných poutníků se vydávají přes poušť a moře do země zaslíbené. Toto jejich odhodlání však onen ráj navždy změní v peklo, velmi podobné tomu, v němž žili až doposud.

Evropané totiž mají jen dvě možnosti – bránit se přílivu uprchlíků nebo všemu nechat volný průběh. V tom prvním případě budou muset zapomenout na humanitní ideály, uzavřít hranice Unie, vracet lodě plné zadlužených zoufalců zpět na pobřeží Afriky, zase obnovit hranice, postavit ploty, honit nelegální migranty a deportovat je zpět za moře, tedy dělat věci, které několik desetiletí dělat nemuseli. V tom druhém případě bude Evropa a Afrika připomínat spojité nádoby. Příliv přestane proudit v okamžiku, kdy evropský denní příjem na obyvatele klesne pod magickou hranici dva dolary a oba kontinenty budou stejně zdevastované a přelidněné.

Popisovat jednotlivé fáze destrukce je úkol pro autory horrorových scénářů. Jako první zkolabuje sociální stát, protože Unie afroevropských ghett ho nebude schopna financovat.

Obávám se, že existuje velmi vážný důvod obávat se, že máme očekávat spíše pesimističtejší scénáře budoucího vývoje. Evropské politické elity jsou stejně nezodpovědné a zkorumpované jako jejich africké či ukrajinské protějšky. Názorně to ukázala tzv. otázka kvót. Evropská komise místo toho, aby zasáhla proti organizátorům migrace a přijala systémové kroky k ochraně společné hranice, se pokouší rozšířit své pravomoce a získat možnost dalšího nástroje nátlaku na členské státy, tedy zvýšit svůj vyděračský potenciál.

Obávám se, že v této situaci se musíme rozhodnout, jaký typ odpovědnosti na sebe vezmeme. Buď se po vzoru svatého Františka z Assisy rozdělíme o svůj majetek s chudými a potřebnými a svým potomkům zanecháme úplně jiný svět než ten, v němž jsme žili my. Nebo se zachováme jako sobci a budeme tvrdit, že máme odpovědnost za to, co jsme zdědili po svých předcích – majetek, kulturu, své dobré i špatné zvyky a zachováme to pro své potomky. Naše solidarita nebude všeobjímající, ale omezená kulturně a geneticky.

Bašta: Na dveře klepe černá budoucnost Evropy chaosu a ghett

Začínám si myslet, že první předpoklad toho, abychom se mohli vydat tou druhou (dle mého přesvědčení logičtější) cestou, představuje radikální změna fungování EU. Buď se stane fungující demokratickou institucí nebo z ní vystoupíme. A nebudeme sami. Asi bychom se měli pokusit vyvolat referendum o našem setrvání v EU. A předčasné volby do Evropského parlamentu a po nich změnu, která zabrání tomu, aby o válce a míru a o samotné existenci Evropy rozhodovali nikým nevolení byrokraté zkorumpovaní svou mocí a bůhví čím či kým ještě. Zkrátka, vraťme se zpátky do Evropy.